Zambijský adrenalin

(Zambie 2012) Kdo z našinců by si alespoň jednou za život nechtěl vyzkoušet, jaké to je být legendárním agentem „nula-nula-sedm“ a prožít byť i jen jednu jedinou z jeho proslavených honiček či jiných eskapád. No, a vidíte, loni se to povedlo hned triu Čechů. Tedy, povedlo… Jak se to vezme, že?

*

Mapka země, kde v říjnu 2011 uvízlo trio Čechů, a jedna z méně výstavních částí metropole Lusaky

 Trojice českých „turistů“ (Michal Veber, Jiří Cetel a Jan Coufal), lhostejno, zda inspirována úvodní scénou Casina Royalle či jiného bondovského trháku si rozhodla udělat výlet až daleko za rovník, do africké Zambie. Nic proti tomu. Zambie, alespoň místy (na jejím území se rozkládají čtyři vskutku úchvatné národní přírodní parky: Severní a Jižní Luangwa, Zambezi a Kafue), je krásná země. Nicméně cestovatelská příprava našich boys byla nejspíš na úrovni šprta Krhounka či nějakého Bondova nedouka.

Je to s podivem, ale každý, kdo dá dohromady nějaké to euro či dolar a kamarádům se na potkání chlubí nejnovějším iPhonem s „džípíeskou“ má pocit, že nyní má celý svět u nohou. Pozdě, příliš pozdě si nejeden z těchto rychlokvašených „turistů“ (jinak než v uvozovkách tyhle rádoby cestovatele nazvat nelze), zkouší vzpomenout, co se ve škole probíralo ze zeměpisu, když místo toho mastil karty a nebo posílal zamilovaně ztopořené „ememesky“.

Jen málokdo si zkusí zalistovat před cestou na webu. A protože jejich hledání skončí zpravidla u české wikipedie nebo jiného vskutku „informovaného“ zdroje, dozví se  tak nanejvýš torzo autorových školních vědomostí. O zemi a jejím skutečném životě teď a tady však ví houbeles.

*

Trio našich „turistů“ (o mušketýrech nemůže být ani řeči, ti se o sebe dovedli postarat) tak docela hloupě spadlo do léčky, kterou jim sice nikdo nenastražil, ale které se dalo vyhnout.

*

S nějakými opozičníky se v Zambii policie rozhodně nemazlí a State Departement doporučuje se od podobných konfliktních situací držet hezky zpátky (tedy pokud vás neplatí Langley nebo britská královna a v kapse nemáte povolení zabíjet, že); vpravo exgenerál Goejago Musengele, pohnaný před soud pro korupci a zneužití funkce veřejného činitele

 Zambie sice momentálně nefiguruje na známém americkém seznamu nejrizikovějších zemí, který lze snadno dohledat na webových stránkách amerického State Departementu (ministerstva zahraničí) a jeho služby Smart Travel (http://travel.state.gov./travel), ale rozhodně ani nepatří k regionům, kam lze cestovat blahovolně jako někam na Kanáry. Už jen proto ne, že Zambie se jen velmi pozvolna seznamuje s tím, čemu říkáme demokracie, a že podobně jako většina jiných afrických zemí je silně zmilitarizovaná a v jejím čele se střídají osobnosti se silně autokratickými sklony, pro které je každá opozice a nebo podezřelý šramot v „podhradí“ více či méně pádným důvodem k obavám o křeslo.

*

Problémy, které zmítají současnou Zambií jsou několikerého druhu, ale v podstatě je lze shrnout do čtyř nejzávažnějších. Tím jedním jsou problémy mezi centrální vládou v Lusace a pohraničními regiony, dalším vnitropolitické soupeření a boj současné vlády s rozbujelou korupcí v nejvyšších armádních složkách, tou třetí pak celkově hrubě neuspokojivá zdravotní situace obyvatelstva a v neposlední řadě kriminalita mezi nejchudší vrstvou obyvatelstva, která se ráda orientuje na cizince.

Už od vzniku Zambie v roce 1964 existuje v provincii Barotseland silné separatistické hnutí, jehož volání po větší autonomii ba přímo odtržení se shodou okolností vystupňovalo právě začátkem minulého roku. Spolu s ním propukly nepokoje i v dalších provinciích Mongu a Limulunga, které se vyžádaly dva mrtvé, několik desítek zraněných a na stovky zatčených.

Americký State Departement okamžitě varoval své občany před cestováním do těchto oblastí vědom si rizik s tím spojených.

Podobně upozornil na nebezpečí v oblastech při zambijských hranicích s Kongem (někdejší Zair) a Angolou. Dílem kvůli milicím konžských rebelů, potulujících se pohraničím a zásobujících se na účet civilistů, dále kvůli nebezpečí množství nevybuchlé munice a opuštěných vojenských skladišť a dílem pro rizika zdravotního charakteru. Prostě terén toliko pro turisty z řad příslušníků cizinecké legie ve výslužbě…

*

Ústřední věznice v zambijské metropoli zvenku (vlevo) a zevnitř (vpravo; dveře jedné z cel)

 O další vzrušení na zambijské scéně se na přelomu let 2010-2011 postaral někdejší šéf zambijské armády generálporučík Goejago Musengele. Tenhle chlapík, připomínající na první pohled boxera supertěžké váhy, byl zřejmě za mlada na učení na jistém ministerstvu jisté středoevropské podmocnosti v Praze 6, kde se naučil vypisovat pochybné tendry na vojenské dodávky a za každou zakázku natahovat ruku s bezednou šrajtoflí.

