Peschiera – Radeckého pevnost

Italské městečko Peschiera (latinsky Ardelica, Arilica či Ariolica) – nejzápadnější výspa regionu Veneto – se rozkládá v jihovýchodním cípu jezera Garda, kde jeho vody ústí do koryta řeky Mincio. Kdysi to byl ráj rybolovu, ale jak se časy a s nimi politická situace měnily, stala se z Peschiery věhlasná tvrz a mocná opora strategických zájmů Scaliů, Benátčanů, Napoleona a posléze Rakušanů v čele s maršálem Radeckým.

*

První zmínky o rybářské osadě Peschiera pochází už z dob starého Říma, z díla Plinia staršího. První hmatatelné svědectví o zdejším životě pak poskytly archeologické vykopávky a nálezy hrotů dobových zbraní.

V 5. století zde papež Lev I. zastavil „bič boží“, vůdce Hunů Atillu, a o milénium později zde Mastiff z rodu Scaligerů nechává vybudovat mocnou středověkou pevnost. V roce 1439 se Peschiera stává součástí Benátské republiky a v 16. století zde z popudu Benátčanů věhlasný pevnostní architekt Michele Sanmicheli začíná v roce 1549 budovat pětiúhelníkovou „nedobytnou vodní pevnost“ podle tehdy nejnovějších poznatků bastionového stavitelství.

*

Po celá další staletí žije Peschiera relativně poklidným životem. Změna přichází až s napoleonskými válkami. Francouzi obsazují pevnost a snaží se ji modernizovat v duchu nejnovějších fortifikačních poznatků. Těžiště obrany se přitom soustředí směrem k Veroně.

Po porážce Napoleona v roce 1815 přechází Peschiera a s ní valná část Benátska a Lombardie do rukou Rakušanů. Pod jejich protektorátem vzniká na území severní Itálie lombardsko-benátské království a rakouské zájmy zde má hájit tzv. quadrilateral – strategické seskupení čtyř pevností (Verona, Legnago, Mantova a Peschiera) a maršál Radecký pak díky této pevnostní soustavě drží dlouhé roky Italy v šachu v jejich snažení o sjednocení Itálie.

*

Maršál Radecký z Radče…

Je to další z velkých paradoxů českých dějin. Ač se nevelký český národ může pochlubit celou plejádou skvělých vojevůdců, takřka žádný z nich se dnes netěší nějaké valné úctě. Snad ještě tak král „železný a zlatý“, Přemysl Otakar II. Jenže kdo ví o jeho velkolepém vítězství u Kressenbrunnu léta páně 1260? Dodnes mu nejeden našinec předhazuje spíše tragickou bitvu na Moravském poli. Jenže je snad Napoleon kvůli Waterloo považován za nicotného vojevůdce?

A co poloslepý trocnovský hrdina od Sudoměře, Vítkova či Malešova? Díky Jiráskovým spisům po jistý čas slavený, ale pro nejednoho současného pisálka toliko lapka pochybné pověsti, jehož trocnovský pomník si nezaslouží valné pozornosti, natož péče…

To generalissimus Albrecht z Valdštejna se nedávno dočkal odhalení sochy na nádvoří svého někdejšího pražského paláce, který dnes slouží coby sídlo horní komory českého parlamentu. Jenže i Albrecht byl tak nějak „odjakživa“ slavnější za hranicemi než doma. Zatímco v Česku se o něm jen tak nějak bádá a sepisují suchopárné vědecké stati, ústřední postavu vrcholného uměleckého díla z něj učinil německý básník a dramatik Friedrich Schiller.

A takhle bychom mohli pokračovat. Vybaví si dnes někdo z Čechů například jméno slavného císařského maršála Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic, který vedl léta páně 1683 hrdinnou obranu Vídně při tureckém obléhání? Pikantní je, že děd tohoto kavalíra padl na staroměstském popravišti za protihabsburský odboj. A vnuk Habsburkům zachraňoval trůn… To jsou ale paradoxy, co?

Když už jsme u Čechů s maršálskou hodností, je zde i nejslavnější ze slavných a nejobávanější z obávaných vojevůdců napoleonské a ponapoleonské éry, současník Wellingtona a von Gneisenaua – maršál Jan Josef Václav Antonín František Karel Radecký z Radče. Poslední císařský vojevůdce, který zjednával Rakousku velmocenský vliv a respekt, ale jehož velkolepý pomník na Malostranském náměstí padl za oběť protirakouských vášní už krátce po vzniku Československé republiky…

*

Radecký se přitom zapsal do historie 19. století podobně jako maršál Laudon do historie století předešlého. To jest – byl ještě za svého života a zejména po něm opředen bezpočtem legend, historek i vtipů. A také lidovou tvořivostí vypracovaného textu k legendárnímu Radeckého pochodu: „Radecký, Radecký, to byl velkej pán, dal si nalejt flašku rumu a vypil ji sám…“

Samozřejmě, že Radecký nebyl černobílou figurkou. Mnozí národovci ho ještě za Rakouska ocejchovali nálepkou „císařského bachaře“, ale nenazírejme válečníka jednostrannou politickou optikou. Kromě bolševika (a některých zpitomělých diktatur) každý demokratický nebo alespoň osvícený režim držel vojáky stranou politiky. Mělo to svojí logiku – armáda měla mít jedinou, ale o to důležitější starost: chránit stát, který si ji platil, a jeho více či méně úspěšné úsilí, domoci se pro své občany blahobytu (nesuďme v této souvislosti Radeckého, s jakým úspěchem se to tomu či onomu režimu dařilo…). Nic víc, nic míň!

Vláda, která neví, k čemu si daňoví poplatníci platí armádu, si totiž zadělává na problémy, jejichž dosah nemůže dohlédnout a sama sobě chystá šibenice, na kterých ji budou věšet buďto vlastní podvedení občané a nebo ten, kdo zneužije slabosti ba bezbrannosti takového státu.

*

Budoucí maršál se narodil 2.listopadu 1766 v Třebnici u Sedlčan jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie Bechinie z Katan (budiž řečeno ku cti sedlčanských, že si dnes svého slavného rodáka opět považují, a to jak na webových stránkách obce, tak pamětními akcemi k poctě maršála). Po brzké smrti rodičů byl dán do výchovy ke svému dědovi z otcovy strany, někdejšímu důstojníkovi. Díky tomu získal do života průpravu, která mu pomohla překonat mnohá úskalí na cestě za vysněnou vojenskou kariérou.

Jeho první pokus nechat se naverbovat totiž skončil fiaskem. Už jako dvanáctiletý se pokusil vstoupit do vídeňské válečné akademie, ale doktor ho odmítl pro celkovou tělesnou slabost. Dokonce mu doporučil, aby na kariéru u armády raději zapomněl. Nezapomněl a o pět let později se pokusil vstoupit do pěšího pluku. Byl však ze stejných důvodů opět odmítnut. Mezitím začal studovat brněnskou stavovskou akademii, která byla později sloučena s tereziánsko-savojskou akademií ve Vídni. Když císař Josef II. rušil podobná zařízení své matky a zrušil i tuto akademii, Radeckému se v osmnácti letech splnil jeho sen a vstoupil do kyrysnického pluku. Vstoupil tam ovšem jako kadet, takže si všechno platil sám – sloužil na vlastní náklady. (Trochu jiný obraz historie a císařské armády, než jaký známe ze Švejka, že…)

Jen díky tomu se už v osmnácti letech mohl stát důstojníkem 2. kyrysnického pluku. První válečné ostruhy získal během bojů s Turky. V roce 1788 se vyznamenal jako poručík kyrysníků v potyčce s tureckým jízdním oddílem, který zaútočil na rakouské vozatajstvo. Radecký nastoupil do protiútoku a Turky donutil k ústupu. Díky svému talentu a odvaze se vypracoval na jednoho z pobočníku legendárního maršála Laudona, pod nímž se zúčastnil dobývání Bělehradu a od něhož se stačil ještě mnohému přiučit.

