Sovinec – Eulenburg

Málokterý hrad na českém území se může pochlubit tak pohnutou historií, jako právě Sovinec (Eulenburg), rozkládající se na širokém skalním ostrohu při okraji stejnojmenné osady. Už od 12. století se zde v období vrcholící kolonizace střetávaly zájmy olomouckých biskupů se zájmy zeměpanskými. A právě biskupští manové, bratři Vok a Pavel ze Sovince, zde někdy kolem roku 1333 vztyčili základy zprvu nevelkého hradu.

***

15. a 16.srpna

Hodokvas rytíře Kobylky

Tradiční, historicko řemeslný jarmark

 Mimořádně bohatý celodenní program

Ukázky zručnosti starodávných řemeslníků

Po oba dny 9:10 až 18:00  

účinkují:

 Fantastický kejklíř  VÍTEK PROCHÁZKA

Jihočeský TEÁTR KOMEDIANTI

Skupina historických scén GRÁL

Skupiny šermu: ALLEGROS a ADOREA

15. srpna od 18:00 do 22:50

,,Na křídlech anděla války“

Fantastický večerní program plný napětí

s celou řadou ohňových efektů zakončený jedinečnou ohňovou show

Hrad Sovinec leží mezi Šternberkem a Rýmařovem 3 km nad obcí Paseka

***

***

Pro nějakou filmovou pohádku kulisa jako stvořená

Protože sovinecké panství leželo v oblasti zhusta osídlované německým kolonisty, psali se jeho držitelé zpravidla jako de Aulnburg (Eulenburg). Nicméně rod pánů ze Sovince náležel mezi 15 starobylých moravských panských rodů, jako byli Boskovicové, Cimburkové nebo Pernštejnové)

*

Za válek mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem na sklonku 14. století byl držitelem hradu a přilehlého panství Ježek ze Sovince, který s tasením mečen nikdy dlouho neváhal. Z konfliktu se pro sebe snažil co nejvíc vytěžit a neváhal bojující strany střídat jako škorně. Nejvíce se přitom obohatil na úkor církevního zboží.

*Ukázka dělostřelecké techniky z časů, kdy se o Sovinec sváděly urputné boje, a celkové schéma hradu

Za husitských válek se Sovinec stal jednou z kališnických pevností a konala se zde mimo jiné významná politická jednání mezi Prokopem Holým a kandidátem na český trůn Zikmundem Korybutovičem. Před bitvou u Lipan se páni ze Sovince smířili s markrabětem Albrechtem, ale později stáli na straně Jiřího z Poděbrad.

Koncem 15. století se sovinecké zboží rozprostíralo od Hornomoravského úvalu až po Moravici při úpatí Hrubého Jeseníku a tvořil ho poměrně úctyhodný komplex dvou městeček a 18 vsí. Novým majitelem se stal tehdy nejvyšší zemský sudí Ješek Pňovský ze Sovince, za něhož došlo na hradě k některým přestavbám a přístavbám. Jeho syn Vok se angažoval v důlním podnikání (sepsal o dolování dokonce objemný spis v němčině), ale náklady na nicotné zásoby zlata a stříbra ho však v podstatě zruinovaly.

A tak se někdy kolem roku 1540 dostalo sovinecké panství do rukou jednoho z nejbohatších moravských pánů – Kryštofa z Boskovic a na Třebové. Také on se ještě nějaký čas pokoušel objevit zlatonosné žíly, ale současně věnoval dostatečnou pozornost celkovému hospodářskému pozvednutí panství, které v roce 1578 prodal Vavřinci Ederovi ze Štiavnice. Tento zkušený důlní expert rychle pochopil marnost hledání zlata a raději se zaměřil na těžbu železné rudy, která ve zdejším kraji dosáhla vrcholu na přelomu 16. a 17. století.

Vavřincova jediná dědička, dcera Anna, se po otcově smrti provdala za Jana Kobylku z Kobylího, který se jako horlivý evangelík zapojil do stavovského povstání a po Bílé hoře proto musel sovinecké panství prodat.

*Erby členů Německého řádu, který vlastnil a udržoval hrad až do roku 1939

Novým držitelem se v roce 1623 stal Řád německých rytířů, na který však stejně jako už mnohokrát předtím rozhodně nečekaly snadné časy. Drsný kraj v podhůří Hrubého Jeseníku na rozdíl od bohaté Hané rozhodně neoplýval bůhvíjakými zemědělskými možnostmi, podobné to bylo s řemeslnou výrobou a těžba železné rudy byla za svým zenitem. Poté, co byl řád v podstatě vyhnán z Pobaltí, však byl rád za každou možnost obnovy své činnosti, jejímž základem byla nejen pastorační, ale také vzdělávací, léčebná a hospodářská činnost.

To nejhorší však na řád teprve čekalo v souvislosti s právě se rozhořívající třicetiletou válkou. Už v roce 1626 Sovinec, opatřený jen nevelkou posádkou a chátrajícími hradbami, padl do rukou dánských jednotek Arnošta z Mansfeldu. Řádový místodržitel Jiří Vilém z Elkershausenu, přezdívaný Klippel, padl do zajetí a hrad i s okolím byly vypleněny. Po návratu ze zajetí se proto Jiří Vilém rozhodl přeměnit hrad v dokonalou pevnost, patřičně vybavenou válečným materiálem a silnou a spolehlivou posádkou.

Velké vnitřní prostory dvorů proti hlavní bráně byly rozděleny na menší, vnější hradby byly zpevněny a opatřeny palisádami a vchod do hradu chránila masivní, železnými pláty pobitá brána s vysokou zdí a střílnami. Na východní straně vybíhala mohutná věž s předsunutými bastiony a celý komplex nesl název svého tvůrce – Klippelův pás. Klippelovým dílem byly i další bašty – Jánská, Vilémova a Nová s válcovou věží, tzv. Kočičí hlavou, doplňující vnější opevnění a propojené navzájem důmyslným systémem podzemních chodeb.

*

Opevnění Sovince zásluhou řádu a Jiřího Viléma z Elkershausenu představuje v podstatě nejrozsáhlejší zachované opevnění z dob třicetileté války na českém území. Jeho nejcennější součástí je polygonální dělová věž – tzv. Remtr – na jihovýchodní straně paláce s krásným kamenným renesančním krbem s velkým znakem řádu. Zvenčí je na věži umístěn kamenný znak dlouholetého sovineckého hradního hejtmana Jana Höppera.

* Švédský polní maršálek Lennart Torstensson a ukázky tří uniforem příslušníků švédského jezdectva z období 30-leté války

Když v létě 1642 vtrhla na Moravu švédská vojska polního maršálka Lennarta Torstenssona, byla pevnost doplněna asi o 600 dobře vyzbrojených a vycvičených vojáků. V té chvíli si Švédové na Sovinec ještě netroufli, zato však zpustošili celé panství. Nicméně po dobytí Olomouce, Uničova, Bruntálu, Mírova a dalších opevněných měst a hradů bylo jen otázkou času, kdy se rozhodnou vzít útokem i Sovinec, který pro ně představoval poslední vážnou překážku na cestě do Slezska.

První předsunuté švédské oddíly se objevily před Sovincem koncem června 1643. Jeho posádka, vedená řádovým místodržitelem Augustinem Osvaldem z Lichtenštejna, je začala okamžitě ostřelovat z pevnostních děl a Švédové záhy pochopili, že bez celé armády nemají proti mohutné pevnosti a její odhodlané posádce šanci.

Jakmile se Švédové stáhli k Uničovu, zahájili obránci neprodleně další zesilování obrany. Během pouhých tří neděl vystavěli mohutnou předsunutou věž Lichtenštejnku, spojenou 200 m dlouhou soustavou hradeb a bastionů  s pevnostním celkem. V polovině září 1643 se před hradbami objevili opět Švédové a během dvou dnů se po okolí rozprostřelo jádro Torstensonovy armády, čítající 8 tisíc mužů a 82 těžkých i menších děl. Jen co se Švédové zformovali a vybodovali palebné baterie, zahájil Torstenson obléhání. Jenže marné bylo masivní ostřelování a opakované zteče. Jedinou vážnou újmou obránců bylo zranění Augustina Osvalda. Celé dva týdny se Torstensonovi muži pokoušeli dostal řádovým rytířům na kobylku, ale marně. Nakonec se rozhodli rozšířit postavení baterií až na jižní stranu a prostřednictvím podkopů se dostat pod bastiony a vyhodit je do povětří.

Takhle nějak to vypadalo koncem září 1643 před hradbami Sovince

Po týdnu usilovné práce se jim to skutečně podařilo a dostali se až na první hradní nádvoří. Teprve poté na lůžko upoutaný Lichtenštejn svolil 6. října s podpisem relativně výhodné kapitulace. Nicméně osud Sovince byl tímto do konce třicetileté války zpečetěn. Švédové odtud odtáhli teprve v roce 1650 (2 roky po vestfálském míru!) a zanechali hrad v zuboženém stavu.

*

Nicméně řád bezprostředné po válce přistoupil k opravám a obnově zničeného opevnění. Teprve po definitivním zažehnání tureckého nebezpečí v 80. letech 17. století přišel Sovinec o svůj obranný význam. Řádoví bratři tou dobou navíc přesunuli své správní středisko do Bruntálu a hrad tak přestával plnit i roli hospodářského centra panství.

Dalším zásadním způsobem zasáhla do dalších osudů hradu zuřivá bouře z roku 1784, kdy do něj uhodil blesk a následný požár poškodil hlásku a přilehlé objekty. Přesto byly podniknuty alespoň nejnutnější opravy. V roce 1810 však hrad opustil i vrchnostenský úřad, který se přestěhoval do zámku v Dlouhé Loučce, a část obytných prostor na hradě byla tehdy dokonce prodána místním řemeslníkům a poddaným.

* Nádvoří vnitřní části hradu prošlo v nedávných letech poměrně zdařilou renovací

Na lepší zítřky se začalo blýskat po roce 1837, kdy byly z podnětu velmistra řádu arcivévody Maxmiliána zahájeny na hradě rozsáhlé opravy. Poté zde nějaký čas fungoval řádový chlapecký seminář a od roku 1867 lesnická škola. V letech 1844-1845 byla mimo jiné i zbourána část opevnění a na jeho místě vznikl v jihovýchodní části areálu pozdně empírový filiální kostel svatého Augustina, jedna z nejcennějších empírových staveb na Moravě. Původní osmiboká věž, postavená za třicetileté války k ochraně hlavní brány, byla při té příležitosti přestavěna na zvonici kostela.

Další řádovou osobností, která přispěla k obnově hradu, byl velmistr řádu arcivévoda Evžen. Sovinec byl v roce 1903 opětovně vyzdoben (největšímu obdivu se těšil rytířský sál) a začal sloužit jako letní sídlo řádu. Při té příležitosti zde vzniklo i řádové muzeum s převážně vojenskými sbírkami, lapidáriem a velkou knihovnou, čítající na 20 tisíc svazků!

Sovinci však nebylo dopřáno pokračovat v rozkvětu. Se záborem Sudet a březnovou okupací zbytku Československa nacistickým Německem přišla i konfiskace řádového majetku a internace řádového velmistra. Zpočátku hrad sloužil pro válečné zajatce z řad francouzských důstojníků, později jej údajně zabrala speciální jednotka SS, s níž se zdi hradu neprodyšně uzavřely. A když se v roce 1945 zase otevřely, neměl nějaký dobrák nic lepšího na práci, než hrad podpálit. A protože Německý řád se nedočkal zastání ani u poválečných úřadů, ale namísto toho byl už podruhé během krátké doby připraven o veškerý majetek na českém území a jeho členové dokonce vyhnáni, nezůstal nikdo, kdo by se o památku postaral.

*Sovinec v polovině 19. století

O tom, v jakém stavu hitlerovští okupanti Sovinec přebírali, svědčí mimo jiné i vzpomínky jednoho z Francouzů:

Pokojík, v němž jsem bydlel, byl v přízemí a okny obrácen k vesnici. Společně se mnou bydlelo 18 důstojníků. Lůžka byla po dvou nad sebou, ve dvou řadách, dva stoly a po jedné sedačce na osobu. Při obcházení stolů jsme měli potíže, prostor byl velmi stísněn. Kachlová kamna, zabudovaná ve zdi, hřála vždy dvě sousední místnosti. Silné zdi a dvojitá okna držely dlouho teplo, takže během celého zimního období jsme žádným chladem netrpěli. Táboru velel plukovník Bernard, aktivní důstojník z oblasti Lyonu, německým velitelem byl námořní důstojník patrně Rakušan, který se nijak nesnažil ztěžovat náš pobyt, pokud to bylo jen možné…

A když na přelomu let 1941-1942 udeřila obzvlášť tuhá zima, Francouzi si o Vánocích mohli v teple vesele prozpěvovat, zatímco němečtí strážní jen drkotali zuby…

* Tohle zbylo z hradu, který prošel koncem 19. století za velmistrů Německého řádu arcivévodů Maxmiliána a Evžena rozsáhlou renovací, po roce 1945

Ohořelé zdi nakonec získala Moravská filharmonie z Olomouce (sic !), ale ta nechala opravit jen objekt v předhradí pro rekreační účely. V roce 1960 převzal objekt Vlastivědný ústav Bruntál, který podnikl dílčí kroky k zastavení dalšího chátrání hradu, nicméně tak jako řada jiných kulturních památek ani Sovinec nebyl za bývalého režimu tím, který by stát a jeho prodloužená ruka v podobě Památkového ústavu měli v úmyslu bůhvíjak opečovávat, natož zrenovovat.

Po roce 1971 probíhalo pouze  statické zabezpečení hradu a v roce 1983 došlo k osazení monstrózní ocelové konstrukce na korunu zdiva hlavní věže…

*

Je s podivem, že jindy tak puristicky zaťatému Památkovému úřadu, jehož představitelé vám budou dělat nohy jen proto, že jste u rekonstruované zříceniny tvrze, na který tento „ouřad“ dokonce už vydal demoliční výměr, položili na střechu místo světle šedé břidlice tmavě šedou, nevadilo předimenzované svařované monstrum, které hyzdilo hradní věž celou další dekádu. Nemluvě o tom, že výsledná rekonstrukce má k historické realitě asi stejně „blízko“ jako Mockerův Karlštejn, který však prošel rekonstrukcí za zcela jiných podmínek a poznatků.

* Jeden z částečně opravených interiérů (na podlahu se zatím nedostalo) a Sovinec na rekonstrukci z 19. století

Teprve v roce 1990 však byla věž zastřešena a započalo se s opravami jednotlivých objektů. Od té doby se ale také začaly vléct spory o správu hradu. Ještě v roce 1991 se Sovinec stal samostatnou organizací Okresního úřadu v Bruntále (sic !), který se ho ale už o rok později zbavil a převedl ho znovu na okresní Muzeum v Bruntále. Jenže ani muzeum si s hradem nevědělo rady, a tak byl roce 1994 hrad pronajat městu Rýmařov! Jakoby takové malé město mělo prostředky na opravy a údržbu podobné stavby…

Opravy se sice rozběhnou, ale už po šesti letech rýmařovská radnice zjistí, že Sovinec je nad její síly. A tak se hrad ocitá opět ve správě Muzea v Bruntále. Po roce 2000 jsou za vydatného přispění historie-milovných nadšenců postupně otevřeny prohlídkové trasy a expozice k historii hradu, nově zastřešeny některé objekty, nicméně tím pohnuté dějiny kdysi mocného hradu a pevnosti zdaleka nekončí.

V současné době probíhá restituční spor o navrácení někdejších majetků Německému řádu, mezi nimiž figuruje i Sovinec. Tato představa však vyvolává nejen u „ouřadů“, ale i u mnoha dalších lidí doslova kopřivku. Někteří možná mají pocit, že by mohla přijít nazmar jejich mnohaletá práce na jakés takés obnově hradu. Nicméně nikdo by neměl zapomínat, že jde o majetek nikoli znárodněný, ale ukradený. Nikdo nikdy za něj řádu nevyplatil ani halíř a samotný řád se přitom proti této zemi ničím neprovinil, jen jí sloužil. Stejně, jako tak činí i dnes. A představa, že by se řádoví členové uzavřeli za hradní zdi jako do nějakého kláštera, a nikoho už dovnitř nepustili, není snad už ani úsměvná, ale vysloveně hloupá.

Součaná podoba věže hradu Sovinec a vnitřní točité schodiště

V této souvislosti stojí za povšimnutí nedávná slova zástupce ombudsmankyně Stanislava Křečka, který přišel s návrhem na vyvlastňování (sic !) památek z rukou soukromých vlastníků. Poradil bych panu Křečkovi, aby se pořádně podíval, jak se stát dokáže o kulturní nemovitosti „starat“, a jak se jen pod péčí o národní kulturní památky prohýbá rozpočet ministerstva kultury. Existují samozřejmě jedinci, kteří si nějakou tu tvrz a či historický dům pořídí a pak zjistí, že jejich obnovu a údržbu jaksi nezvládnou. Jenže takový objekt zpravidla nezískali koupí od nějakého barona či hraběte, ale od koho asi? A jestli se stát už jednou takových objektů zbavil, proč je nyní chce pan Křeček zpátky? Chybí mu snad rekreační objekt, kde se mohl cachtat v nafukovacím bazénku jako jeden jeho stranický kámoš?

Německý řád má za sebou více než osmisetletou historii, naplněnou usilovnou prací a podtrženou schopnostmi oživit jako správnýhospodář i ta nejzpustlejší a nejchudší místa. A v této souvislosti by nikdo neměl zapomínat, že to byl právě tento řád, který nejen Sovinec, ale i další místa v této zemi zvelebil naprosto zásadní měrou.

R A T I N G

PŘÍSTUPNOST PAMÁTKY:

Parking přímo u hradu. Přístupný i pro méně zdatné nebo handicapované cestovatele.

*****

STAV ARCHITEKTONICKÉ PAMÁTKY:

Ve stavu obnovy se vším, co s tím souvisí. V porovnání s předlistopadovými časy nádhera, v porovnání s předválečnou érou tak trochu kýčovitá kulisa pro nejrůznější kulturní akce a stylizovaná vystoupení.

**

INFORMAČNÍ SERVIS:

Pokladna nabízí dostatek informačních brožur i pohlednic pro nefotící klientelu. Bohužel její vchod je určen toliko pro sedmero trpaslíků bez Sněhurky, jinak hrozí, že přijdete o hlavu ještě dřív, než ji položíte na katův špalek.

***

TURISTICKÉ ZÁZEMÍ:

Hradní restaurant zde nehledejte, ale občerstvení zde funguje. V sezóně navíc nabízí řadu spektáklů pro uměnímilovné návštěvníky (projekty „Noc filmů na Sovinci“ či „Jak se lidé odívali“) stejně jako pro rodiny s dětmi („Za čest krále“ s dobýváním hradu nebo „Hon na hradní bestii“ se šermíři a kejklíři)

****

Text a foto © -CC-

GALERY

12►