Pevnost Pula

Většina milovníků Jadranu si světoznámý istrijský klenot Pulu spojuje zpravidla s bohatými antickými památkami v čele s proslulou Arénou. Leckdo také asi slyšel, že v minulosti byla Pula hlavní válečnou základnou rakousko-uherské maríny. Jen skuteční nadšenci historie však mají tento malebný přístav spojen s množstvím fortifikačních památek v čele s někdejší benátskou pevnosti na vrcholu kopce nad pulským přístavem.

*

Největší a nejstarší pulská pevnost – tzv. kaštel (hafenkastell) – datuje svůj vznik do počátků 17. století, kdy Jadranu vládla benátská flotila, ale kdy se od východu hnala temná mračna osmanské invaze a ze západu se snažilo ovládnout Středomoří Španělsko. Projekt moderní bastionové pevnosti na místě někdejšího římského opevnění se začal rodit v roce 1619 během španělsko-benátské války. Benátčané se tehdy obávali vylodění španělských vojsk v Kvarneru, ale přípravy se vlekly a samotná stavba pevnosti byla zahájena až v roce 1630, když už v Evropě zuřila třicetiletá válka.

Projektovou přípravou a stavebním dozorem byl pověřen zkušený francouzský inženýr a fortifikační architekt Antoine de Ville (1596-1674). Na stavbu pevnosti byly přitom v hojné míře využívány kamenné bloky z někdejšího římského divadla na severovýchodních svazích kopce.

V letech 1632-1633 byla dokončena hrubá stavba čtyřbastionové pevnosti (milovníci fortifikace mohou porovnat podobnost pulské pevnosti s berlínskou Špandavou), která v dalších letech zaznamenala jen dílčí úpravy (v roce 1703 byl hlavní vstup do pevnosti přemístěn do západní kurtiny).

S postupným úpadkem Benátské republiky po objevení Ameriky a nových zámořských obchodních cest do Asie klesal i význam pulské pevnosti. Během napoleonských válek se nad Istrií a Pulou střídala rakouská a francouzská nadvláda, až byl zdejší region Vídeňským kongresem (1814-15) definitivně přiřknut Rakousku.

Pro Rakousko měl přístup k moři naprosto zásadní význam a přístavy Benátky a Terst se staly základními kameny pro budování rakouské námořní moci. Po ztrátě Benátek v polovině 19. století se Vídeň musela poohlédnout po novém válečném přístavu pro svou flotilu a na výběr měla dva přístavy – Terst a Pulu. Nakonec – mj. i na popud arcivévody Ferdinanda Maxmiliána –  padla v roce 1857 volba na Pulu.

Město, které v té době čítalo sotva tisíc duší, se stalo centrem čilého stavebního ruchu a už v roce 1885 v Pule žilo na 20 tisíc obyvatel a v roce 1910 dokonce 70 tisíc! Podle množství a objemu zakázek zde v průměru pracovalo 3-4 tisíce dělníků.  Základem nového válečného přístavu se stal tzv. arzenál, zahrnující doky, sklady a loděnice. Současně byla v Pule postavena námořní nemocnice, nový kostel, kasárna, technická škola a v neposlední řadě válečný hřbitov.

*

Dnes už jen málokoho napadne, že Rakousko-Uhersko patřilo k respektovaným námořním mocnostem. Zásluhu na tom měla řada faktorů. Jednak to byla vítězná námořní bitva u ostrova Vis (Lissa) v roce 1866, kde nepočetná rakouská eskadra pod velením admirála Wilhelma Tegetthoffa uštědřila těžkou porážku italskému loďstvu. Současně Rakousko-Uhersko usilovně budovalo i svou obchodní flotilu, které vévodilo terstské rejdařství Unione Austriaca. V roce 1903 je založili bratři Cosulichové (oficiální název rejdařství zněl: Vereinigte Österreichische Schiffahrtsgesellschaften der Austro-Americana und der Gebrüder Cosulich/Unione Austriaca di Navigazione dell’Austro Americana e dei Fratelli Cosulich – Società Anonima) a jeho lodi brázdily nejen vody Středozemního moře, ale plavily se na pravidelných linkách i do Buenos Aires a do New Yorku.

V roce 1912 flotila společnosti čítala na tři desítky lodí a na svých spojích přepravila více než 100 tisíc cestujících. Vlajkovými plavidly na těchto prestižních spojích byly luxusní parníky Kaiser Franz Josef I a Martha Washington (druhá ze jmenovaných lodí byla v roce 1914 internována v New Yorku a po vstupu USA do vály sloužila k přepravě amerických vojáků na evropské bojiště),

*

S přituhujícími mezinárodními vztahy na sklonku 19. století začalo Rakousko-Uhersko modernizovat a posilovat i svoje válečné loďstvo. Činilo tak s nevšední technickou invencí a jeho torpédoborce, křižníky a zejména bitevní lodi patřily k nejlepším svého druhu. Svůj nemalý podíl na tom měli čeští lodní stavitelé a české zbrojovky v čele s  Vítkovickými železárnami, odkud pocházely pancéřové plechy z niklové oceli, a plzeňskou Škodovkou, která těmto lodím dodávala v předvečer 1. světové války i tu nejtěžší výzbroj a zbavila tak Rakousko-Uhersko závislosti na dovozu dělostřeleckého materiálu, který se do té doby nakupoval v Německu u firmy Krupp.