Po vypuknutí válek s revoluční Francií sloužil Radecký nejprve ve Flandrech, kde velel jednotce chorvatských kyrysníků a vedl úspěšné průzkumné akce. V roce 1796 působí v severní Itálii (mimo jiné jako velitel ženijního oddílu). Také zde se rychle vypracuje a je nějaký čas pobočníkem velitele spojeneckých rusko-rakouských vojsk maršála Suvorova. Suvorovovo manévrování, rychlé přesuny, obezřetné vyhýbání se riskantním bitvám a odpoutávání se od nepřítele korunované na podzim 1799 legendárním přechodem švýcarských Alp, učinilo na Radeckého značný dojem a ovlivnilo jeho budoucí vojenské myšlení. Později se Radecký zúčastnil bitvy u Marenga a na podzim roku 1800 byl jmenován velitelem 3. kyrysnického pluku, v jehož čele se vyznamenal v bitvě u Hohenlindenu, kde byl také zraněn.

V roce se stal 1801 rytířem Řádu Marie Terezie. V roce 1805 se při opětovné válce proti Francii (tzv. Válka třetí koalice) zúčastnil dalšího tažení do severní Itálie, v jehož průběhu byl povýšen na generála a jako velitel brigády se zúčastnil vítězné bitvy u Caldiera. Následovalo další úspěšný střet s francouzskými jednotkami u Ehrenhausenu, ale po porážkách u Ulmu a u Slavkova bylo Rakousko v prosinci 1805 přinuceno podepsat Bratislavský mír a vystoupit z protinapoleonské koalice. Tehdy byl Radecký převelen do Vídně, kde se stal pobočníkem arcivévody Karla.

V květnu 1809 se v čele své brigády zúčastnil pod arcivévodou Karlem vítězné bitvy u Aspern. V úseku mezi Korneuburgem a Stockerau úspěšně bránil Francouzům v přechodu na levý břeh Dunaje a přitom byl znovu zraněn. V červenci 1809 bitvě u Wagramu už velel divizi, ale rakouská armáda v ní Napoleonovi tentokrát opět podlehla a Rakousko se ocitlo na pokraji sil.

Vítěz poraženého tentokrát nešetřil a Rakousko muselo na Napoleonův nátlak odstoupit rozsáhlé území, zavázat se k těžkým reparacím (85 miliónů franků) a snížit stav armády (napříště mohla mít maximálně 150 tisíc mužů). To už bylo i na jinak trpělivého císaře Františka I. příliš a opotřebovanou politickou a vojenskou garnituru vystřídala mladá krev, poháněná ambicemi ukázat těm strejcům (a samozřejmě Napoleonovi), zač je vídeňský schnitzel…

*

Pozn. aut.: To s tím „šniclem“ není jen takové plácnutí: Radecký byl totiž známý nejen jako milovník žen a dobrého vína, ale také jako skutečný gurmán a autor receptu na „vídeňský řízek“!

*

A tak se tehdy kariéra třiačtyřicetiletého Radeckého protnula s kariérou dalšího zajímavého muže – šestatřicetiletého Klemense Václava Lothara Metternicha, který byl po porážce u Wagramu a potupném schönbrunnském míru jmenován novým ministrem zahraničí.

A protože rakouská armáda byla zase zralá na reorganizaci, byl v roce 1809 Radecký jmenován náčelníkem generálního štábu a současně pověřen dohledem na průběh reforem.

Oba muži společně bedlivě sledovali vývoj mezinárodní situace, která spěla k francouzsko-ruskému konfliktu, aby se dokázali ve správnou chvíli přiklonit k správné (rozumí se „vítězné“) straně.

Radecký po třech letech s funkcí poněkud nečekaně „sekl“, když velká část jeho návrhů reformy byla zamítnuta jako příliš nákladná. Nebylo to však poprvé ani naposledy. Za svého života si totiž Radecký vysloužil pověst nejen mimořádného vojevůdce, ale také „šťourala“, který příliš zaměstnává dvorní byrokraty. Jenže Radeckému nikdy nešlo o malichernosti, ale o skutečně zlepšení stavu armády. Jen s dokonale připravenou armádou moderního střihu bylo totiž podle jeho soudu možné vítězit.

