SZIGLIGET

HRADNÍ HISTORIE NAD BALATONEM

Zatímco někdo je při exkurzích po hradech a zámcích očarován tudorovskou gotikou, jiný dává přednost konvenčním hradům a další má podobně jako jistý Karel Hynek M. v oblibě jejich romantické zříceniny. Střední Evropa je podobnými stavebními výtvory a jejich více či méně zachovalými pozůstatky dostatečně zaplněna a pokud rádi cestujete a holdujete posledně jmenovaným hradním ruinám, neměli byste si určitě nechat ujít návštěvu někdejší strategické uherské pevnosti Szigliget, tyčící se na skalnatém ostrohu nad Balatonem.

Důvodů k návštěvě téhle rozsáhlé hradní stavby je přitom celá řada. Obdivu se dočká nejen ze strany milovníků středověké fortifikační architektury, ale očko si uděláte i u svých ratolestí, pro které je na hradě přichystán doslova velkolepý program. Jednoduše řečeno – tatínek se může kochat hradem, zatímco maminka a dětičky mohou sledovat bohatý program na dolním nádvoří.

U nás něco podobného také funguje. Například na hradě Křivoklát. Nicméně některé další hradní památky by se mimořádně aktivním přístupem szigligetského kastelána a místní radnice, do jejíž péče památka spadá, mohli inspirovat. Hrad je jednak zaplněn ukázkami více či méně staré výzbroje (na historické detaily se zase až tak nehledí, šesti-i až desetiletí návštěvníci vás kvůli osazení středověkých hradeb kanóny z 18. a 19. století rozhodně kamenovat nebudou), ale hlavně o prázdninách nabízejí prakticky permanentní živý program. Taková lukostřelnice je přitom tím posledním, čím by vás chtěli ohromit.

Hlavní pozornost se totiž soustředí na nepřetržitá živá vystoupení na zastřešeném pódiu (u nás taková známe hlavně z falešných předvolebních vystoupení ještě falešnějších politiků). Během dne se nepřetržitě točí dokola humorně pojatý divadelní (historicko-pohádkovo-komický) kus, hudební produkce středověké a renesanční muziky a vystoupení „lancknechtů“ a dalších dobových vojáků z éry bojů s Turky. Plné hlediště je přitom asi nejlepší vizitkou zájmu o tento druh doprovodného „hradního programu“.

Obzvlášť velké pozornosti se těší šerm a vítězné propíchnutí vykynutého osmanského Turka. Markytánka v dobovém kostýmu totiž po jeho odživotnění vede nad mrtvolu děti z řad diváků a společnými silami oběť zasypávají trávou a zpívají mu posměšnou píseň na cestě do pekel. V této souvislosti je však nanejvýš vhodné varovat před návštěvou hradu současnou hlavu tureckého státu „sultána Erdogana“. Takové představení by mu totiž mohlo připadat jako protiturecká provokace, protože Maďaři Turky (a islám) evidentně nemusí…

První zmínky o panství Szigliget se datují do první poloviny 13. století za panování Arpádovců. Po pustošivém vpádu Mongolů král Béla IV. rozhodl vystavět po celých Uhrách síť kamenných hradů, které by do budoucna chránily území před podobnými nájezdy, přičemž nad jihozápadními břehy Balatonu byla zahájena stavba Szigligetu. Na stavbu přispíval finančními prostředky, ale hlavně řemeslníky a nevolníky rovněž benediktinské opatství Pannonhalma, jehož nemalé majetky v regionu měla nová pevnost a její posádka v případě ohrožení ochránit.

Královský hrad po dokončení první fáze výstavby v roce 1262 obsadil veszprémský biskup Peter III. z rodu Heder, ale po směně královských a benediktinských majetků se hrad vrátil do královského držení a jednotliví panovníci jej během následujícího více než půlstoletí propůjčovaly svým věrným vazalům.

V roce 1344 král Lájos I. (Ludvík I.) z rodu Anjouovců daroval hrad a szigligetské panství Simonu Mórichidaiovi z Poku a stabilní vlastnické poměry po příštích sto let přispěly z rozvoji a prosperitě zdejšího regionu. V polovině 15. století přešel hrad a panství Szigliget na rod Újlakiak a po bitvě u Moháče přenechal král Ludvík II. hrad navzdory protestům pannonhalmského opata, který si na hrad činil nároky, László Lengyelovi. Ten se však z nabytého majetku dlouho netěšil, protože už v roce 1526 mu ho nový panovník Ferdinand I. Habsburský zabavil. Lengyel stál totiž při Ferdinandově volbě na opoziční straně kolem Jánose Szapolayie a Ferdinand tak panství s hradem přenechal svému přívrženci Bálintu Törökovi z Enyingi. Ten pověřil převzetím panství Imre Mártonfalvaye, nicméně stávající správce Isztván Kulcsár odmítl hrad vydat. Imre si však dokázal poradit, hradu se zmocnil i přes odpor stávající posádky a byl jmenován jeho kapitánem.

Stav hradu však budil spíše rozpaky než nějaké nadšení a Imre proto ihned zahájil práce na jeho opravě a rozšíření podle nejnovějších vojensko-takických poznatků. Vznikl tak „vnější hrad“ s rondelem a došlo na vybudování cisterny. Protože však z ní voda prosakovala, bylo její dno pokryto olověnými deskami.

V roce 1547 se hrad vrátil do rukou Lengyelů. To už se okolní krajinou proháněli turečtí nájezdníci a hlavní armády obsadily východní břeh Balatonu. Ze Szigligetu se tak stal pohraniční hrad, na který osmanské síly podnikly řadu útoků. Tou dobou byl hradním pánem Magyar Bálint, manžel Brigitty Lengyelové, který činil další kroky k posílení obranyschopnosti hradu. Když Turci v roce 1571 opět zaútočili na hrad, byl už Magyar těžce nemocný. Přesto se obráncům podařilo nepřítele odrazit a způsobit jim krvavé ztráty.

Za Jánose a Boldizsára Lengyela čítala obrana hradu 12 husarů, 25 pěších vojáků, jeden dělostřelec a také několik ozbrojených lodí malé jezerní flotily. Císař Rudolf II. pak dokonce nechal v roce 1580 odlehčit pokladně a poskytl Lengyelům příspěvek na opravy hradu, který se stál v první linii protiturecké obrany.

O století později se Turci při svém dalším výpadu znovu pokusili ovládnout pohraniční pevnosti včetně Szigligetu. V roce 1664 ho několikrát oblehli, ale opět bez úspěchu. Zato v roce 1683, kdy turecká vojska znovu oblehla Vídeň, se hrad ocitl na tři měsíce v jejich rukou. Turecký pobyt na hradě nezůstal bez následků, které navíc v roce 1697 završila exploze střelného prachu, uloženého ve věži. Následný oheň pak spálil většinu hradních budov. S ústupem Turků z Uher navíc hrad ztratil na svém strategickém významu a definitivní konec jeho vojenské role završil v roce 1702 pokyn císaře Leopolda I. pobořit opevnění nejen Szigligetu, ale i dalších hradů, aby nemohly posloužit nepříteli, a následky povstání Ference Rákocziho. Poničená pevnost následně posloužila svým kamením jako zásobárna stavebního materiálu v podhradí.

Pozornost si hrad vydobyl zase až v v roce 1931, kdy byly postupně zahájeny konzervační práce. Další následovaly v letech 1953 a 1966 a poslední renovace odstartovala v roce 1991. V jejím rámci byly zastřešeny některé hradní objekty, využívané dnes pro občerstvení návštěvníků a jako zázemí pro aktéry nejrůznějších vystoupení. Horní hrad pak nabízí expozici barokní pekárny.

V současné době je Szigliget celoročně přístupný, navíc v podhradí vybízí k návštěvě ranně středověkého kostela Avas, pocházejícího z 12. století, a nebo panský dům, obývaný naposledy rodem Esterházy, kde je dnes dům spisovatelů, a který obklopuje arboretum se vzácnými jedlemi.

 Text & foto © -CC-

◄123