Weitra – Vitoraz

Od zrušení železné opony a otevření hranic do světa z bolševické klece uplynulo už skoro čtvrtstoletí, ale někdy si člověk stále připadá, jako bychom se stále bránili s tímto světem komunikovat. A nemusí jít jen o svět v exotickém slova smyslu. To, že jezdíme na dovolenou do Bibione, Alp, Himálaje, k Rudému moři, do Thajska či Patagonie totiž ještě neznamená, že se nám už kosmopolitismus opravdu zaryl důkladně pod kůži a že se světa, před jehož imperialistickými, revanšistickými či jinými úskoky nás všichni ti Gottwaldové, Čepičkové a Biľakové pod přísným dozorem Stalinů a Brežněvů strašili od rána do večera, nebojíme.

*

Stará městská brána z roku 1526 a ukázky místních krojů, známých pod názvem dirndl

Zapomenutí sousedé

 Stačí totiž zajet jen sto dvě stě kilometrů od stověžaté matičky k hranicím české kotliny a přestože už nenarazíte na ostnatý drát nabitý elektrickým proudem a k vašemu chladnokrevnému odstřelu vycvičené a připravené příslušníky pohraniční stráže, stále jakoby napříč hřebeny pohraničních hor a hvozdů vedla jakási pomyslná psychologická opona. My jsme tady a – „oni“ jsou tam. Ale kdo jsou ti „oni“? Copak o sousedech za plotem také říkáme, že jsou to „oni“? Už od mala je přece známe jmény, zdravíme se, vypomáháme si zápůjčkami různých nástrojů či spotřebičů, zajdeme na kafe nebo na pivko a hrajeme si s jejich dětmi. Ale v pohraničí, známém po staletí jako Sudety?

*

Vzpomínám na náš poslední pobyt v Krušnohoří (Erzgebirge) a nemohu se zbavit smutku nad zpřetrhanými pouty, které zdejší kraj kdysi propojovaly. Obě strany hranice patřily v rámci rakouské i německé říše k těm prosperujícím a i když pro zdejší horaly byl život hodně „krušný“, sousedské vztahy se zde pěstovaly jako kdekoliv jinde bez ohledu na řeč (němčina vs. čeština) či vyznání (němečtí protestanté vs. čeští katolíci).

A dnes? Z německé strany jsou vítání jen majitelé „esúvéček“ s černými skly a skleničku spolu popijí zhusta jen pánové v černých brýlích, obutí do černých lakýrek s bílými ponožkami a obklopení azbukovými svalovci a azbukovými slečinkami v červených korzetech na vysokých podpatcích. A podobně je tomu i jinde. Mírné (ale opravdu jen mírné) překvapení jsem zažil na opačné straně republiky v Novohradských horách. Ne, že by ani zde člověk necítil pomyslný plot a závory (byť tu žádné nejsou a přes dnes už de facto neviditelnou hranici vedou pěší a cyklistické stezky, vzorně udržované zejména z rakouské strany), ale zároveň zde tu a tam přece jen narazíte na stopy jisté počínající přeshraniční komunikace, zbavené otřepaných klišé o „zlých Sudeťácích“ a „tupých Češích“. A nejde jen o posezení u piva a u guláše, ale o například o debaty, jak zvelebit tu kterou památku, jak oživit kraj, vylidněný a zdevastovaný bolševickými primitivy.

*

Od Přemyslovců po Habsburky

Příkladem pohraničního území, které až do roku 1918 bylo po tři staletí součástí jedné říše a i po rozpadu habsburského mocnářství se lidé z české i rakouské strany Novohradek dobře znali, obchodovali a komunikovali spolu, je tzv. Vitorazsko, rozkládající se východně od Novohradských hor při horním toku řeky Lužnice (německy Lainsitz), která je ostatně jediným dolnorakouským říčním tokem, který se nevlévá do Dunaje, ale do Vltavy.

Kdysi ve středověku zde převažoval český vliv Přemyslovců, zprostředkovaný mocným dolnorakouským rodem Kuenringerů. Za babenberských časů byli Kuenringerové mocnou oporou Přemyslovců severně od Dunaje. Z jejich podnětu bylo už na sklonku 12. století při lužnické obchodní stezce založeno město Weitra (Vitoraz), které se pak na dlouhá staletí stalo významným mocenským i ekonomickým střediskem Vitorazska. Mezi lety 1201-1208 pak Hademar II. z Kuenringerů vztyčil na skalním ostrohu nad městem pevný hrad.

V roce 1230 se Kuenringerové angažovali v protibabenberském povstání a opírali se přitom o desítku nejmocnějších hradů v podunajském regionu. S tragickou smrtí Přemysla Otakara II. oslabil i vliv Kuenringerů a ještě v roce 1296 přešly jejich statky včetně Weitry na habsburského vévodu Albrechta I.

*

Jedno ze sgrafit, upomínající na tkalcovskou historii města Weitra

Od Habsburků po Fürstenberky

Císař Rudolf II. na konci 16. století přenechal Weitru svému komořímu Wolfu Rumpfovi a ten ještě v roce 1590 začal s rozsáhlou přestavbou středověkého hradu na honosné renesanční sídlo podle projektu italského architekta a stavitele Pietra Ferraboska. O šestnáct let později byla čtyřkřídlá rezidence s vysokou čtverhrannou věží a velkorysým atriem se sloupovými arkádami dokončena. Tou dobou už byla v držení Friedricha II. von Fürstenberg, příslušníka vlivné švábské rodiny, za něhož se v roce 1607 provdala vdova po Rumpfovi.

Dnešní podoba zámku s čtveřicí charakteristických barokních štítů však pochází až z 18. století. Hlavním důvodem přestaveb přitom nebyly ani tak další modernizační snahy Fürstenberků, jako nezbytné opravy po ničivých požárech v letech 1651 a 1672, které postihly město i zámek. Zámek navíc trpěl velkou vzdáleností od zdrojů vody, kterou by se dal oheň hasit, takže škody byly o to větší.

*

Z 18. století pochází i zámecké divadlo, které prošlo v roce 1885 přestavbou v novorokokovém stylu od jednoho z nejproslulejších architektonických ateliérů tehdejší C. a K. monarchie Helmer & Fellner.

*

Pro ty, kdo tahle jména vidí a slyší poprvé: Hermann Helmer a Ferdinand Fellner založili svůj ateliér v roce 1873 a během své 43 let trvající spolupráce vyprojektovali na dvě stovky budov, zhusta divadelních, které dodnes zdobí města od Hamburku po Oděssu. Jen namátkou: Volkstheater ve Vídni, Mahenovo divadlo v Brně, Státní opera v Praze, Chorvatské národní divadlo v Záhřebu, Císařské lázně a Grandhotel Pupp v Karlových Varech, Národní divadlo Cluj-Napoca atd.

*

Navzdory ničivým plamenům si však Weitra dodnes dochovala rázovitý charakter středověkého města, kde zanechaly významné stopy stejně tak gotické jako renesanční a barokní prvky. Mezi církevním památkami městu vévodí farní pětilodní kostěl sv. petra a pavla z poloviny 13. století, který prošel po roce 1430 gotickou přestavbou a rozšířením (o presbytář a kapli sv. Barbory).. Na náměstí se nachází také sloup Nejsvětější Trojice z roku 1748 a po obvodu zůstala zachována řada renesančních domů se sgrafity. Ty nejzajímavější jsou na domě č, které zachycují lidský životní cyklus od jinošského věku přes mužný rytířský věk, politickou kariéru a majetkové zajištění (nebo jeho hromadění, jak chcete) až po smutné stáří a čekání na smrt.

*

Náměstí před radnicí a knížecí erb rodu von Fürstenberg

Historie v moderním hávu

Zámek Weitra skýtá prostřednictvím cenných sbírek nejen svědectví o uměleckém zaujetí rodu Fürstenberků, ale vůbec o více než osmisetleté historii zdejšího regionu, a to včetně i relativně nedávné doby, kdy Vitorazsko oddělovaly od jižních Čech ostnaté dráty železné opony. Tyto pohnuté časy připomíná zámecká expozice Demokratického fóra, zachycující prostřednictvím fotografií a dokumentů nejen mechanismy nesmyslné ostrahy hranic komunistického Československa před vlastními občany, ale také příklady dramatických útěků.

*

Jestli vás na městečku Weitra kromě do daleka viditelného zámku něco zřetelně zaujme, pak je to jeho malebný historický ráz na svažitém terénu nad Lužnicí, žádnou panelákovou zrůdností nenarušené náměstí, pečlivě udržované renesanční domy se sgrafity stejně jako zelení obklopené novější domky z okrajových částí a v neposlední řadě vzorná čistota ulic a chodníků. A to i v případě, kdy se něco opravuje a nebo – jak v případě naší návštěvy – buduje na náměstí zázemí pro populární regionální trhy.

*

U nás se něco podobného začíná také prosazovat, dokonce i v meších městech (Jindřichův Hradec, Říčany u Prahy, Bruntál na severní Moravě), ale zatím hlavně v centrech. Jakmile zabloudíte do postraních uliček, bývá často s „Potěmkinovou parádou“ zpravidla konec. A jihočeská protiváha Weitry v podobě Nových Hradů se má od svého dolnorakouského souseda ještě mnohému co učit, byť její historický, architektonický a kulturní potenciál není o nic menší!

*

Ve Vitorazi prostě na každém kroku cítíte, že jeho zdejší obyvatelé chtějí žít hezky a příjemně, byť by to bylo až kdesi v zapadlém pohraničí, o kterém si Vídeňáci říkají, že tam lišky dávají dobrou noc. A přitom Weitra neprožívala jen časy vzestupu a blahobytu, ale také úpadku. Jen ta chuť se s tím poprat byla zřejmě větší než za tím proklatým železným plotem. Možná, že to způsobil i specifický doping, vlastní právě Vitorazi…

*

Jeden ze dvou posledních pivovarů v někdejší středoevropské metropoli chmelového moku

Vitorazský „pivoráj“

Evropský věhlas městu Weitra nedodalo nic menšího než proslulý zlatavý mok z ječného sladu a chmele. U nás v Česku si zakládáme na Prazdroji a Budvaru, ale to jsou ve skutečnosti relativně mladé pivovary. Skutečně historické pivovary s mnohasetletou tradicí leží v Krušovicích a nebo v Třeboni (Regent). Jenže ani to není nic proti pivním dějinám Weitry.

Jejich počátky sahají až do roku 1321, kdy německý král Friedrich der Schöne (u nás známý jako Fridrich Sličný) propůjčil měšťanům města Weitra jako prvním v Rakousku tzv. pivovárečné právo (braurecht), s kterým byla spojená nejen výroba, ale i distribuce tohoto moku. Právo přitom nebylo udělováno jmenovitě jednotlivým zájemcům z řad měšťanů, ale domům! Uvnitř městských hradeb tak následně vzniklo 36 pivovarů, což v tehdejších časech představovalo vskutku úctyhodný počet. Dnes zbyly ve městě už jen dva, ale když jdete okolo, můžete přímo z chodníku skrz velká okna nahlédnout do vnitřních prostor, abyste se na vlastní oči přesvědčili, že zdejší značku na kvalitě nešidí!

*

Postupem času se Weitra stala i významným střediskem textilní výroby a zdejší tkalcovny prosluly se svou produkcí stejně tak v Podunají jako v horním Povltaví. V epoše oceli a páry měla Weitru spojit se světem jižní větev tzv. waldwiertelské úzkorozchodné dráhy, otevřená v roce 1903. Jenže přišla 1. světová války a po ní rozpad Rakousko-Uherska. Ani úzkokolejka se neukázala nejšťastnějším řešením, takový Gmünd s napojením na mezinárodní rychlíkovou železniční síť na tom byl podstatně lépe. Přesto i v meziválečných letech přetrvaly úzké ekonomické i mezilidské vazby mezi českou a rakouskou stranou Novohradek.

Smrákat se začalo, když se z Berlína, Norimberku a jiných měst začínal ozývat křik „pomateného čalouníka Adolfa“, jemuž v Sudetech s horlivostí a naivitou sobě vlastní přizvukoval neméně pomatený „tělocvikář Konrád“. A jakoby to nestačilo, když se světem přehnala tsunami v podobě další světové války, rozhodl se ve střední Evropě usalašit „někdejší terorista a kriminálník Josif Visarionovič“.

*

Pamětní deska, upomínající na pobyt hudebního učitele a skladatele Franze Lea Humana

Když už jsme u těch „neslavně slavných“, je tak trochu paradoxem, že z Vitorazska (z obce Spital) pochází matka Adolfa Hitlera – Klara (1860-1907). Jinak má město i jiné rodáky: například učitele a básníka Wilhelma Szaboa (1901-1986) a nebo Ludwiga Knappa, který jako majitel pily uchránil v roce 1944 24 židů před deportací do koncentračního tábora a byl židovskou nadací Yad Vashem oceněn titulem Spravedlivý mezi národy. K slavným občanům se pak řadí hudební učitel, skladatel a varhaník Franz Leo Human (1894-1957). Rodák z Vídně po se návratu z válečného zajetí po 2. světové válce usadil ve Weitře, kde založil městskou hudební školu, zkomponoval dětskou operu Der Stadt a složil slavnostní pochod Kuenringer Marsch.

*

Půvabné město, které se kdysi nalézalo v centru kulturních civilizací, se najednou zničehonic a proti své vůli ocitlo doslova na jejich periferii, jen pár set metrů od zuby cenících divizí Varšavské smlouvy. Ekonomika začala upadat, na město dosedl strach, co bude zítra. A tak i Weitra si musela projít podobně jako mnohá česká a moravská příhraniční města svým očistcem. Nicméně se svým údělem se vyrovnala a dnes je to opět vzkvétající místo, kde je radost žít.

GALLERY:

123►

Text: -CC-

Foto: -CC-