Spišský hrad

Pokud bychom hledali nejvýznamnější historické symboly našich slovenskou sousedů, určitě by mezi nimi nesměl chybět impozantní hradní komplex, tyčící se na vápencovém skalním masívu nějakých 200 metrů nad spišskou kotlinou. Důvod je přitom nasnadě. Nejen, že se jedná z kulturně-historického hlediska mimořádně cennou památku, ale svou velikostí a rozlohou (41 426 m²) dává relativně nevelkému Slovensku pocítit duch velkoleposti. Nicméně dějiny, spojené se Spišským hradem, dávají názorně nahlédnout i do poměrně složitých historických peripetií, jimiž procházelo slovenské území v průběhu věků…

Spišský hrad se znakem Spišské župy (vlevo nahoře) a dále s erby (dole zleva): Jánose Zápoľského, rodu Thurzů a rodu Csákyů

Zakladatelé

Počátky osídlení skalního útesu nad Spiší sahají až do mladší doby kamenné a na přelomu našeho letopočtu vyvrcholilo zdejší pravěké osídlení vybudováním mohutného hradiště lidu tzv. púchovské kultury. Počátky samotného hradu pak sahají někam do 11.-12. století, kdy se Spiš stala součástí Uherského království a zdejší kraj začali osidlovat němečtí kolonisté. Postupně tak vznikl samostatný správní útvar, vedený jako Spišský komitát, jehož centrem se stal právě Spišský hrad. V tomto období začíná na hradě čilá stavební činnost a v polovině 12. století zde už stojí vyspělý obranný komplex, jehož ústředním objektem je mohutná obytná a zároveň strážní věž o kruhovém půdorysu o výšce asi dvaceti metrů , dále do skály vytesané obdélníková cisterna a obvodové hradby. Do areálu se vstupovalo románskou branou s padací mříží. Tektonické narušení skalního podloží na přelomu 12. a 13. století však způsobilo zřícení obytné věže, která byla v polovině 13. století nahrazena novým kruhovým bergfritem hned vedle základů původní věže.

Mongolové a Tataři v době nájezdů do střední Evropy během 13. století

V letech 1221-1241 sídlil na hradě Koloman Haličský, bratr uherského krále Ondřeje II., pro jehož potřeby byl vybudován dvoupodlažní románský palác v severním výběžku horního hradu. Na stavbu tehdy dohlížel podle všeho kastelán Dionýz, jinak vlivný muž uherské mocenské administrativy, který u dvora zastával funkci královského číšníka.

Palác byl inspirován podobnými stavbami v Podunají, Itálii a Francii. V přízemí se byly hospodářské prostory, nad nimi se pak nacházela reprezentační část a v druhé nadzemní podlaží se rozkládaly obytné komnaty. Z této doby pochází také hradní kaple.

V roce 1241 se hrad zjevně osvědčil jako solidní pevnost, která jako jedna z mála odolala nájezdu Tatarů, a zřejmě i proto se sem krátce poté stěhuje spišský prepošt Matyáš. V roce 1249 mu král Béla IV. (ano, ten, s kterým válčil Přemysl Otakar II.) povoluje vybudovat novou věž pro kapitulní archív a obytný palác. Současně dochází i k dalšímu rozšíření hradního opevnění.

Ještě koncem 13. století se však spišský probošt stěhuje do pohodlnější Spišské kapituly, která se napříště stává duchovním střediskem Spiše, zatímco Spišský hrad si ponechává charakter světského centra.

Spišská ranně gotická nástěnná malba Panny Marie s Ježíšem a jedna z bran do Spišského hradu

Patronem kapituly na Spiši byl svatý Martin z Tours, který se narodil ve 4. století v panonské Sabarii (dnešní Szombathely v Maďarsku). V čele kapituly stál zpočátku biskup a teprve později se zrodila hodnost probošta. Ten předsedal kapitulnímu shromáždění a postupem času se osamostatnil i po majetkové stránce. V církevní hierarchii měl blízko k biskupovi, pod jehož diecézi spadal. Přitom nebyly výjimkou spory mezi nim a kapitulou. Probošt měl mimo jiné právo jmenovat členy kapituly a kromě udělování kněžské svátosti a v některých případech i svěcení kostelů mu jinak náležely pravomoci, jimiž běžně disponoval biskup. Spišskému proboštovi tak například náleželo právo infule (nošení mitry), pobírání katedratika (část desátku, odváděného kněžími biskupovi ze své farnosti) a nebo svěcení kostelů.

