Spandau – pevnost, věznice, pokladnice…

Spandau, v české transkripci Špandava. Mohutná pevnost – citadela – na západním okraji Berlína, omývaná vodami toků Sprévy a Havely, představuje jedinečný klenot fortifikačního umění, ale pro mnohé generace se stala spíše nechvalně proslulým symbolem tuhé káznice. Čím byl v rakouském mocnářství Špilberk, tím byla v Prusku Špandava. V druhé polovině 19. století však byla nedaleko pevnosti vybudována zcela nová věznice v pseudogotickém stylu a v roce 1903 přišla citadela definitivně i o status pevnosti. Z Výmarské republiky sem byl soustředěn státní archív a za nacistů zde v letech 1935-44 fungovaly tajné laboratoře pro výzkum chemických zbraní! Pravda, na rozdíl od 1. světové války je v té druhé nikdo nepoužil, ale jejich hrozba tím nebyla o nic menší! V roce 1950 sem byla umístěna vyšší střední škola stavební, která zde vydržela až do roku 1986. Poté byly zahájeny práce na přeměně pevnosti v historické muzeum a místo konání koncertních a festivalových akcí. Obecně velmi rozšířeným omylem je, že právě zde skončili vysocí nacističtí funkcionáři jalo Rudolf Hess či Albert Speer poté, co unikli norimberské oprátce. Místem jejich pobytu byla ve skutečnosti již zmíněná špandavská věznice na Wilhelmstrasse.

Pevnost Spandau: 1. bastion König; 2. brána; 3. vstupní objekt; 4. palác; 5. věž Julius; 6. zbrojnice; 7. italský dvůr; 8. bastion Kronprinz; 9. bastion Brandenburg; 10. bastion Königin; 11. ravelin Schweinekopf

*

Citadela Spandau je právem pokládána za jednu z nejvýraznějších a nejzachovalejších renesančních pevností na evropském kontinentě. Rozkládá se na místě někdejšího středověkého opevnění v rovinaté berlínské čtvrti Spandau. Počátky středověkého hradu sahají až do 11. století a tyto počátky připomíná na nádvoří  socha prvního braniborského markraběte Albrechta I. Baera (Medvěda), který vládl v letech 1134-1170.  Po smrti Přemysla Otakara II. zde byl z popudu Oty IV. nějaký čas vězněn  dokonce Přemyslův syn Václav II. a pobývat zde měla údajně i pozdější česká královna Eliška „Richenza“ Rejčka. Časem se Špandava stala rezidencí braniborských kurfiřtů, kteréžto důstojenství bylo Braniborsku přiznáno v roce 1356 za panování Wittelsbachů. Po nich zde nějaký čas vládli Lucemburkové, aby v roce 1415 přešla zdejší vláda definitivně do rukou Hohenzollernů.

*

Počátky dnešní bastionové pevnosti sahají do poloviny 16. století. O její výstavbě podle tehdy nejnovějších fortifikačních poznatků rozhodl hohenzollernský kurfiřt Joachim II. Hektor. Stavbu zahájil v roce 1559 italský architekt Francesco Chiaramella de Gandino a v roce 1578 dokončil neméně zkušený fortifikační stavitel Rochus, Graf zu Lynar, rovněž původem z Itálie, ale většinu života působící v braniborských službách.

Model středověké podoby hradu Spandau a socha kurfiřta Joachima II. Hektora před kostelem sv. Mikuláše

*

Architektonicky pevnost naplňovala ideál tehdejší fortifikační filozofie – jednalo se o symetrický čtyřúhelník se čtveřicí mohutných bastionů, spojených kurtinami. Uspořádání bastionů mělo přitom eliminovat veškeré mrtvé úhly, kde by se mohl skrýt případný útočník. Zajímavou perličkou je ponechání původní středověké kruhové věže, jakou u jiných bastionových pevností budeme hledat jen stěží. A pod severní kurtinou objevíme skrytý plavební kanál pod ochranou palebných pozic bastionu Kronprinz (každý bastion měl své jméno), vedoucí do pevnostního přístaviště! Za války měl sloužit k případnému výpadu z pevnosti, v mírových časech se v okolních vodách hojně lovily ryby, které sloužily ke zpestření jídelníčku zdejší posádky.

*

Vstupní objekt do pevnosti se nachází v jižní kurtině. Vede k němu most, krytý palbou z bastionu König. Nestabilní podklad si vynutil, aby se základy budoucí brány a budovy stavěly na navážce (nahrnutá suť z bývalých středověkých hradeb), která měla zhutnit bažinatý terén, a na speciálních pilotech z dubových trámů o délce 2-3,5 m. Charakter stavby měl benátský rodák Chiaramella odpozorován od svého krajana Michele Sanmichelliho, který se proslavil stavbou bastiony chráněné brány Porta Nuova ve Veroně. Brána měla přitom nejen obranný, ale také reprezentační  význam. Dnešní podoba vstupní brány (v horním patře vstupního objektu je dnes muzejní expozice) však pochází z poslední přestavby v roce 1839, neboť původní renesanční fasáda byla těžce poničena během ostřelování a zničující exploze muničního skladiště v bastionu Königin za napoleonských válek v roce 1813.

Pohled z věže Julius na bastion Kronprinz a trezorové věže při patě věže

Kromě středověké věže zůstal uvnitř pevnosti zachován i někdejší středověký palác. V roce 1936 byl poškozen necitlivou přestavbou na důstojnické kasino a po roce 1977 byl postupně obnoven v neogotické podobě. Pevnost jinak nabízí celou řadu muzejních expozic, kromě historické ve vstupním objektu brány je to především reprezentativní sbírka dělostřeleckých zbraní v tzv.  „execírce“ – Exezier Halle. (Na první pohled nevábná dřevěná bouda, která soužila k účelům, o nichž nejlépe vypovídá samotný název. Podrobněji se této expozici věnuje složka MUZEA.) V jihovýchodním bastionu Königin je pro změnu soustředěna sbírka židovských náhrobků z let 1244-1474, nalezených během vykopávek v základech tzv. paláce. Podle historiků se jedná o náhrobky ze zneuctěných židovských hřbitovů po vyhnání Židů z Braniborska v roce 1510.

Granátníci pruské armády z 18. století a parádní pruská piklhaubna z historické expozice

Zdaleka viditelnou dominantou pevnosti je 30 m vysoká strážní věž Julius. Zatímco v její sklepní části se ve středověku nacházela hladomorna, nadzemní část sloužila nejen k obraně, ale i k obývání. Podle archeologických výzkumů byla postavena někdy ve 13. století a zatímco u paty činí tloušťka jejích zdí 3,6 m, směrem vzhůru se síla zužuje na 2,3 m. Po zdolání 145 schodů se vám nabídne solidní rozhled od Tegelu přes berlínské centrum až po Grunewald. Původ jména věže je zahalen tajemstvím, ale říká se, že původcem označení je někdejší komoří Fritz kurfiřta Ludvíka Římana z rodu Wittelsbachů. Ludvík totiž nechal Fritze bydlet právě v této věži a pro jeho židovský původ se jí po roce 1400 začalo říkat Judenturm a poté odvozeně Juliusturm.

Po prusko-francouzské válce 1870-71 pak věž sloužila jako skladiště části francouzských reparací. Ve dnech 3. až 10. července 1874 bylo do Spandau dopraveno celkem 1200 beden, které zde zůstaly uloženy až do jejich navrácení Francouzům v roce 1919. Obavy o bezpečnost pokladu si v roce 1910 vynutily instalaci masivních třítunových (!) dveří, které z věže učinily na několik let největší berlínský trezor.

Pohled na špandavskou věznici na Wilhelmstrasse z ptačí perspektivy a jeden z mála dochovaných záběrů její brány, za níž si odpykal doživotní trest jeden z nejpřísněji střežených válečných zločinců Rudolf Hess

*

Jako vězení se špandavská citadela zapsala do historie už v roce 1571. A vězněm nebyl jen tak někdo, ale svůdná milenka po zesnulém kurfiřtovi Joachimu II. – Anna Sydowová. O sto let později zde skončili například pastor Schiling a 1. ministr Eberhard Danckelmann, v roce 1702 zakladatel braniborské námořní flotily Benjamin Raule, roku 1719 odhalený maďarský podvodník na královském dvoře Clement, v roce 1782 ho následoval pruský státní ministr Friedrich von Görne a v roce 1828 zde byl vězněn básník, novinář a divadelní kritik Ludwig Rellstab.

*

V roce 1876 byla v jižní části Spandau dokončena nová věznice, shodou okolností pro svou nápadnou inspiraci středověkými hrady přezdívaná „pevnost“. Měla sloužit především jako vojenské vězení pro půl tisíce odsouzených. Později, zejména pak za nacistů, však okusili její „pohostinnost“ i mnozí odpůrci nových pořádků z řad civilistů. A právě sem bylo po 2. světové válce umístěno i sedm vysokých nacistických pohlavárů, odsouzených norimberským tribunálem. Od roku 1966 až do své smrti v roce 1987 zde pobýval už jen Rudolf Hess a okamžitě po jeho smrti rozhodly tehdejší britské okupační síly srovnat vězení se zemí, aby se nestalo falešným poutním místem neonacistů a Hessových obdivovatelů. Za tím účelem byla skartována i většina obrazové dokumentace (věznice byla dokonce vymazána i z nových mapových plánů Berlína, v těch starších je samozřejmě zanesena).

Pohled na věž Julius a střechy paláce a vstupní brány od bastionu König

K pevnosti se dostanete poměrně snadno buď metrem (U-bahn U7) do stanice Zitadelle, případně Altstadt Spandau. Z obou stanic je to do pevnosti pár set metrů příjemnou procházkou  a zatímco cestou z města si můžete udělat zacházku k ravelinu „Sviní hlava“, od zastávky Zitadelle můžete cestou pořídit vnější záběry bastionů Brandenburg a Königin.  Pokud volíte cestu čtyřkolkou jako já, pohodlně zaparkujete asi 100 m východně od pevnosti poblíž zmíněné stanice podzemky Zitadelle. Za prohlídku stojí samozřejmě i historické centrum starého města Spandau (celý střed tvoří pěší zóna) s několika zachovanými středověkými domy, obnoveným kostelem St. Nikolai a spoustou stylových kavárniček, cukráren a podobně lákavých občerstvoven – povětšinou rodinných podniků s naprosto dokonalou péčí o podnik i klientelu, kam se prostě nedá nezajít, neposedět a neochutnat z místních specialit.

GALÉRIE

123►

© Ceskycestovatel.cz