*

Zdánlivé vyvrcholení Radeckého kariéry přišlo v roce 1813, kdy se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí mezi Napoleonem, zatlačeným po ústupu z Ruska do defenzívy, a nově zformovanými spojeneckými armádami Rakouska, Ruska a Pruska. Diplomatickému stratégovi Metternichovi se tehdy podařilo neuvěřitelné – u Wagramu vypráskané Rakousko postavit do čela těchto armád a prosadit jednak za jejich vrchního velitele vlastního polního maršálka Karla Filipa ze Schwarzenberku a jednak za náčelníka generálního štábu generálporučíka Radeckého (navzdory představám ruského cara, přesvědčeného, že tyto posty náleží jeho vojevůdcům…). Faktem zůstává, že logika Metternichovy argumentace byla odzbrojující: „Mocnost, která postavila do pole 300 tisíc mužů, je první, zatímco ostatní jsou jen pomocné síly!“

Mužem, který tyto síly do pole připravil a který také naplánoval operační plán střetnutí, jež vstoupilo do dějin jako bitva u Lipska (nebo také „bitva národů“), se stal právě Radecký. A byl to on, kdo radil k co nejofenzívnějšímu vedení bojů. V tomto ohledu se dokonce neshodl ani s Metternichem, který chtěl s Napoleonem jednat o míru, jakmile se stáhne k Rýnu. Jestřáb Radecký naopak žádal „co nejrychleji překročit Rýn a spojenými silami proniknout co nejhlouběji do nitra Francie“.

*

Jako autor strategie vítězství u Lipska si Radecký vybudoval pomník, který by jiným vojevůdcům bohatě stačil na místo v učebnicích. Zbytek kariéry mohl strávit v relativním poklidu a čekáním na penzi, ale osud tomu chtěl jinak.

Už krátce po Vídeňském kongresu byl Radecký poněkud nečekaně odsunut na vedlejší kolej, nepříliš důstojnou hrdiny od Lipska. Nějaký čas sloužil jako velitel divize v uherské Šoproni a v roce 1829 mu byl před očekávaným penzionováním svěřen post velitele olomoucké pevnosti. V Olomouci sídlil v Edelmannově paláci na Horním náměstí a za svého zdejšího působení se zasadil o zlepšení sanitárních podmínek města, nechal vysušovat okolní mokřady a sázet stromy (na jeho paměť se v Olomouci od roku 2002 pořádají každé září tzv. Oslavy maršála Radeckého). Krom toho se však ocitl také ve finanční tísni. Na předpokládaném konci celoživotní vojenské kariéry poněkud truchlivé zjištění…

Údajným strůjcem Radeckého potíží se stala jeho o třináct let mladší choť Františka Kamilla hraběnka von Strassoldo-Graffenberg, s kterou se oženil v roce 1798. Z jejich manželství vzešlo osm dětí. Tři dcery a pět synů. Všichni synové následovali příkladu svého otce a zvolili si vojenskou kariéru, ale žádný z nich už nedosáhl otcova věhlasu. Finanční krizi rodiny přitom podle některých Radeckého životopisců způsobila Františka Kamilla svým poněkud hýřivým životem a neschopností hospodařit s rodinným majetkem. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že ani Radecký nebyl nadán šetřivou povahou. Bylo ostatně údělem (ale i ctí) mnoha talentovaných vojevůdců, že v dobách krizí nebo při reformách armády vypomáhali z vlastních zdrojů…

*

Když v roce 1830 vypukla ve Francii tzv. červencová revoluce, přenesla se její odezva záhy i do Itálie, kde vypukla řada povstání. Kancléř Metternich byl tímto vývojem samozřejmě nanejvýš znepokojen, neboť Apeninský poloostrov patřil do rakouské zájmové sféry. Uzavřel proto tajnou vojenskou dohodu  se sardinsko-piemontským králem Karlem Albertem, ale zároveň se rozhodl posílit  ozbrojené síly v lombardsko-benátském království. A do role „krizového manažera“, respektive nového vrchního velitele rakouských vojsk v severní Itálii, nebyl v roce 1831 povolán nikdo jiný než – Radecký!

Bezprostředně po svém příchodu zahájil rozsáhlou reorganizaci, jejíž součástí byla i modernizace pevnostního quadrilateralu. Nakolik se mu důkladné přípravy vyplatily, se ukázalo až o bezmála dvě dekády později, ale s o to větší důležitostí!

Ke svým sedmdesátinám obdržel Radecký hodnost polního maršálka a zdálo se, že už nic nerozčeří šediny stále vitálního staříka. A rozčeřilo!

V lednu 1848 vypuklo na Sicílii revoluční povstání, které se záhy rozšířilo na celou Itálii. V březnu se sardinský král Karel Albert rozhodl postavit do čela boje za jednotu a osvobození Itálie a vyhlásil válku Rakousku. Několik dní se méně početné Radeckého vojsko drželo v ulicích Milána, ale pod náporem sardinsko-piemontské armády a povstaleckých sil se Radecký nakonec rozhodl stáhnout za linii quadrilateralu. A čelní nápor postupujících italských vojsk se tehdy opřel právě do pevnosti Peschiera…

*

Radecký, který se ocitá ve dvojím ohni – ze západu na něj tlačí sardinsko-piemontská armáda a z východu benátští povstalci, potřebuje získat čas, aby zformoval své síly a vyčkal příchodu posil. Rychlým manévrováním se snaží vyhnout pro něj nevýhodnému střetnutí a uchyluje se za pevnostní zdi Verony. Pevnost Peschieru, považovanou za nejdůležitější uzlový bod quadrilateralu, mezitím oblehne pět divizí krále Karla Alberta. Rakouská posádka, které velí zkušený generál Rath,  první útok odrazí, ale tím to nekončí. Italové jsou také houževnatí. Jak plynou dny a týdny, situace se stává neudržitelnou. Jenže pro Radeckého má každá hodina cenu zlata. Peschiera nakonec vydrží odolávat šest týdnů, než 30. května 1848 kapituluje.

O deset dní později Italové obsazují výšiny u Rivoli na úpatí Monte Balda severně od Verony, ale to už čas hraje pro Radeckého.

Rakouský maršál opouští se zkonsolidovanými silami pevnostní zdi a přechází do protiútoku. Nejprve se vypořádá s benátským vojskem u Vicenzy a poté uštědří početně silnějším sardinsko-piemontským armádám 25. července drtivou porážku jižně od Peschiery u Custozy a 6. srpna 1848 znovu ovládne Milán…

*

O tři dny později bylo uzavřeno příměří a Rakousko si zachovalo kontrolu nad Lombardií a Benátskem. A to vše za situace, kdy Radecký nemohl počítat s krytými zády, kdy celou Evropou zmítala revoluce… Už v březnu totiž vypukly nepokoje ve Vídni a v Uhrách, padla Metternichova vláda a v květnu dokonce dvůr uprchl z Vídně do Innsbrucku!

A napětí neopadávalo. Spíše naopak! V říjnu vypukla ve Vídni další revoluční vlna, v listopadu muselo být zasedání říšského sněmu přeneseno do Kroměříže a 2. prosince nahradil císaře Ferdinanda V. jeho synovec František Josef I. A jako by to nestačilo, 12. března 1849 vypověděl král Karel Albert příměří.

Radecký však byl připraven. Rychle shromáždil u Pavie armádu v síle 70 tisíc mužů, překročil Ticino a zahájil ofenzívu proti početnějšímu, ale ještě plně nezformovanému 100 tisícovému sardinsko-piemontskému vojsku. Už 22. března vyzkoušel protivníka v bitvě u Mortary, kam vzápětí přesunul svůj štáb, a následujícího dne rozprášil nepřátelskou armádu v bitvě u Novary. Král Karel Albert abdikoval ve prospěch svého syna, savojského vévody Viktora Emanuela, a sám se odebral do exilu.