Leč v Zambii už za vlády prvního demokraticky zvoleného prezidenta Fredericka Chiluby vstoupil v platnost antikorupční zákon (tzv. Anti-Corruption Commission Act No. 42), a co víc, na rozdíl od oné nejmenované středoevropské podmocnosti je dodnes tvrdě a nemilosrdně vymáhán! Jeho prostřednictvím tak už byli odsouzeni generálové Wilford Funjika (šéf  paravojenské organizace National Services) a Christopher Singogo (šéf zambijského vojenského letectva). No, a nyní to za korupci a zneužívání postavení státního činitele odnesl i generál Musengele.

 Podstata jeho aféry byla přitom tak podobná těm evropským: pan generál se jednoho dne prostě a jednoduše dohodl s výkonným ředitelem lusacké společnosti Base Chemicals panem Amonem Sibandem na monopolních dodávkách pohonných hmot pro zambijskou armádu. Kšeftík za milióny dolarů hodil oběma do kapsy tučné provize a generálovi navíc speciální bonus v podobě rozkoší v náručí lepých děv (zda černých nebo bílých se nám do této chvíle zjistit nepodařilo). Soud se nakonec rozhodl poslat pana generála na čtyři roky do chládku. Generál, nyní už v záloze, se odvolal a přitom prostřednictvím svého právního zástupce upomínal na své předchozí „zásluhy“ ve službách státu (pan Sibande se pro změnu dovolával svých zásluh na hospodářském poli…). Nicméně odvolací soud v červenci 2011 rozsudek potvrdil.

*

 Ostří hoši z lusacké věznice

Není divu, že za této situace již zmiňovaný State Departement varuje své občany, aby si při cestách nejen do Zambie, ale i dalších podobných lokací dali pozor nejen na to, kam zrovna jedou na výlet, ale také co během výletu hodlají dělat. Bezpečno je totiž zpravidla jen v turistických táborech, kempech nebo rezidencích. A fotit bez rizika lze také hlavně tam a nebo v národních parcích. Jinde si dejte pozor, abyste neskončili jako našinec s foťákem na nádraží nebo nedej bože někde u letiště (lhostejno zda civilního či vojenského) za bolševika. To, že se to dnes u nás už smí, neznamená, že se to smí i jinde. Třeba v takové Zambii!

Ono vůbec na cestách po Zambii bývá mnohdy bezpečnější raději z auta nevylézat a raději se v něm ještě pořádně zabednit. Například před takovým „carjackingem“, což je populární zábava zambijských zlodějů. Nejčastěji vás tihle hoši obstoupí někde u brány do ubytovacího zařízení nebo tábora (někdy postačí, když se prostě a jednoduše postaví za vůz) a než vám otevřou, nechají vám možná tak nejnutnější ošacení a s pozdravem vás opustí i s vaším (respektive vypůjčeným) autem. Proto se doporučuje cestovat hlavně za světla a po setmění už být raději za branou nějakého civilizovaného zařízení s ochrankou.

*

To není fotka z podpalubí otrokářské lodi, ale ze zambijské věznice, kde se kvůli omezenému místu musí tak jako tak spát „na směny“. Hezkou dobrou noc a pěkné sny…

A co se týče zdravotních rizik? Je pravda, že mezinárodní zdravotnická organizace WHO nedávno snížila v případě Zambie varování stran hrozby žluté zimnice na stupeň žádné, respektive velmi malé riziko. Tím ovšem výčet optimistických sdělení víceméně končí.

Podle posledních výzkumů je v současné době v Zambii 16 procent obyvatel HIV pozitivních a u circa miliónu osob (celkem má Zambie nějakých 13 miliónů obyvatel) je plně rozvinuté onemocnění AIDS. Krom toho se v poslední době začala v Zambii šířit také cholera.

A teď si představte, jaké poměry vládnou v zambijských věznicích…

Když se jeden ze zatčených Čechů, kteří v říjnu 2011 skončili v zambijské cele předběžného zadržení, v jednom ze svých prvních rozhovorů po návratu domů přiznal, že by v lusacké věznici nepřežili ani dva roky, byla to věta, kterou bych bez mrknutí oka podepsal. Protože takový Mírov nebo Alcatraz (dnes už nefunkční) jsou v porovnání s Lusackou centrální věznicí (nemluvě o těch ostatních), hotovými lázeňskými ústavy.