Prvním známým spišským proboštem byl Adolf, uváděný v roce 1209. Po něm následovalo v této hodnosti dalších asi čtyřicet osob. Většina přitom nepocházela ze Spíše. Kapitulu tvořili kanovníci, zastoupení jednak duchovními představiteli, kteří se řídili regulemi svatého Augustina (měli se mj. zřeknout majetku ve prospěch společenství), a jednak sekulárními (světskými) kanovníky. Kanovníci měli zpravidla vyhrazené místo v blízkosti hlavního oltáře (v tzv. zlatých lavicích), byli podílníky na majetkových výnosech kapituly (tzv. prebendy) a měli právo volby probošta. Většinu mezi kanovníky měli zpravidla představitelé šlechty, případně měšťanů. Jejich jmenování bylo v pravomoci probošta respektive biskupa, ale nejednou do něho zasáhl významný donátor kapituly. Počet kanovníků přitom zpravidla závisel od hmotného zajištění kapituly. Až do roku 1282 měla Spišská kapitula jen čtyři kanovníky. Tehdejší probošt Lukáš však jejich počet zdvojnásobil a v roce 1301 jich už bylo šestnáct. Část kanovníků zastávala také různé hodnosti a úřady. Děkan měl například soudní pravomoc, lektor mě na starost liturgické texty a zpočátku také kapitulní školu, kterou od něho později převzal scholastikus. Kustod opatroval hmotné předměty a vzácné relikvie a kantor měl v referátu liturgické zpěvy. Ostatní kanovníci byli čestnými kanovníky bez hodností a úřadů. Někteří kanovníci pak mohli kromě kapitulních prebend využívat výhod ze správy svěřených farností.

Královna a její věrný služebník. Alžběta, matka Ladislava Pohrobka (vlevo), a Jan Jiskra z Brandýsa (vpravo), voják, který v Uhersku hájil práva nezletilého panovníka, na slavné kresbě Mikoláše Alše. Uprostřed situační plánek Spišského hradu

Dobyvatelé

Druhá polovina 13. století rozhodně nebyla pro obyvatele Spiše dobou poklidného hospodaření jako spíše nejrůznějších půtek a bitev. V té době se hrad stal centrem královské župy, ale v roce 1275 ho na čas ovládl jistý komes Roland, který se dostal do sporu s panovníkem a církví. Loupeživí vojáci měli nakonec v úmyslu zničit hrad coby oporu církevní moci na Spiši, ale poté, co král potvrdil v roce 1278 spišskému proboštovi jeho práva majetky, se hrad před dalšími útok ubránil.

Poté patřil hrad nějaký čas královně Alžbětě Kumánské, matce Ladislava IV., a jako nový uherský král se zde začátkem 14. století objevil i přemyslovec Václav III. (v Uhrách Ladislav V.). Po jeho předčasné smrti se pod hradbami opět rozpoutaly tuhé boje. V roce 1312 se spišskou pevnost pokusil ovládnout Matúš Čák Trenčianský, ale neuspěl a v následujících letech prošel hrad výraznou gotickou přestavbou a rozšířením.

Neklidné časy zasáhly okolí Spiše opět v polovině 15. století v souvislosti s boji o uherské nástupnictví. Po smrti Zikmunda Lucemburského v roce 1437 nastoupil na uvolněný uherský trůn Albrecht Habsburský, který však už v říjnu 1439 zemřel. Jeho manželka Alžběta Lucemburská pak v únoru 1440 porodila jeho syna jménem Ladislav, přezdívaného Pohrobek.

V českých zemích se stal králem bez větších problémů, mimo jiné i zásluhou regentství Jiřího z Poděbrad. V Uhersku však Ladislavovy nároky na trůn narazily na odpor tamních magnátů. Alžběta sice nechala v květnu provést korunovaci svého synka, nicméně uherská šlechta odmítla nároky kojence uznat a za panovníka si zvolila polského krále Vladislava III., který se v Uhrách ujal moci jako Vladislav I. Alžběta i s malým Ladislavem musela uprchnout, ale svých práv se vzdát rozhodně nemínila a byla rozhodnuta je bránit ohněm i mečem! A ten meč neměl držet v ruce nikdo menší, než husitskými válkami zocelený český kondotiér Jan Jiskra z Brandýsa…

Po odchodu do Uher však Jiskra nezůstal husitou, jak se někdy mylně traduje, ale stal se naopak katolíkem a udržoval přátelské vztahy s protihusitsky orientovanými českými šlechtici v čele s Oldřichem z Rožemberka. To ovšem nijak nesnižuje jeho zcela mimořádné schopnosti. Spíše naopak. Jeho vojsko si udržovalo pod jeho velením disciplínu a sám Jiskra později razantně zasahoval proti odpadlým tlupám „bratříků“, kteří se dali na cestu rabování.

Jiskra v čele své několikatisícové armády postupně ovládl území od Váhu až po Tatry a po dobu dvanácti let úspěšně čelil polským a uherským vojskům vzdorokrále Vladislava I. a regenta Jánose Hunyadyho. Východní Slovensko s okolím Košic a Spíše se tehdy stalo svědkem řady krvavých bitev a řeží, z nichž však Jiskra vycházel zpravidla jako vítěz. Oporou mu přitom byl mimo jiné i mocný Spišský hrad, který se za jeho éry dočkal dalšího významného rozšíření.

První stavbou se stala kruhová pevnůstka pro velitele, kolem níž tábořilo vojsko. Po jejím dokončení následovalo budování hradeb se širokým ochozem, dvou obranných věží a jižní brány. Kolem hradeb byly přístřešky pro vojáky a v zadní části nově vzniklého nádvoří se nacházely sýpky. Do dnešních dnů se zachovaly i základy obytné kruhové věže, chráněné příkopem a palisádami, která sloužila rovněž jako skladiště zbraní.

Vzdorokrál Vladislav I., který bojoval s Jiskou o nadvládu v Uhrách (vlevo), osmanský sultán Sulejman I. Velký (uprostřed) a jeho prohnaný vazal János Zápoľský (vpravo)

Vazalové

Po odchodu Jiskrových vojsk ztratilo spodní nádvoří na významu a svým způsobem naopak přispělo k prodražení další údržby hradu. Války s Turky vymetly královskou pokladnu do posledního groše, a tak se v roce 1464 rozhodl Matyáš Korvín přenechat někdejší královský hrad do dědičného vlastnictví s titulem spišského župana rodu Zápol’ských.

Bratři Imrich a István Zápol’ští se koncem 15. století postarali o rozsáhlou gotickou přestavbu a výsledkem jejich působení se stala pozdně gotická kaple sv. Alžběty a rozsáhlý palácový komplex podél západní stěny s reprezentačním rodovým palácem, rytířskou síní a gotickou zahradou.

Po smrti Štefana Zápol’ského v roce 1499 stanul v čele rodových majetků jeho syn Ján (1487-1540), který byl svého času dokonce považován za nejbohatšího uherského magnáta. Svůj politický vzestup zahájil krátce po dosažení dospělosti v roce 1505, kdy ho tzv. strana uherských stavů vyhlásila za kandidáta na královský trůn. Tato strana také prosadila zákon, podle něhož v budoucnu neměla uherská koruna spočinout na hlavě žádného cizince. Nicméně tou dobou vládl v Uhersku (a současně v Česku) jagellonský král Vladislav a Ján Zápol’ský se tak musel v roce 1511 spokojit s titulem sedmihradského vévody.

Zápol’ský se ukázal jako muž své doby, který kolem sebe dělá pořádek zpravidla na účet slabších, spojenectví uznává jen pokud z toho má sám prospěch a před silnějším se „takticky“ skloní.

První vlastnost prokázal ještě v roce 1514, když s pomocí palatina Istvána Báthoryho nemilosrdně potlačil povstání šlechtice a odvážného válečníka Györgyho Dózsi.

Zbroj z časů válek s Turky, vystavená na Spišském hradě (vlevo) a krutá smrt Györgyho Dózsi (vpravo)

Dózsa se v roce 1514 vyznamenal během křížové výpravy proti Turkům. Její úspěch mu vynesl obdiv a nadšený ohlas mezi venkovským lidem, což ho přivedlo k výzvě svým vojákům, aby se podobně vypořádali i s útlakem ze strany feudálů a církve. Povstání skončilo jako mnoho jemu podobných utopeno v krvi a samotný Dózsa byl upálen na rozžhaveném trůnu s rozžhavenou korunou na hlavě…

Jako nevěrohodný spojenec se projevil v roce 1526 v bitvě s Turky u Moháče. Původně sice vytáhl na pomoc vojsku krále Ludvíka II. Jagellonského v čele údajně dvacetitisícové armády, ale nakonec „takticky“ vyčkal v záloze u Severína a do bitvy nezasáhl. Smrtí Ludvíka v moháčských bažinách přišlo Uhersko o panovníka, což samozřejmě nahrálo Zápol’skému. Ačkoli si na uherský trůn činil nároky i Ferdinand I. Habsburský, sedmihradskému vévodovi se podařilo přesvědčit část šlechty, aby ho v Tokaji zvolila v listopadu 1526 vzdorokrálem jako Jánose I. Uherského. Ještě téhož měsíce ho ve funkci potvrdil i nitranský biskup a zřejmě aby Zápol’ský dodal své korunovaci patřičnou váhu, vyzval ve jménu někdejších dočasných územních zisků Matyáše Korvína dokonce Moravu, Slezsko a Lužici, aby mu složily hold!

Nicméně rčení, že pýcha předchází pád, dostihlo Zápol’ského dřív, než se nadál. Habsburk totiž také nebyl včerejší, aby se na něj vyvyšoval a jeho dynastické nároky popíral nějaký možná bohatý, ale přece jen hejhula. Ještě v roce 1527 vpadl Ferdinand s vojskem do Uher, dobyl Budín a poté, co v následujícím roce rozprášil uherské vojsko v bitvě u Sniny, Zápol’ský byl rád, když se spasil útěkem do Polska. Přesto se však situace nezklidnila. Zápol’skému se podrželo udržet vliv na svých panstvích a hradech od Trenčína a Nitry přes Oravu a Liptov až po Spiš a navíc jeho chamtivé ambice nezkrotily ani předcházející lekce.

No, a tady přichází ke slovu třetí staletími prověřená vlastnost všech všehoschopných politiků – pro vlastní prospěch zapřít a prodat i vlastní krev a čest. V Zápol’ského případě se přitom jednalo o nového spojence, kterého se rozhodl hledat u největších nepřátel tehdejšího křesťanského světa. Ze svého polského exilu totiž vyslal své lidi za tureckým sultánem Sulejmanem I. a nabídl mu složení vazalského holdu!

Dějiny bývají zhusta plné paradoxů, a co Zápol’ský sám ještě nedávno vyžadoval po svéprávných a nezávislých sousedech, nyní nabízel jako prachobyčejný trhovec na nějakém tureckém bazaru. A jakoby to nestačilo, historie sehrála v tomto případě ještě jednu podivuhodnou šarádu, když Zápol’ského nechala v červenci 1529 podrobit se sultánovi na místě někdejší bitvy u Moháče…

Některé nejzajímavější stavební prvky na Spišském hradě

O výsledku takového kroku si netřeba dělat pražádné luze. Sultán se vzápětí vydal v čele ohromné armády do Uher nastolit nové islámské pořádky, proti nimž byly všechny předchozí válečné útrapy procházkou růžovým sadem. Zápol’skému se tak díky sultánovi dostala do rukou opět většina Uher a když se Ferdinand rozhodl tureckému náporu čelit se zbraní v ruce a v roce 1530 oblehl Budín, přispěchal Zápol’skému na pomoc bělehradský beg Mehmed.