*

Radecký pak ještě jednou pomohl mladému císaři Františku Josefovi I. v obtížných počátcích jeho vlády, a to když v roce 1850 v souvislosti s napětím mezi Pruskem a Rakouskem vpochodoval v čele dvou armádních sborů do Olomouce a touto manifestací síly významně přispěl k uzavření tzv. Olomouckých punktací, na jejichž základě bylo Prusko přinuceno vzdát se dočasně ambicí na vedoucí roli v Německu.

Ještě v témže roce byl Radecký jmenován místodržícím v lombardsko-benátského království a velitelem II. armády.

Podzim Radeckého života už nebyl ověnčený takovým leskem, jako jeho předcházející vítězství. V roce 1854 mu zemřela manželka a sám císař se při setkání v Benátkách svěřil v dopisu matce, že „polní maršál strašně zestárnul a zdětinštěl“. K 1. březnu 1857 byl maršál Radecký odvolán a nahrazen císařovým bratrem arcivévodou Maxmiliánem, pozdějším císařem mexickým.

Maršál Josef Václav Antonín František Karel Radecký z Radče zemřel ve Villa Rentě u Milána 5. ledna 1858 ve věku dvaadevadesáti let na následky úrazu zlomeniny stehenního krčku a následného zápalu plic. Jeho tělo bylo tři dny vystaveno v Miláně, poté byly jeho ostatky převezeny do Vídně, aby byl podle svého přání pohřben 18. ledna 1858 v mauzoleu Heldenburg u zámku Wetzdorf, kde byla od roku 1830 budována galérie rakouských válečných hrdinů od časů Rudolfa I. Na poslední cestě doprovázelo maršála 20 tisíc vojáků a čestné jednotce velel osobně císař František Josef I.

Jen o půldruhého roku později, v červnu 1859, zemřel ve Vídni i někdejší kancléř Klemens Václav Lothar Metternich…

*

Radeckého vítězství na italské frontě mělo pro udržení soudržnosti rakouského mocnářství a jeho velmocenských pozic na evropské scéně v revolučních letech 1848-49 zcela zásadní význam a císař František Josef I. si toho byl plně vědom. Radeckého památka se tak stala za jeho panování významnou součástí tradic nejen rakouské armády, ale celé monarchie. I když jí už k dalším úspěchům na válečném poli nepomohla.

Ještě za svého života se Radecký stal držitelem čtyř desítek řádů a vyznamenání včetně Řádu zlatého rouna, udělovaného jen členům císařské rodiny a nejurozenějším knížatům, a všech třech stupňů Vojenského řádu Marie Terezie – rytířského kříže, komturského kříže i velkokříže (za celou dobu jeho udělování bylo všemi stupni vyznamenáno jen devět vysokých důstojníků). Byla mu rovněž propůjčena hodnost ruského generála polního maršála.

Po italském triumfu oslavil jeho jméno jeden z nejslavnějších a dodnes nejhranějších vojenských pochodů od Johanna Strausse staršího a krátce před 1. světovou válkou byla Radeckého jménem pojmenována jedna z tehdy nejmodernějších rakousko-uherských bitevních lodí S.M.S. Radetzky. Nešlo přitom jen o nějaké laciné gesto, jména těchto nejmohutnějších a nejdražších válečných prostředků byla totiž vybírána zpravidla z řad významných členů habsburského rodu. Ze slavných rakouských vojáků-vojevůdců se vedle Radeckého dostalo této cti už jen admirálu Tegetthoffovi.

*

Radecký však nebyl jen voják, plnící si své povinnosti a po službě si užívající života. Starší historiografie zpravidla respektovala Radeckého vojevůdcovské vlohy, ale jinak ho hodnotila jen jako víceméně zkušeného praktika a rutinéra. Radecký však pozorně sledoval vývoj válečnictví a rozhodně nesetrvával na zastaralých a zkostnatělých principech. Stačí si projít jeho bitvy a záhy se dobereme ofenzivního vojevůdce, který plně chápal smysl a význam manévrového boje. Jako někdejší kyrysník dovedně využíval potenciálu těžkého jezdectva, předchůdce pozdějších mechanizovaných a tankových jednotek. Usiloval o kvalitnější výcvik a údernost vojsk měla být zvýšena zařazením menších oddílů elitních střelců, kteří by operovali mimo hlavní bitevní linie vojska.

Svůj vliv však dokázal uplatnit i na pružnější organizaci vojska. Během svého reformního působení v letech 1809-1812 Radecký například zredukoval počet vysokých důstojníků generálního štábu na třetinu původního stavu. Jeho přičiněním byla zrušena doživotní vojenská služba, zakázány tělesné tresty a zvýšen žold. Podle Radeckého měl mít každý voják nárok na svoji postel a plný žaludek, zatímco velitelský sbor měl být na výši doby svými znalostmi a vědomostmi. Proto se také významnou měrou zasloužil o reorganizaci Válečného archívu, přejmenovaného na Válečnou knihovnu (Kriegsbibliothek), která se měla stát univerzální vzdělávací institucí pro důstojníky.

Také v pozdějších letech Radecký pozorně sledoval vývoj a pozorně se zajímal o novinky v oblasti dělostřelecké techniky a možnosti, které skýtala pro rychlé přesuny vojsk železnice. Právě ta měla podstatný vliv na vývoj válečné situace v severní Itálii v roce 1859, jenže v neprospěch Rakušanů. Byli to totiž Francouzi, kteří jako jedni z prvních v novodobých dějinách využili železnice pro rychlý přesun vojsk na pomoc Italům, aby pak spojenými silami rozdrtili rakouskou armádu u Magenty a Solferina.

Úplně mimo záběr dosavadní historiografie (alespoň tedy té české) pak zůstává Radeckého válečné umění manévrové války ve spojení s využitím relativně nepříliš moderního pevnostního systému v boji s početně rovnocenným ne-li silnějším protivníkem. Je totiž nanejvýš zajímavé, jak pozoruhodnou a důležitou roli dokázaly v Radeckého plánech sehrát pevnosti quadrilateralu, a jak o pouhé půldruhé dekády později totálně selhaly pevnosti Terezín, Josefov a Hradec Králové při střetnutí Rakouska s Pruskem. Byla tehdy na vině opravdu jen zastaralost pevností a nebo šlo spíše o selhání velitelského sboru tehdejší rakouské armády?

*

Radecký měl krom toho i některé zajímavé postřehy stran politického uspořádání Evropy. Už ve své době předvídal mocenské rozdělení světa mezi imperiální Rusko a rychle se rozvíjející Spojené státy. Prosperitu spatřoval v nadnárodní spolupráci, varoval před jakýmkoliv nacionalismem  (ten německý jak známo pohřbil naděje národů rakouské monarchie na federativní uspořádání) a pro zajištění míru v Evropě uvažoval o vzniku tzv. Evropského svazu…

Nejspornější tak v životě velkého vojevůdce zůstává vlastně až zcela závěrečná kapitola jeho života. V očích některých historiků starý maršál vládl v úloze místodržícího ve svěřeném lombardsko-benátském království tvrdou rukou, obyvatelstvo považoval za nepřátele a oni jeho za okupanta. Vedle toho však existují italské práce, které na něj nahlížejí jako na člověka, který své řemeslo provozoval s maximální možnou noblesou i ohleduplností. Rozhodně to nebyl nějaký tupý řezník, který by si liboval v masakrech. Z pohledu italské i německé historiografie to byl naopak Radecký, který takovým excesům bránil. Což, s ohledem na jeho pověst, kterou si vybudoval za svou kariéru u vojska, má větší logiku než nasazování psí hlavy.

Za svého pohnutého života nalezl zálibu v tarokách, kouření, vínu a klábosení s vojáky. Mělo to své důvody i opodstatnění. Radecký neměl důvod se vyvyšovat, navzdory hraběcímu titulu nepocházel z vysoké šlechty a vojenskou kariéru si prošel takříkajíc od píky. A mít důvěru vojáka v krvavé bitvě byla deviza k nezaplacení.

