Sedlec – hororový svatostánek

Kláštery, kostely, kaple a vůbec všechny církevní stavby by měly být místem duchovního rozjímání. Přesto existuje v Česku místo už na první pohled šokující, hrůzostrašné, plné lidských ostatků, které i přes symbol kříže jakoby bylo domovskou slují samotné „kmotřičky smrti“. Prosím, seznamte se – SEDLECKÁ KOSTNICE!

Mnohý dějin neznalý návštěvník (původně jsem chtěl napsat našinec, ale když jsem za svých toulek po Česku poznal i cosi „památekchtivých“ cizokrajinců, a to zejména z řad někdejších „azbukových“ bratrů, došlo mi, že dějiny současnou generaci míjí jaksi bez ohledu na národnost) si při vstupu do podzemí této neobvyklé památky se stovkami kosterních pozůstatků nejspíš řekne, že jde zřejmě o nějaké zapomenuté rekvizity po nějakém hollywoodském horroru. A nebo, že na místním hřbitově už není místo, v krematoriu mají inspekci z odboru životního prostředí a místní hrobník se nejspíš zbláznil.

Skutečnost má však kupodivu mnohem blíže k onomu rozjímání. Jde jen o to, oprostit se od přihlouplé „reklamní“ současnosti, bujně vykrmované plytkými programy lhostejno zda veřejnoprávních či privátních televizí, a přijmout výzvu na setkání s „osudem“ a „pomíjivostí naší existence“.

Sedlecká kostnice na předměstí Kutné Hory byla původně hřbitovním kostelem cisterciáckého kláštera, založeného v roce 1142 za přispění knížete Vladislava II. a nejstaršího svého druhu na našem území. První významná událost, spojená se zdejším hřbitovem, se datuje k roku 1278. Tehdy byl opat zdejšího kláštera vyslán do Jeruzaléma a ze své pouti do Svaté země se vrátil s hrstí hlíny z místa ukřižování Ježíše Krista, kterou posléze rozesel po hřbitově. Hřbitov si záhy získal rovněž pověst „svaté země“ a od té doby se sem nechávali pohřbívat lidé nejen z okolí, ale i z ciziny.

Historie neskutečného množství kosterních pozůstatků má však mnohem prozaičtější původ. Ten má své počátky kolem roku 1318, kdy v Čechách vypukl mor a tehdy zde bylo za jediný rok pohřbeno na 30 tisíc obětí jen z Kutnohorska a okolí!

Další velké množství pohřbených přibylo za husitských válek, po nichž byly velké části obrovského hřbitova postupně rušeny a kosti ze zrušených hrobů byly postupně ukládány do spodní kaple hřbitovního kostela. Poprvé je srovnal jeden poloslepý mnich (údajně do šesti pyramid) a od 17. století se objevují zmínky a výzdobě z kostí. K významné úpravě došlo za opravy kostnice na počátku 18. století a například svícny s lebkami pocházejí z roku 1743. Současná výzdoba je pak výsledkem oprav, které v roce 1870 provedl na objednávku orlických Schwarzenberků (tehdejších majitelů sedleckého panství) řezbář František Rint z České Skalice. Práce mu (a jeho rodinným příslušníkům) trvaly asi tři roky a celkové množství kostí v sedlecké kostnici se dnes odhaduje asi na pozůstatky 40 tisíc lidí…

Škoda, že po nich nezbyl třeba kartáček na zuby. Pomocí DNA bychom se dnes sofort dozvěděli, kolik mezi nimi bylo například pánů a kolik kmánů…

Kostnice se skládá ze dvou kaplí nad sebou, přičemž v horní je expozice cisterciáckého řádu a jeho působení v Sedlci. Otevřeno je zde celoročně (s výjimkou 24. a 25. prosince), vstupné není nijak přemrštěné (50 Kč za dospělou osobu), objednat si lze noční prohlídku (ideální dárek pro tchýni se slabšími nervy), památka je přístupná i vozíčkářům (vzhledem k „množství“ podobně přístupných památek nevím, nevím, jak si tuhle službu vykládat…) a na sběratele suvenýrů zde čeká i pikantní nabídka sádrových odlitků lebek (no vidíte, a nemusíte ani za kanibaly na Novou Guineu)…

Trochu morbidní, možná až kýčovité, ale kdo by odolal, že? No, nekupte si model lebky (dokonce prý „kopie originálu“) v životní velikosti! Bratru za tři sta pade ká čé – „pravá sedlecká“. Už se vidím, jak večer co večer beru ten artefakt do ruky a dím: „Být či nebýt? Toť otázka…?“

Sedlečtí (a kutnohorští s nimi) nechť prominou, jejich kostnice je úžasná památka a věřím, že o ni pečují s láskou, ale právě proto, že jde o špičkovou památku celoevropského významu, měli by si dát pozor, aby nepůsobila jako druhořadý Disneyland a podobné tretky přenechat k prodeji podomním obchodníkům někde v podloubí na náměstí…

P.S.

Aby mě snad někdo nepodezíral, že jsem a priori proti prodeji suvenýrů! Chraň bůh, je tomu přesně naopak – jsem přesvědčen, že se v Česku prodej suvenýrů hrubě podceňuje a že může poskytnout památkám minimálně tolik, co vstupné. Tedy nevelký, ale nikoli zanedbatelný výdělek. V Evropě má každá podobně významná památka dokonce speciální sál se samostatnou prodejnou suvenýrů (u nás je to zpravidla naprosto nesmyslně dohromady s pokladnou)! A sortiment těchto prodejen (od pohlednic přes knihy až po porcelán a kovotepecké výrobky) má nejen zajímavý finanční efekt, ale rovněž svou nezanedbatelnou vypovídací hodnotu o kultuře národa. I u nás se už najdou čestné výjimky, ale je jich stále tak nějak poskrovnu…

GALERY: