Průsmyk Reschen & údolí Obervinschgau

S horami a duchovnem si člověk zpravidla spojuje lámaistický Tibet. Jenže duchovní rozměry lze najít i mnohem blíže, než by se na první pohled zdálo. Kraj pod Ötztalerskými Alpami zná většina cestovatelů povětšinou z lyžařských sjezdovek či z okna auta či autobusu, když kolem nich tranzituje do vzdálenějších alpských destinací. Ti sečtělejší si pak asi vybaví pravěkého lovce „Ötziho“, který umrzl vysoko ve zdejších horách a jeho neobvykle zachovalé ostatky byly objeveny ve zdejším ledovci teprve před několika málo lety.

*

Tento kout při hranicích italského regionu Alto Adige s rakouským Tyrolskem však skýtá řadu atraktivních lokalit i pro ty, kdo nespěchají a rádi si cestu za sportovními aktivitami zpestří i třeba jen jednodenním výletem do Reschenského průsmyku a horní části údolí Val Venosta, známém také jako Obervinschgau. Zdejší dvojjazyčné značení má své historické kořeny, ale kupodivu zdaleka ne tak dlouhé, jak by si člověk mohl myslet.

Až do počátku 19. století byla totiž v údolí Vinschgau dominantní dorozumívací řečí rétorománština. Její počátky je třeba hledat v někdejším římském osídlení. Zdejší horalé si však latinu různě přizpůsobovali, až se z ní vyvinula tzv. ladinská rétorománština.

*

V ranném středověku bylo zdejší území osídleno jen velmi řídce, a teprve se založením marienberského kláštera nastal pozvolný příliv i německy mluvících osadníků. Administrativně bylo údolí Vinschgau dlouhá léta spojeno s dolnoengadinským hrabstvím a po církevní stránce spadalo pod churské biskupství. Teprve na přelomu 15. a 16. století přešlo pod správu rakouských Habsburků.

*

Skalní pevnost Nauders pod Reschenským průsmykem

Nauders

Z Tyrolska vede cesta do Reschenského průsmyku a údolí Obervinschgau horním údolím Innu. Dnes ho lemuje moderní komunikace č.315 (na italské straně č.40), která kopíruje historickou stezku, která za římských časů nesla označení Via Claudia a po níž v časech křížových výprav proudily zástupy poutníků z německých zemí do italských přístavů a odtud po moři dál do Svaté země. Důvod byl nasnadě – Reschenský průsmyk se svou nadmořskou výškou 1504 m patří k těm nejnižším a tudíž nejschůdnějším přechodům Alp.

*

První nauderské zastavení nabízí festung Nauders. Tahle úchvatná skalní pevnost měla střežit strategickou stezku v časech novodobých válek. Byla postavena v letech 1834-1840 za éry rakouských císařů Františka I. a Ferdinanda I. a patří k nejpodivuhodnějším fortifikačním stavbám na území Alp.

*

Středověký hrad Nauders a jeho vstupní brána

Ještě starší strážce dávné obchodní stezky mezi Středomořím a střední Evropou leží jen o několik set metrů dále a výše nad obcí Nauders. Stejnojmenný hrad Naudesberg, tyčící se na nevelkém ostrohu, byl založen na počátku 13. století. První listinný doklad o jeho existenci pochází z roku 1239, ale jeho dnešní vzhled pochází z časů tzv. Engadinské války (1499), kdy prošel rozsáhlou přestavbou.

Po většinu časů – od roku 1313 do roku 1919 – byl hrad využíván především jako sídlo (dnes bychom řekli úřadovna) příslušného zemského správce a soudce. Pro knížecí rod byl hrad příliš strohý a vzdálený, což má dnes tu výhodu, že ho nezasáhly žádné větší stavební a slohové úpravy, takže se dochoval ve víceméně původní středověké podobě až do současnosti.

*

Od roku 1980 je hrad v soukromém vlastnictví a postupně renovován. Někdejší stáje byly přestavěny na hradní restaurant a v přízemí najdete také někdejší vězení a vězeňskou kuchyni. V  1. a 2. patře je muzeum se sbírkami selského a řemeslnického nářadí, někdejší soudní kancelář a zámecká kaple. Část prostor je krom toho vyhrazena pro tematické výstavy.

Lago di Resia – Reschensee

Když se přehoupnete přes Reschenský průsmyk, otevře se před vámi pohled na – stříbřistou hladinu jezera Reschen (italsky Resia). Nejde však o horské jezero v pravém slova smyslu, nýbrž o přehradní nádrž, dlouhom 6 a v nejširším místě širokou 1 km, zaujímající plochu 677 hektarů a zachycující 120 miliónů krychlových metrů vody. Podobných najdete v Alpách desítky ba stovky a jejich historie bývá zpravidla velmi podobná…

*

První projekt na přehrazení údolí pod Reschenským průsmykem vznikl již v roce 1920. V roce 1939 doznal zásadních změn (mimo jiné zvýšení hráze z původně 17 zamýšlených metrů na 22) a v roce 1950 byl realizován. S výstavbou přehrady byl současně zpečetěn osud vesnic Graun, Weiler von Arlund, Piz, Gorf, Stockerhofe (San Valentino) a části Reschenu.

S místními obyvateli se tehdy nikdo dvakrát nebavil, nebo spíše „nepáral“. Majetek jim byl tehdy prostě a jednoduše vyvlastněn bez náhrady (jak vidno, tento druh „znárodňování“ nebyl jen výsadou našich poúnorových bolševiků) a oni nuceně vystěhováni „v národním zájmu za účelem posílení národního průmyslu“ (inu, i cesty kapitalismu bývají někdy velmi spletité…).

*

V souvislosti s výstavbou přehrady bylo tehdy nuceně vystěhováno 70 procent obyvatelstva, zbouráno 163 obytných a hospodářských budov, zatopeno 514 hektarů kvalitní orné půdy a o 70 procent sníženo množství užitkových zvířat.

*

Jediný, kdo se tehdy „zachránil“, byla románská věž ze 14. století. Její stržení bylo zaraženo v zájmu ochrany památek, a tak se dodnes tyčí z hladiny jezera k údivu všech kolemjdoucích a kolemjedoucích…

*

Čas zhojí všechny rány a dnešní generace na někdejší příkoří už víceméně zapomněly. Ostatně v roce 1973 byla podniknuta rozsáhlá sanační opatření, jejichž prostřednictvím se zhruba 35 hektarů půdy vrátilo k opětovnému využování místními farmáři.

Ostatně současní návštěvníci údolí Obervinschgau vnímají Reschenské jezero jako velmi zajímavou turistickou destinaci s možnostmi širokého sportovního vyžití. Okruh kolem jezera je jako stvořený jak pro pěší turistiku tak pro nordic-walking a v zimě pro běžkaře. Přímo nad západními břehy jezera se pak nachází solidně vybavený areál pro sjezdové lyžování Schöneben, doporučovaný zejména pro rodiny s dětmi. A nečekaně široké spektrum atrakcí nabízí i samotné jezero. V létě zde s rybolovuchtivými nadšenci hodlají svést souboj „kdo z koho“ různé druhy pstruhů a štik, v zimě si pak na jezeře dávají dostaveníčko milovníci „ledových“ sportů. Zdejší ostré větry totiž udržují zamrzlou hladinou jezera po většinu sezóny hladkou jako zrcadlo (na rozdíl od zasněžených vodních ploch ve střední Evropě) a doslova sem tak zvou milovníky ledního jachtingu, surfingu a podobných aktivit z celé Evropy. V roce 2008 se jezero Reschen stalo například dějištěm mezinárodního německého mistrovství ve snowkitu.

Klášter Marienberg

Jedna z nejpůvabnějších barokních památek v severoitalském regionu Alto Adige a v dobách minulých centrum duchovního života i vzdělanosti zdejšího kraje. Ostatně tento alpský kout je vůbec plný historických a architektonických skvostů a pokud se vypravíte údolím Val Venosta (Vinschgau), lhostejno zda autem či na kole, směrem po a nebo proti proudu Adige (Elsche), určitě vám to nedá, abyste alespoň jeden zdejší hrad, zámek či kostel nenavštívili. Odměna v podobě mimořádného zážitku vás přitom zcela určitě nemine. Možná i proto, že tudy kdysi dávno putoval král a císař Karel IV. při svých cestách do Itálie.

*

Benediktinský klášter Marienberg (Monte Maria) leží až v horní části údolí, jen kousek od silnice č. 40, spojující rakouský Landeck s italským Meranem. Tyčí se na zalesněných svazích pod vrcholem Watlesu (2554 m n.m.) nad obcí Burgusio ve výšce 1335 m n.m. a spíše než klášter připomíná strážní hrad. Ostatně ani ten není daleko. Zachovalé zbytky hradu Principe (Fürstenberg) leží jen o pár desítek metrů níž a při pohledu z dálky vytváří s malebným klášterem jedinečnou dvojici.