I proto si maršál vysloužil přezdívku „táta Radecký“ („vater Radetzky“) a stal se hrdinou mnoha anekdot a historek. Byl v nich líčen jako dobrosrdečný taťka, nešetřící zlaťáčky pro vojáčky. Jednou prý věnoval veliteli patroly, který při průzkumu ztratil kapesní hodinky, své vlastní zlaté…

*

A jak to dopadlo s pevností Peschiera? Po uzavření příměří v srpnu 1848 se Peschiera vrací do rukou Rakušanů, kteří v roce 1854 přivedou do pevnostního města železnici. Po porážce Rakouska ve válce s Pruskem však přechází Peschiera definitivně do držení Italů.

Její kariéra jako strategické pevnosti je však u konce. V souvislosti s rychlým rozvojem nové válečné techniky Peschiera rychle ztrácí svůj někdejší význam a po roce 1890 je překlasifikována na vojenské skladiště a – vojenskou věznici!

Dnes je Peschiera del Garda příjemným turistickým letoviskem s velkým přístavištěm a velmi dobře dochovanou ukázkou fortifikačního stavitelství v zemi, která dala světu ty nejlepší architekty a nejskvělejší stavby. Část objektů sice stále ještě nese označení italských kasáren, ale většinou už neslouží žádnému účelu a čeká na vhodnější využití.

Od maršála Radeckého k poručíku Dubovi…

Je až k nevíře, jak relativně nedlouhá historická doba stačila zejména v českých očích totálně zdiskreditovat někdejší císařskou armádu, jež si od Valdštejnových dob udržovala po tři staletí věhlas vojenské síly, která pod maršálem Evženem Savojským dokázala zbavit Evropu hrozby osmanské invaze do střední a západní Evropy a zatlačit turecká vojska na jih Balkánu, síly, která pod maršály Daunem a Laudonem povýšila Rakousko na velmoc prvního řádu, a která mu v ponapoleonské éře umožnila diktovat mírové podmínky na Vídeňském kongresu. A jejíž renomé ztvrdilo působení v severní Itálii pod vedením maršála Radeckého ještě v první polovině 19. století.

Kdo si dnes dovede představit, že pod náporem rakouské infantérie (pěchoty), kavalérie (jezdectva) a artilérie (dělostřelectva) se netřásla jen země, ale i nepřítel. Ať už u Kolína, Kunersdorfu, Bělehradu, Aspern, Lipska a nebo u Custozy a Novary…

Následující éra císaře Františka Josefa I. však dokázala veškerý kredit obávané armády totálně prošustrovat. Od fiaska u Solferina přes katastrofu u Hradce Králové až po definitivní kolaps na frontách 1. světové války.

A tak někdejší hrdé české symboly vojenského talentu a důvtipu v čele rakouských armád (Albrecht z Valdštejna, Josef Václav z Lichtenštejna a nebo Jan Josef Václav Radecký) došly velmi záhy zapomnění a jejich místo zaujal symbol české hlouposti, omezenosti a pitomosti…

Kvality prvotřídních profesionálů se jaksi přestaly nosit a plebejské přesvědčení, že talent, vzdělání, dovednost a odvaha je jen služkou „těch nahoře“, a Čecháčkům se vyplatí raději se přikrčit někde za pecí v teplíčku a smrádečku, přetrvalo víceméně do dnešních dnů. A tomuto smýšlení  značné části národa samozřejmě nepomohl ani Mnichov 1938, ani čtyři dekády členství ve Varšavské smlouvě. Teprve v posledních letech se začíná na minulost Radeckého a dalších velkých vojevůdců opět nazírat z odstupu a se zaslouženým respektem. zásluhou nadšenců z klubů vojenské historie začíná ožívat někdejší tradice infanteristů, artileristů a kavaleristů a jejich pestré uniformy se začínají míhat na místech někdejších slavných bitev nejen jako zábavná, ale také poučná a snad i pro budoucí generace inspirativní připomínka pohnuté historie a časů, kdy Češi nebyli jen „ohýbající se trávou“…

GALLERY:

 

© -CC-