Když se Turkům podařilo císařské zatlačit, přišel čas na „odměnu“. Jejich hordy pronikly ve dvou výpadech během září a prosince do Pováží k Trnavě a Piešťanům, Ponitřím až k Bojnici a podél Hronu až k Hronskému Beňadiku. Kromě bohaté kořisti odvlekli do zajetí (respektive do otroctví) na čtyřicet tisíc lidí a za sebou zanechali zpustošenou zem.

Zápol’ský alias Jan I. Uherský si nakonec užíval „svého“ království po celou následující dekádu. Teprve v roce 1538 se mírovou smlouvou ve Velkém Varadínu obě znepřátelené strany dohodly na rozdělení moci a na tom, že Ferdinand se ujme vlády nad celým Uherskem (ve skutečnosti hlavně tou část Uher, které ještě nebyly plně v moci Turků) a Sedmihradskem po Zápol’ského smrti a navíc bohatě odškodní jeho dědice.

Reliéf s vyobrazením Jánose Thurza a svatého Jakuba (vlevo), erb rodu Thurzů (uprostřed) a císař Ferdinand I. Habsburský (vpravo)

Udržovatelé

Oč déle se Ján Zápol’ský vzpouzel Habsburkým nárokům na uherský trůn, o to dříve přišel o svou spišskou pevnost. Ferdinand totiž už krátce po bitvě u Moháče Zápol’skému hrad odejmul a postoupil ho bohaté rodině Thurzů. Přesto však trvalo ještě pět let, než si noví držitelé mohli Spišský hrad opravdu převzít do vlastních rukou a správy.

Thurzové měli původně majetky na Spiši v Betlanovcích, odkud během 15. století postupně expandovali prostřednictvím obchodu s kovy do Krakova a Levoče. Své aktivity rozšiřovali na na oblast hornictví a hutnictví a v roce 1494 založili tzv. Thurzo-fuggerovskou společnost, jeden z prvních raně kapitalistických podniků v Evropě. S ní brzy získali světový monopol na trhu s mědí a otevřeli si obchodní zastoupení po celé Evropě. Začátkem 16. století pak zcela ovládli výrobu drahých a neželezných kovů v Uhersku. Získané prostředky investovali do nákupu pozemků v celém tehdejším Uhersku (od Oravy až po Tokaj, od Trenčína až po Spiš), ale například i v Německu. Ještě během 16. století se vypracovali na jeden z nejvýznamnějších magnátských rodů v Uhersku, stali se dědičnými župany na Oravě a Spiši a zastávali většinu významných funkcí v uherské správě. Ještě během první poloviny 17. století však vymřela po meči jak oravsko-bytčanská, tak i spišská větev rodu.

Palatin György Thurzo (1567-1616) sehrál začátkem 17. století i významnou roli v procesu s „čachtickou paní“ Alžbětou Báthoryovou (Báthory Erzsébet; 1560-1614). V roce 1604 se sice zúčastnil jako rodinný přítel svatby Alžbětiny dcery Anny, ale o šest let později Alžbětu údajně přistihl při jejích krvavých orgiích a vyvolal proces. Její pomocníci byli s jedinou výjimkou popraveni a sama Alžběta zůstala internována na svém hradě až do své smrti v roce 1614. Samotný Thurzo zemřel jen o dva roky později…

Thurzové Spišský hrad nejen udržovali, ale za jejich správy došlo k řadě přestaveb v duchu renesance. Smyslem těchto úprav bylo zlepšit obývání hradu a přizpůsobit ho tehdejšímu vkusu a způsobu užívání. Z této doby pocházejí zejména nálezy uměleckých kachlů a renesanční brána do horního hradu.

Střetnutí královských vojsk s povstaleckými kuruky (vlevo), kteří opanovali spišský hrad počátkem 18. století, a dědička thurzovského panství na Spiši Eva Forgáčová (vpravo)

Držitelé

Po rodu Thurzů získal Spišský hrad koncem 30. let 17. století rod Csákyů. Csákyové se objevují na historické scéně už během 14. století a časem si vybudovali respektované postavení, plynoucí z rozsáhlých majetků, v Sedmihradsku. Členové rodu zastávali vysoké správní a církevní úřady a mezi nejvýznamnější členy se zapsal István Csáky, přezdívaný „Velký“ (1560-1605), který se vypracoval na kapitána (velitele) sedmihradské armády.

Příchod Csákyů na Spiš přitom dal tak trochu vzpomenout na dramatické časy Jana Jiskry z Brandýsa. Když totiž v srpnu 1636 zemřel Mihály Thurzo, poslední mužský potomek spišské větve rodu, mělo podle závěti připadnout dědictví Eva Forgáčová (Forgách Éva) a jejímu muži, kterým byl klužský župan István Csáky. Závěť si však podle tehdejších uherských zákonů vyžadovala souhlas krále, a to se nestalo.

Poněkud horkokrevný Csáky se však rozhodl nečekat a Spišský hrad ještě v roce 1636 jednoduše obsadil. Královskou komoru v Bratislavě z toho samozřejmě málem trefil šlak a okamžitě vyslala na Spiš vojsko pod velením Mihályho Oroslányho. Když Csáky odmítl hrad vydat, Oroslány nechal obsadit všechny okolní vesnice a přerušit tak zásobování hradu. Ještě v prosinci 1636 pak velitel posádky Vadás kapituloval.

Nicméně Csáky měl u dvora mocného přímluvce v osobě palatina Miklóse Esterházyho a s jeho pomocí nakonec souhlas Ferdinanda III. získal. Samozřejmě to nebylo zadarmo a Csáky se musel jednak zavázat, že v případě nebezpečí ubytuje na hradě německou posádku (byl čas válek s Turky, kteří tehdy měli za sebou už první obléhání Vídně), a jednak během tří let uhradí částku ve výši 85 tisíc zlatých. Dědičné držení hradu se pak vztahovalo pouze na mužské členy rodu.

Štefan Csáky se však ukázal jako mimořádně iniciativní velmož a přízeń panovníky si brzy upevnil vojenskými zákroky proti Rákocziho povstání (1644-1645). Císař ho pak díky tomu jmenoval kapitánem Horních Uher a v roce 1651 mu vystavil i novou darovací listinou, kterou se dědičné právo na Spišský hrad a spišské panství rozšiřovalo i po přeslici.

Nakolik si rod Csákyů cenil spišského panství svědčí kromě pozdně renesančních uprav hradu i skutečnost, že podobně jako Thurzové považovali Spišský hrad za ústřední sídlo a titul spišského župana (který zastávali až do 1. světové války) upřednostňovali i před mnohem vyššími tituly.

Jak se rozrůstaly jednotlivé větvě rodu Csákyů, měnila se i správa hradu. V roce s1702 tak na základě smlouvy stal společným majetkem, na jehož udržování měli všichni společně přispívat. O vlastní správu hradu se měl přitom starat šestadvacetiletý Mihály Csáky. Už krátce poté však Spiš zasáhlo povstání Ference II. Rákocziho a Imricha Tökölyho. V roce 1703 dokonce hrad obsadilo kurucké vojsko a podrželo si ho sedm let. A tak když se v roce 1710 po porážce povstání Spišský hrad opět vrátil do rukou Csákyů, ti už žili jinde a žádný z nich neměl zájem se do hradu vrátit. Osud Spišského hradu nakonec zpečetil ničivý požár v roce 1780.

Není bez zajímavosti, že Mihály Csáky se přidal k povstalcům a po jeho potlačení uprchl nejprve do Polska a nakonec se uchýlil pod ochranu osmanské říše, kde zemřel v roce 1757.

S nástupem romantismu k sobě začal hrad lákat milovníky dávné minulosti, ale teprve v druhé polovině 20. století začaly práce na jeho zachování pro další generace a rozsáhlý archeologický průzkum. V roce 1961 byl Spišský hrad vyhlášený jako jedna z prvních Národních kulturních památek v tehdejším Československu a v roce 1993 byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

GALLERY: