Slovinsko – Škocjanske jame

Přírodní krásy mají bezpočet podob. Pokud však chcete nějakou obzvlášť vypíchnout, musíte mít srovnání. Jako třeba v případě Škocjanských jeskyní ve slovinském krasu. A pro autora těchto řádek, který měl možnost navštívit většinu českých, moravských a slovenských jeskyní a dále jeskyní v Itálii, Chorvatsku nebo Maďarsku, představují Škocjanské jame prostě a jednoduše jedničku. Jistě, našly by se zřejmě jeskyně s krásnější krápníkovou výzdobou, jeskyně s vícero tajemnými živočichy, s podzemními řekami, splavnými na lodičkách, ale Škocjanske jame se svým podzemním kaňonem řeky Reka, jedním z největších svého duhu na světě,  jsou prostě natolik dechberoucí, že ani není divu, že právě ony a nikoli třeba na rozdíl od známějších a populárnějších slovinských jeskyní Postojna byly v roce 1986 zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.

Škocjanské jeskyně patří k nejdelším podzemním říčním krasovým útvarům v Evropě a v současnosti prozkoumaná délka činí 6200 metrů ve vrstvě křemenného a paleocenového vápence o tloušťce zhruba 300 metrů. Jeskyní protéká řeka Reka, která mizí v podzemí na okraji Velké Doliny a vyvěrá po 34 kilometerch u Monfalcone. Nejpůsobivější pohled přitom řeka skýtá po velkých deštích, kdy její proud, valící se do hlubin působí stejně tak velkolepě jako děsivě!

Krátce po vstupu do podzemí se řeka ocitá v hlubokém kaňonu uprostřed obří jeskyně. Její tok se ostře stáčí pod Cerkvenikovým mostem doleva (severozápadním směrem) a pokračuje asi 3,5 kilometrů dlouhým Hankeovým kanálem, širokým 10 až 60 metrů a vysokým 140 metrů! V některých pasážích se rozšiřuje do obrovských podzemních prostor, z nichž největší je Martelova komora o objemu 2,2 miliónu krychlových metrů, což z ní činí největší jeskynní dutinu v Evropě a jednu z největších na světě. Poté však kaňon končí poměrně úzkým sifonem, který se nedkáže vyrovnat s přívalovými vodami a v takové situaci se hladina řeky dokáže zvednout o více než 100 metrů!

První historické zmínky o Škocjanských jeskyních pocházejí už ze starověku. V 2. stol. př. n. l. se o nich zmínil Posidius z Apameje a během dalších věků byly vyznačeny například na Orteliově mapě z roku 1561 nebo v Mercatorově atlasu z roku 1637. O půl století později Carniolanský učenec Johann Weikhard von Valvasor zjistil, že Reka je podzemní řekou a v roce 1782 zdejší oblast zachytil obrazem francouzský malíř Louis-François Cassas, pověřený vyhotovením zajímavých krajinných prvků v oblasti Terstu.

K systematickému speleologickému průzkumu jeskyní došlo na sklonku 19. století přičiněním Přímořského německo-rakouského alpského družstva v Terstu (Section Küstenland des Deutschen und Österreichischen Alpenvereins). První expedice, na níž se podíleli Anton Hanke, Josip Marinitsch a Friedrich Müller a za místní obyvatele Jože Antončič, Jurij Cerkvenik-Gomboč, Franc Žnideršič, Pavel Antončič, Jože Cerkvenik a Janez Delez, se uskutečnila v roce 1884 a o šest let později se podařilo dosáhnout tzv. Mrtvého jezera (Mrtvo jezero). Posledním tehdejším významným úspěchem se stal objev Tiché jeskyně (Tiha jama) v roce 1904, kdy výzkumníci vyšplhali na 60 metrů vysokou skalní stěnu, kde se před nimi otevřela tzv. Müllerjeva dvorana.

K zatím poslednímu velkému objevu došlo v roce 1990, kdy se slovinským potápěčům podařilo proplout sifonem Ledeni dihnik a objevit přes 200 metrů dalších podzemních chodeb.

Lidé byli do zdejší soutěsky přitahováni od nepaměti. Zajímala je přitom jak Reka, mizící v podzemí, tak samotný vstup do jeskyně ve Velké Dolině. I proto je zdejší kraj bohatý na archeologické nálezy, které dokazují, že byl osídlen již před nějakými 10 tisíci lety.

Cenné nálezy z Muší jeskyně (Mušja jama) naznačují například vliv řecké civilizace, kde po skončení doby bronzové vznikl jeskynní chrám. Oblast se i díky tomu stala už před zhruba 3 tisíci lety důležitým poutním místem v oblasti Středomoří. Impozantní jeskyně zřejmě navozovaly dojem spojení s podsvětím  a měly tak kultovní význam v souvislosti s vírou v posmrtný život a komunikaci s duchy předků. Dosud se zde našlo na 600 kovových předmětů od 12. do 8. stol. před n.l., četná pohřebiště nebo množství zvířecích kostí a spálených předmětů, svědčících o rituálních obřadech.

Vzhledem k tomu, že Škocjanské jeskyně byly objeveny už v dávných časech, je obtížné zjistit, kdy přesně se staly středem pozornosti novodobých cestovatelů a turistů. Podlě některých zdrojů stál u zpřístupnění jeskynního labyrintu veřejnosti radní Matej Tominc (jeho jméno nese Tomincova jeskyně), který nechal ke vstupu do jeskyně ve Velké Dolině vybudovat schodiště. Ještě v lednu 1819 pak byla založena první návštěvnická kniha. Během 19. století byly nicméně přírůstky v knihách skromné a například za celý rok 1853 zde bylo všehovšudy 150 návštěvníků. Teprve s počátkem 20. století se počty začaly zvedat, a zatímco v roce 1903 sem zamířilo 2230 turistů, o rok později jich bylo už přes tři tisíce. První část jeskyního systému Marinič a Mahorčič byla turistům otevřena v roce 1933. V roce 1963 došlo k těžkému poškození dolin a jeskyní velkými povodněmi. V roce 2011 pak došlo k zatím posledním významným renovačním pracím, v jejichž rámci vznikl i nový ocelový most přes Reku.

Dnes už směřují za krásou Škocjanských jeskyní statisíce návštěvníků ze všech koutů světa a za tím účelem se prohlídkové skupiny podle jazykové vybavenosti dělí do čtyř skupin – vedle slovinské ještě do anglické, italské a německé. Závěr prohlídky Škocjanských jeskyní pak po krátkém výstupu ulehčuje unavenějším turistům kolejová lanovka. Návštěvníkům je přitom k dispozici i nezbytné občerstvovací zázemí v podobě reastaurace a toalet.

Návštěvník Škocjanských jeskyní by si přitom neměl nechat ujít ani venkovní prohlídkový  okruh po romantickém Škocjanském přírodním parku. Ten se díky osobitým mikrokliatickým podmínkám vyznačuje specifickým ekosystémem, v němž se na nevelké ploše mísí zástupci teplomilné středomořské a chladnomilné alpské flóry.

 Text a foto © -FK- (CESKYCESTOVATEL.CZ)

a arhiv Parka Škocjanske jame

◄12