Iniciátorem modernizace rakousko-uherské K. u. K. Kriegsmarine nebyl nikdo jiný než arcivévoda František Ferdinand d’Este. Dohled nad projektem nových lodí, včetně největších obrněnců typu dreadnought třídy Viribus Unitis,, byly svěřeny někdejšímu hlavnímu inženýrovi maríny (Marinesektion des Reichskriegministeriums) Siegfriedu Popperovi, mimochodem pražskému rodákovi, který byl v době stavby lodí už na penzi kvůli zdravotním potížím se zrakem (byl už skoro slepý). Lodi disponovaly na svou dobu mimořádnou palebnou silou a rychlost jejich stavby se dala srovnat s rychlostí nejlepších britských loděnic (od založení kýlu lodi Viribus Unitis do spuštění na vodu neuplynul ani rok!).

*

Stará pevnost nad Pulou byla ještě v roce 1876 vybavena dvojicí velkých vodních nádrží, ale její dny už byly sečteny. Napříště už sloužila víceméně jen jako skladiště, kasárna, pozorovatelna a věznice. Její výzbroj tehdy tvořily pouze dva kanóny ráže 90 mm M75/96, které však spíše než pro vlastní obranu sloužily k čestným salvám. Tím více však byla věnována pozornost novému opevnění Puly , které měly strategický přístav chránit před útokem z moře i z pevniny.

Pevnostní obranu pulského perimetru tvořila v předvečer 1. světové války důmyslná soustava objektů, jejichž jádro tvořilo množství pobřežních tvrzí (küstenforts), lemující pobřeží ve dvou liniích od ostrovů Brioni až po poloostrov Kamenjak, a dále opevněné pobřežní baterie těžkých kanónů a moždířů (küstenbatterien a mörserbatterien), podélné a věžové forty (gürtelforts a turmforst) a další objekty zejména dělostřeleckých baterií.

*

K nejzajímavějším objektům patřila baterie Gomila, která měla střežit přístup do Medulinského zálivu kolem východního pobřeží poloostrova Kamenjak. Její výzbroj měly tvořit čtyři mohutné škodovácké moždíře ráže 420 mm, umístěné v pancéřových kopulích (viz obr.). První z nich byl na Gomile (vrch nad Premanturou, kde jsou dnes populární kempy Tašalera, Runke a Stupice) umístěn v roce 1912, druhý následoval o rok později. Z instalace zbývajících dvou sešlo. Ostatně i ony dva moždíře se na Gomile příliš neohřály a během války byly nasazeny na jiných, pro Rakousko-Uhersko důležitějších frontách (u Tarnova a Krakova, u Rovereta v Itálii, u Bělehradu, v Boce Kotorské a v jižních Tyrolích).

*

Další interesantní fort, známý od roku 1879 pod názvem Bourguignon, najdete dnes už na okraji Puly, kousek od letoviska Zlatne stijene nad zátokou Soline. Tato dvoupodlažní věžová tvrz byla vyprojektována rakousko-uherskou královskou inženýrskou kanceláří a postavena v letech 1861-66. Pevnost měří v průměru 46,5 m, průměr vnitřního atria činí 12,5 m a výška na terénem je 9,4 m.

Tvrz nesla původně jméno Fort Monsival (dnes se tak jmenuje jižní pulská čtvrť v těsném sousedství letoviska Verudela), ale v roce 1879 byla přejmenována na Fort Bourgignon podle belgického admirála Antona Mihaela Bourgignona, který byl v letech 1864-79 velitelem pulského přístavu a pevnosti.

*

Během 1. světové války zažila Pula několik vzrušujících situací. K nejdramatičtější došlo v prosinci 1914, kdy do pulské přístavní rejdy pronikla francouzská ponorka Curie , aby se pokusila torpédovat rakouské válečné lodi. Ponorka však uvízla v protiponorkových sítích, byla nucena se vynořit a následně se stala kořistí rakouských hlídkujících torpédoborců a pobřežních baterií. Většina posádky se dostala do zajetí a samotná ponorka byla později vyzvednuta a Rakušané ji zařadili do své vlastní výzbroje pod označením SMU-14.

Další drama se odehrálo prakticky až po kapitulaci Rakousko-Uherska.  Císař Karel vydal sice už 30. října 1918 jeden ze svých posledních rozkazů o předání lodí nyní už bývalého rakousko-uherského loďstva nově ustavené vládě Slovinců, Chorvatů a Srbů, ale Italové, vystrašení rakouskými obrněnci třídy Viribus Unitis (resp. Tegetthoff), podnikli ještě následující noci diverzní akci prostřednictvím tzv. živých torpéd a umístili pod trup obrněnce Viribus Unitis nálože, které nad ránem 2. listopadu přivodily ničivou explozi a potopení lodi…

GALLERY:

© Ceskycestovatel.cz

 

Komentáře nejsou povoleny.