*

Hrad Principe (Fürstenberg) s mohutnou hranolovou věží vznikl někdy v letech 1272 až 1281 jako sídlo biskupů z Churu. Jeho zakladatelem byl biskup Konrád a stavba zřejmě vznikla na základech staršího opevnění. Navzdory pozdějším rekonstrukcím si do dnešních časů zachoval rysy raně středověkého hradu, který po opuštění biskupy sloužil nějaký čas jako sídlo soudu, kasárna, vězení a nakonec jako pivovar. V roce 1952 sem bylo umístěno ředitelství zemědělského učiliště a teprve v roce 1996 byl dán podnět k zahájení rekonstrukčních prací.

*

Vznik kláštera Marienberg sahá do dávného středověku, když Praha ještě zdaleka nebyla královským, ale toliko knížecím městem, a kdy se křesťanství šířilo v alpských zemích asi podobnou snadností, s jakou jejich svahy zdolává pěší poutník…

*

Počátky křesťanské misie ve Vinschgau a kláštera Marienberg jsou úzce spjaty s rodem Taraspů, jejichž rodový hrad se dodnes tyčí na skalním ostrohu nad údolím Engadinu ve východním Švýcarsku. Bratři Eberhard a Ulrich I. (v oněch časech biskup z Churu) se už na sklonku 11. století pokusili založit v regionu klášter, jehož řeholníci však od počátku naráželi na neprostupnou zeď jazykové bariéry. Většina zdejších obyvatel měla totiž rétorománské kořeny a mluvila ponejvíce ladinským dialektem. Řeholníci se navíc dopustili osudové chyby, když se pokoušeli místní obyvatele přimět ke změně jazyka nejen přesvědčováním, ale i pohrůžkami. Tím si místní rolníky a horaly proti sobě jen popudili.

*

Boj o rétorománštinu se ve zdejším kraji protáhl na celá staletí. Přes všechno snažení se zde němčina prosazovala jen velmi zvolna a v Engadinu na švýcarské straně hranice se rétorománština udržela dodnes. Ve Vinschgau se němčina nakonec prosadila až během 19. století. Do té doby i úředníci (včetně soudců) museli ovládat místní rétorománskou mluvu. Jak pevně se ve Vinschgau držela rétorománština, tak se zde pevně nakonec uchytila i němčina. A tak i když je údolí Vinschgau už více než osmdesát let italské, 97 procent zdejších obyvatel stále hovoří německy a pouze zbývající tři procenta italsky.

*

Středověké poměry však nebyly řeholníkům dvakrát nakloněny a situace si nakonec vynutila přemístit jejich sídlo z Engadinu do Vinschgau a zde začít znovu. Ulrich III. z Taraspu tehdy přivedl do regionu opata Alberta z Ronsbergu a od papeže Evžena III. získal souhlas s přemístěním opatství do Saint Stephan na pozemcích, patřících rodu Taraspů.

K přesídlení došlo někdy v roce 1146, leč záhy se mělo ukázat, jak liché a nepromyšlené to bylo rozhodnutí. Nově vybrané místo totiž leželo na větrném a suchém svahu, daleko od jakýchkoliv zdrojů životadárné vody. Bylo tedy nutné znovu vážit cestu za papežem a znovu žádat o souhlas se změnou sídla. Po jeho schválení byly na přelomu let 1149-1150 položeny základy nového kláštera v místech, kde stojí dosud.

*

Klášter Marienberg (obr. vlevo), marienberský gobelín (malý obr. vlevo dole) a románská freska z klášterní krypty (vpravo)

První mniši v Marienbergu pocházeli z benediktinského kláštera Ottobeuren v bavorském Unterallgäu. Důvod, proč padla volba právě na ně, byl nasnadě – klášter Ottobeuren byl domovským klášterem hrabat Ursin-Ronsberg, s kterým byl rod Taraspů v příbuzenském vztahu. Krom toho se má za to, že Uta, manželka Ulricha III. z Taraspu, byla sestrou opata Alberta z Ronsbergu.

Ani ve Vinschgau však na benediktinské řeholníky nečekal lehký život a heslo jejich řádu „Ora et labora“ (Modli se pracuj) mělo mezi horskými velikány, kde zima trvá podstatně déle než jaro, léto a podzim dohromady, dojít svého obzvlášť příznačného uplatnění.

*

Základem budoucího kláštera se stala krypta, vysvěcená 13. července 1160 churským biskupem Adalgottem. Stavba byla zasvěcena Svaté Trojici, Boží matce Marii a Všem svatým, tři oltáře pak sv. Petrovi a Pavlovi, sv, Máří Magdaléně a sv. Martinovi a Mikulášovi.

Krypta sloužila původně k modlitbám zdejších řeholníků a teprve v roce 1643 po rozsáhlých přestavbách kláštera se stala pohřebním místem zesnulých mnichů. V roce 1980 byly při opravách odhaleny naprosto jedinečné nástěnné fresky, které jsou dnes považovány za jeden z nejvýznamnějších dokladů románského umění v Alpách.

Cyklus fresek z marienberské krypty, zhotovený někdy v letech 1175 až 1180, byl částečně odhalen už v roce 1887, ale teprve o století později byly pod barokní přestavbou objeveny fresky v celém svého rozsahu a kráse. Počátkem 13. století byl nástěnnými malbami se silným byzantským vlivem vyzdoben i kolegiální kostel, ale z nich se dochovaly toliko fragmenty.

*

V roce 1180 byla biskupem Jindřichem II. z Churu vysvěcena nová klášterní kaple a po dalších dvaceti letech – 28. října 1201 – vysvětil biskup Reinher della Torre nový kolegiální kostel, kde byli při té příležitosti uloženy relikvie sv. biskupa Sebastiana a sv. Climarie a sv. Panafrety, dvou světic, které zemřely mučednickou smrtí společně se sv. Uršulou.

*

Když jediný syn Ulricha III. a Uty vstoupil do kláštera, přešly ještě v roce 1160 všechny světské statky Taraspů na Ulrichova bratrance Egina I. von Matsch. Zprvu se zdálo, že tím klášter a jeho řeholníci nic netratí, spíše naopak. Rodina Matschů u nich měla vysoký kredit a jak uvádí kronikář Goswin, takový fojt Hartwig II. „pokaždé, když se k cestě do Marienbergu uvolil, jeho řeholníky dobrým jídlem pohostil…“

Leč všichni další členové rodu Matschů se k řeholníkům chovali s čím dál větší zpupností a lakotností a ze všeho nejvíc se starali, jak klášter co nejvíc „podojit“. Navíc spory Matschů s jejich sousedy přivedly klášter až na pokraj životaschopnosti. Příznačným se stal nájezd ozbrojenců Schweigharda von Reichenberg, který skončil totálním vydrancováním kláštera. A v roce 1304 nechal reichenberský Ulrich opatovi kláštera Hermanovi ze Schönsteinu dokonce setnout hlavu!

V roce 1313 získali na čas zdejší panství rakouští vévodové, ale teprve v roce 1421, po třicetiletých bojích, přišel konfliktní rod Matschů o všechna vlastnická práva a kraj se dostal pod klidnější správu tyrolského knížete.

Spory, do nichž byl klášter zapleten kvůli rodu Matschů, však nebyly zdaleka jedinými. Další konflikty se rozdoutnaly brzy po dokončení blízkého biskupského hradu Fürstenbergu. Biskupové z Churu měli v oblibě zasahovat do života benediktinských řeholníků při sebemenší příležitosti a v této souvislosti někteří badatelé nastolují otázku, nakolik byl tehdy klášter skutečně pod biskupskou patronací,a zda-li ve skutečnosti nepodléhal přímo apoštolskému stolci.

*

Za poměrně zevrubně zmapovanou historii opatství Marienberg od jeho nejrannějších počátků až do konce 14. století vděčíme jednomu z řeholníků – mnichu Goswinovi, jehož plodná kronikářská práce nalezla svou stěžejní podobu v díle Registrum monasterii Montis sancti Marie. Díky němu se dochovala celá řada doslovných opisů dokumentů, postihujících události nejen se vztahem ke klášteru, ale k celému regionu, tehdejší urbář a v neposlední řadě i ranně středověké hudební zápisy.

*

Další období v historii marienberského kláštera je poznamenáno pozvolným úpadkem. Už v roce 1418 zničil klášter rozáshlý požár a objekt bylo nutno takřka od základů znovu vystavět. Engadinská válka v roce 1499 ho sice minula, ale během rolnického povstání v roce 1525 byl klášter důkladně vydrancován a ke zničení přišlo i mnoho cenných archiválií. V roce 1606 obýval Marienberg už jen jediný mnich a zrušení kláštera se zdálo jen otázkou času.

O zachování kláštera se nakonec zasloužil dílem papež a dílem tyrolská vláda. Situace se začala pozvolna měnit k lepšímu zejména po příchodu opata Matthiase Langa z Weingartenu, který nechal provést základní obnovu kláštera a zahájil přípravy pro jeho důkladnou rekonstrukci. O mnichy neměl kupodivu nouzi, neboť poté, co Evropu zachvátila třicetiletá válka, mnoho řeholníků z Německa ve zdejším „Bohem zapomenutém kraji“ hledalo a nacházelo bezpečné útočiště.

*

Dnešní barokní podobu získal klášter za opata Jakoba Grafingera v letech 1643-1648. Na jeho výzdobě se tehdy podíleli přední tyrolští umělci jako například Florian Nutz z Innsbrucku (renesanční štuky) a další.

V roce 1724 stáli řeholníci z Marienbergu u zrodu střední školy v Meranu, po které brzy následoval chlapecký seminář. Vzdělávací činnost byla ostatně vedle řeholní služby podstatnou náplní zdejších benediktinů už od středověku. Klášter se specializoval zejména na výuku latiny, řečtiny a také hudby. Díky těmto vzdělávacím aktivitám se klášter také vyhnul zrušení za éry císaře Josefa II.

*

Z doby největšího rozkvětu kláštera pochází i jeho další umělecký klenot v podobě vzácného gobelínu, který u příležitosti výročí reformace v roce 1717 vlastnoručně zhotovila abatyše Alžběta Ernestína Antonie.

*

Další těžké časy nastaly klášteru během napoleonských válek. V roce 1807 bavorská vláda klášter dokonce zrušila, řeholníky vyhnala a celý klášterní komplex včetně kostela a archívu byl totálně vypleněn. Stejné dopuštění potkalo i klášterní školu v Meranu. Teprve císař František I. nechal klášter i meranskou školu v roce 1816 obnovit a znovu otevřít. Během 19. století pak klášter získal opět svůj někdejší lesk a věhlas a jeho zásluhou se zde objevili i tři vynikající učitelé jako orientalista Benediktin Pius Zingerle, dějepisec a zakladatel rakouského institutu pro historický výzkum ve Vídni Albert Jäger a básník, germanista a zástupce Tyrolska v říšském parlamentu ve Frankfurtu Beda Weber.

*

Během 20. století význam kláštera znovu poklesl a v roce 1928 došlo na popud tehdejší Mussoliniho fašistické vlády dokonce k uzavření klášterní školy. V roce 1946 bylo při klášteru otevřeno alespoň soukromé pětitřídní gymnázium, které sloužilo svému účelu až do roku 1986.

*

Pastýřská a vzdělávací péče přetrvala jako nejdůležitější oblast činnosti zdejších řeholníků (v současnosti jich má klášter celkem 14) do dnešních dnů. Pod jejich péči dnes patří už sice toliko dvě z někdejších čtyř farností – a to obce Burgusio (Burgeis) a Schlinig, ale o to více se snaží plnit úkoly náboženské osvěty a otevírat se novým výzvám moderního věku. Za tím účelem bylo v bývalém hospodářském objektu v roce 2007 otevřeno muzeum, přibližující jak duchovní, tak umělecko-historický odkaz kláštera.

*

Součástí kláštera, který je snadno přístupný z blízkého parkoviště, je obchůdek se suvenýry, ať už s fotografiemi románských fresek (v kryptě je s ohledem na jejich ochranu zakázáno fotografovat), tak s velkým výběrem knih o historii kláštera a dalších uměleckých pokladů z údolí Vinschgau a jižního Tyrolska. Určitě pak stojí za ochutnání místní specialita – tzv. urpaarl – žitný chléb, který se zde dodnes peče podle tradiční klášterní receptury, nebo chléb s příměsí místních hrušek (palabirne), respektive sušenky, přezdívané schüttelbrot.

*

Zimní pohled na Reschenské jezero (ve skutečnosti přehradní nádrž) s výhledem na horský masív Stelvio (vlevo) a pevnostní objekt z Alpského valu v údolí Obervinschgau (vpravo)

Alpský val

Jen co by kamenem dohodil od klášterních zdí Marienbergu, na samém dolním konci údolí Obervinschgau při městečku Málles Venosta (Mals), někdejším správním centru oblasti, by si pak žádný dějinmilovný cestovatel neměl nechat ujít byť i jen krátkou exkurzi po objektech tzv. Alpského valu, impozantní pevnostní linie, kterou Mussolini nechal během 2. světové války budovat – světe div se – na hranicích se svým hitlerovským spojencem! Železobetonové bunkry Alpského valu sloužily dokonce ještě v letech studené války, ale dnes už jen obrůstají trávou a nebo vinnou révou.

GALLERY:

12►

Foto © -CC- & Ivana Kuníková