Zámek aristokratů, spisovatelů a filmařů

Chcete-li nějakého svého zahraničního známého potrápit češtinou, vezměte ho na zámek Dobříš. A pokud by to byl snad dokonce Francouz, vysvětlete mu, že Dobříš, to je vlastně něco jako Paříž. V češtině je v tom takřka nepostřehnutelný rozdíl. Než se naučí vyslovovat ř a š a vstřebá tu „nadávku“, kterou jste počastoval jeho metropoli, budete před branami vzorně restaurovaného objektu s okouzlujícím francouzským parkem a váš známý vám nepochybně odpustí celý ten jazykolamový horor.

Když jsem poprvé slyšel o téhle rozkošné rokokové stavbě, psala se hluboká totalita a Dobříš byla toho času sídlem tzv. svazu československých spisovatelů. Bůh ví, který čert to bolševikovi poradil, posadit opěvovatele rudých zítřků do zámku. Že by je chtěl naočkovat aristokratickým duchem, sálajícím z jeho stěn? Nebo jim snad dát naposledy ochutnat z jedovatých plodů feudalismu a kapitalismu, než s nimi (feudalismem, kapitalismem i nepotřebnými literáty) definitivně skoncuje?

Ať už tomu kdo chtěl jak chtěl, zámek Dobříš dnes opět plní svou někdejší funkci reprezentativního sídla, v tomto případě šlechtického rodu Colloredo-Mannsfeld. Na rozdíl od dob minulých však je celoročně otevřen široké veřejnosti (v jedné části zámku dokonce funguje zámecký hotel) a kdo má zájem, může zde uspořádat svatbu (respektive jinou oslavu) a nebo natočit nějaký ten film (jako třeba Zdeněk Troška svou pohádku Princezna ze mlejna).

Zámek je v podstatě stejně starý jako rod Colloredo-Mannsfeld, do jehož vlastnictví se vrátil v roce 1998. Původně na jeho místě stávala středověká tvrz, přestavěná v 2. polovině 17. století Františkem Maxmiliánem Mannsfeldem na zámek. V roce 1720 však během rozsáhlého požáru v Dobříši vyhořel i původní zámecký objekt.

Tou dobou se o panství starala paní Eleonora, vdova po Karlu Františku Adamu Mannsfeldovi a poručnice nezletilého Jindřicha Pavla. Z jejího podnětu vznikl velkorysý projekt na přestavbu celého zámeckého areálu, jehož autorem byl pařížský architekt Jules Robert de Cotte (a pak, kolik toho má Dobříš společného s Paříží…).

Vlastní přestavba zámku se uskutečnila až za Jindřicha Pavla Mannsfelda v letech 1745-1765. A když se v roce 1789 jeho dcera Isabella provdala za Františka Gundakara Colloreda, vznikl šlechtický rod Colloredo-Mannsfeld.

V současné podobě tvoří zámek patrová trojkřídlá stavba s velkým obdélníkovým nádvořím. K největším chloubám zámku patří nepochybně velkolepý zrcadlový sál o ploše 220 m², jehož výzdoba je dílem Jana Petra Molitora (a kde tak zábavně klouzal „knížepán“ se svým tajemníkem z výše zmíněného filmu). Dalším klenotem zámku je rokový francouzský park, který svými „květinovými ornamenty a stříhanými ploty navozuje atmosféru vídeňského Schönbrunu“. Pomyslný střed celé zahradní architektury vytváří majestátní sousoší s fontánou se scénou napájení Héliových koní.

Na místě někdejší panské bažantnice pak byl v roce 1816 založen krajinářský – anglický – park. Jako romantická součást parku zde byly vybudovány umělé jeskyně a vyhlídkové plošiny.

TIP pro cestovatele:

Kudy na Dobříš ví snad každý Čech, pokud ale nejste zrovna milovníci zeměpisu a orientace v krajině nepatří mezi vaše přednosti, vězte, že tahle půvabná památka leží na rychlostní komunikaci R4 mezi Prahou a Příbramí. K zámku se dostanete po bývalé hlavní silnici (tzv. státovce) a bez problémů zaparkujete buď u barokního kostelíku a nebo na luxusním parkingu kousek nad zámkem. Návštěvu zámku lze spojit s obědem nebo večeří (případně jen s lehkým občerstvením) buď přímo v zámecké restauraci a nebo ve velmi obstojně vyvařující hospůdce u kostela. Pouze zámecký hotel je tak trochu hádankou, neboť na telefonáty ani mejlíky nereaguje… (že by nějaká rekonstrukce?)

GALLERY: