Šumava v zimě

Se Šumavou má člověk jaksi odjakživa spojeny „klostermannovské“ mlhy a hluboké sněhové závěje. Zatímco v takové Praze podobná vidina budí spíše děs a hrůzu z další kalamitní situace na vozovkách, chodnících a v každodenní dopravě, na Šumavě vám něco takového nevadí. Spíše naopak, bez toho by Šumava nebyla Šumavou. Kdo nezná Šumavu jen z letních nebo zimních prázdnin, ale zavítal sem i o Velikonocích nebo na podzim, ví, o čem je řeč. Hluboké lesní hvozdy, utopené v tichém šerosvitu, kde to ani v dnešních časech nemusí být s rušivými vlivy civilizace příliš horké.

*

Ideální způsob, jak si vychutnat zimní Šumavu, hledejte v běžeckých stopách. Tím nechci brojit proti sjezdovému lyžování, ale přes veškerou snahu to na českých svazích šumavských kopců stále není ono a když už si chcete užít a obrousit svoje „rossignolky“ nebo „atomiky“, nezbývá vám než zajet na německou stranu na Velký Javor (Grosser Arber).

Pro české běžkaře se však Šumava stala za poslední dvě dekády takřka stejně plnohodnotným rájem jako Jizerky. Dlouhé a upravené stopy nejrůznější obtížnosti vám otevřou Šumavu v pohádkové kráse, obzvlášť když si za cíl cesty zvolíte některé šumavské jezero. Černé bývá i mimo sezónu trochu přelidněné a sněhová stopa díky procesím opěšalých turistů za moc nestojí, ideální jsou proto Laka a nebo Plešné jezero, ale najdou se i další okouzlující místa, kam zacílit svou pozornost.

*

Teď to může vypadat, že jsem zaujatý vůči Černému jezeru. Opak je pravdou. Je to jedno z nejkrásnějších horských jezer, jaké jsem kdy měl to štěstí navštívit, a že jich nebylo málo. I proto je jim na tomto webu věnována samostatná kapitola a Černé jezero v ní samozřejmě nemůže chybět!

Takže, co nenajdete zde, hledejte pod kapitolou JEZERA…

*

Na přelomu milénií jsme několik let po sobě trávili na železnorudsku Vánoce a Silvestra. Železná Ruda tehdy připomínala ze všeho nejvíce orientální bazar, osvětlený lucerničkovými neóny nočních šantánů, připomínající polistopadové „zlatokopecké“ časy. Jak přitvrzovala česká měna, upadal zájem o šantánové služby, ale namísto rozvoje turistických služeb přetrvával dojem jakési ospalosti.

Dodnes se mi vybavuje vzpomínka na naši první rodinné Vánoce na Špičáku, tuším někdy v roce 2002. Měli jsme zajednaný pobyt ve stejnojmenném hotelu. Tucet let po „sametu“ hotel stále ještě obcházelo strašidlo odborářské rekreace, které zřejmě zapříčinilo o poruchu kotelny. Šumavských vánoc chtiví zájemci z nejrůznějších koutů republiky se v podvečer dozvěděli, že v hotelu se netopí a že když si počkají na vrácení peněz, mohou zase odjet domů. Tehdy se ještě v podobných situacích vracely peníze „na dřevo“. Dnes by vám zřejmě některé cestovky za takové situace nejspíš doporučily, abyste se šli „klouznout“…

Nakonec jsme tehdy prostřednictvím železnorudského infocentra sehnali náhradní (a nesrovnatelně útulnější) ubytování v jednom z tehdy nově budovaných penziónů jen pár kroků na špičáckým nádražím.

A propos – železnorudská železnice!  Jedna z nemnoha zdejších historických atrakcí. Běžně tady stále funguje vlakové spojení – dnes dokonce opět rozšířené až na německou stranu. Kromě toho však můžete v turistické sezóně použít i vláček, tažený čudilou. Železniční tunel pod Špičákem, dlouhý 1748 m, přitom patří k nejúžasnějším technickým památkám na našem území. Byl vybudován v letech 1874-77 jako součást zdejší horské dráhy, deset let po dokončení brennerské dráhy a čtyři roky před dokončením tunelu pod Svatým Gotthardem…

*

Železnorudské svahy bývaly odjakživa v obležení lyžařů. Už v roce 1882 zde byl v prostorách někdejší ubytovny a kantýny barabů, kutajících tunel, zřízen hotel Prokop. A v jeho sousedství pak byl o osm let později vybudován již exkluzivní hotel Rixi.

Od té doby se Špičák stal vyhledávaným a dnes jedním dominantních středisek zimní rekrace na Šumavě. Žel bohu, šestiletka nacistické a poté čtyřicetiletka bolševické totality mu stačilo odebrat někdejší lesk a slávu a dnes mají místní stále co dělat, aby tenhle kraj povznesli opět k jeho někdejšímu věhlasu.

Přitom umístění sjezdovek na severních svazích Špičáku je pro sjezdové lyžování ideální. Sníh se zde drží déle a také se díky tomu mnohem lépe zasněžuje. Jenže zasněžování, rolbování a nahrazování vleků vysokokapacitními lanovkami se opozdilo nejen na Šumavě, ale v celém Česku. Snaha „vytěžit“ POMy a jiné vleky takříkajíc do mrtě, se stalo českým horám osudné. Příznačné české škudlilství a bolševikem vypěstovaná neschopnost předvídat, postavily jednoho dne české vlekaře a hoteliéry  před trpké poznání, že jejich klientela se poohlédla a namlsala jinde. Obzvlášť, když první, s čím domácí hory chtěly srovnat krok, byly cenové relace…

Když proto začal Špičák nabízet alespoň zlomek lyžařského komfortu, běžný v sousední cizině, odliv českých lyžařů do podstatně lépe vybavených a udržovaných středisek v Alpách a Dolomitech se už nedal zastavit.

*

Pohled na nekonečné fronty u vleků a obstarožní jednosedačkové lanovky na Pancíř byl ještě před pár lety frustrující. Dnes už má Špičák alespoň čtyřsedačku, ale stalo se tak až poté, co se na zdejší „kotvě“ potlouklo cosi lyžařů ze školního zájezdu. Tragická vizitka. Šumava v tom ale není sama. Před časem zaplnily českou metropoli billboardy s reklamou na nové „lyžařské ráje“ na Ještědu, v Herlíkovicích a jinde.

Po únavě ze Špičáku jsme tedy vyzkoušel Ještěd. Z Prahy dostupný autem po rychlostní komunikaci za necelou hodinku, na rozdíl od Špičáku parkování hned pod sjezdovkami. Dvě nové čtyřsedačky, fronty skoro žádné. Jenže vlastní sjezdovky? Část zavřená a zbytek? Špatně upravený zledovatělý povrch, místy zúžené průjezdy nebezpečnými koryty, kde si o nějakém požitku ze sjezdování můžete nechat zdát a kde jen trnete, zda to ve zdraví přežijete…

*

Takže Šumava v zimě? Na běžkách! Dnes mohu vřele doporučit. Před nějakým čtvrtstoletím jsme s manželkou „běžkovali“ v okolí Stach. Dostat se odtud na lyžích na Zadov obnášelo zážitek jako cesta napříč Kamčatkou nebo Aljaškou a k tomu zničené skluznice tehdy prvních běžek moderního střihu, jaké jsem si tehdy půjčoval v lyžařské půjčovně ve Francouzské ulici. Paní v půjčovně však byla tolerantní a vždycky si při mém návratu z tehdejšího šumavského běžkování jen smutně povzdychla…

Dnes vás čeká nad Železnou Rudou terén, který si vychutnáte, při kterém kvalitně zrelaxujete a obstojně si vyčistíte hlavu. Pravda, běžkařské terény se zatím dají zasněžívat jen obtížně. Takže když je sněhu málo, je i málo příležitostí pro běžky. V Dolomitech to však řeší například krátkými (cca 2-4 kilometrovými) okruhy, a ty se už udržovat dají, i když tomu Svatý Petr zrovna dvakrát nepřeje. Navíc tyto okruhy mívají ve svém sousedství nejen parking, ale i převlékárnu a případně i půjčovnu. Sjezdařské areálu se u nás už budují… Zamyslí se někdo i nad běžkařským? Když mohou vznikat golfová střediska, proč by nemohly vznikat běžkařská? Jenže jak asi všichni víme, v Česku za klubový poplatek pro horních deset tisíc, krize nekrize…

Takže příští rok zase raději asi do těch Dolomit…

GALÉRIE:

◄123

-CC-