*

Zdravotní centrum ústřední lusacké věznice (někde léčí doktor, tady ho musí zřejmě zastoupit pevná vůle a nezměrný optimismus) a pohled na dvůr ženské věznice s dozorcem

 Čtenáři cestopisů z časů páně Livingstonových či Holubových mají s černým kontinentem zpravidla spojeny bezbranné černošské vesnice, napadané a vypalované islámskými otrokáři. Leč časy se změnily a černý kontinent už není kontinentem, kde evropští nebo arabští bídáci trýzní nevinné černochy. Dnes si Afrika vládne sama a bohužel, jaksi se jí stále nedaří najít cestu k alespoň přiměřenému blahobytu ani k respektování lidských práv. A tak nejen zambijská, ale i jiná africká vězení doslova praskají ve švech. Jen v Zambii přitom obývá Lusackou centrální věznici a dalších 86 regionálních věznic 15 300 vězňů. V tom by samozřejmě ještě nemusel být nepřekonatelný problém, kdyby se ovšem těmto vězňům dostávalo alespoň základní péče, umožňující důstojné přežití (nikoliv výkon trestu, o tom se v těchto krajích nedá vůbec mluvit).

Situace s nedostatkem životního prostoru dospěl v poslední době dokonce tak daleko, že byl pro vězně vypracován tzv. spánkový harmonogram, takže odsouzenci spí „na směny“! I díky tomu jsou zambijské věznice ještě víc než svět za jejich zdmi plný HIV, tuberkulózy a sexuálního zneužívání. A tak například vězni, kteří prošli léčbou tuberkulózy, se raději zase vracejí do cel s akutně nemocnými, neboť tam je přece jen o poznání více místa než mezi tzv. zdravými. Virem HIV je ve věznicích nakaženo 27 procent odsouzených, a protože nedostačuje ani zásobování potravinami, získávají mnozí vězni jídlo výměnou za sex. Že jsou nejžádanější mladiství snad netřeba zdůrazňovat. A jakoby to nestačilo, zákaz distribuce kondomů ve věznicích jen stále víc nahrává šíření HIV.

Možná si někdo řekne, že to zachrání vězeňská zdravotní péče. Zambijská „nápravná zařízení“ však zaměstnávají všehovšudy 14 (slovy čtrnáct!) zdravotníků a na venkově je k dispozici pouze 15 ambulantních zařízení (na již zmíněných 86 věznic), kde lze v případě akutní potřeby ošetřit vězně.

Zambijské nevládní organizace, pro které pracuje například i bývalý zambijský vězeň a dnes právní aktivista Godfrey Malembeka, upozorňují na tyto příšerné poměry na úrovni „Ďábelských ostrovů“ již několik let. Nicméně šance na zlepšení zůstávají stále v nedohlednu…

*

Přes tento hraniční most mezi Zambií a Zimbabwe údajně mířilo za svobodou trio Čechů a jejich průvodci

 P.S.

Tu a tam se v internetových diskusích objeví podezření, zda ona trojice českých „turistů“ byla opravdu turisty. O tom však netřeba pochybovat. Pokud by na jihu černého kontinentu pracovali opravdu ve službách nějaké zpravodajské rezidentury, jejich fotky by se nikdy nemohly objevit v televizním vysílání nebo v tisku a reportéři by neměli šanci natáčet zdrcené tváře jejich příbuzenstva. Takhle to totiž ve zpravodajské branži opravdu nechodí a lidé „od fochu“ se osvobozují sice podobně, ale bez mediálního humbuku. Nicméně v tomto případě za onen humbuk patří dík, neboť alespoň víme, že jsou u nás lidé, schopní pro našince takříkajíc „vložit ruku do ohně“…

*

Jiná možná trasa ústupu ze Zambie mohla vést přes mezinárodní letiště Luano v konžském Lubumbashi

 P.P.S.

Podle pánů Šándora a Randáka lze považovat za nejpravděpodobnější únikovou cestu ze Zambie autem přes Zimbabwe do Jihoafrické republiky a odtud už letecky do Evropy. Ponecháme-li stranou okolnost, že do Zimbabwe bych se za vlády Mugabeho se svým bílým ksichtem dvakrát nehrnul, pak je tady ještě drobný detail v podobě poměrně přísných zdravotních předpisů JAR pro cestující ze zemí právě jako je Zambie, obzvlášť pokud tam člověk strávil delší čas než obnáší běžné turistické vízum. Zkušení zpravodajci se krom toho zpravidla řídí heslem, že pod svícnem bývá tma a než se trmácet bezmála dva tisíce kilometrů do Pretorie (1200 km vzdušnou čarou, po silnicích skoro jednou tolik… a ani takový James Bond není placen od toho, aby si hrál na Hanzelku se Zikmundem), možná bych zvážil podstatně kratší (vzdušnou cestou nějakých 300 km) cestu do konžské Katangy a její metropole Lubumbashi (někdejší Elizabethville), odkud je z relativně moderního mezinárodního letiště obstojné letecké spojení do Kinshasy, Johannesburgu a nebo Nairobi. Tam jste letadlem za 2 hodiny a za dalších 6 už můžete být v pohodě zase doma v Evropě…

 Text:

-CC-

Foto & zdroje:

CeskyCestovatel.cz, Lusaka Times, cia.gov, ukzambians.co.uk