Novohradské hory

Typické pohraniční hory, lemující jako prsten Českou republiku. Ty Novohradské jsou z geologického hlediska jakýmsi nejvýchodnějším pokračováním Šumavského masívu a vyplňují zhruba prostor mezi řekou Malší na jihu a západě a česko-rakouskou hranicí na východě. Nejsou to žádné strmé štíty jako Alpy nebo Tatry, ale jaksi zaoblené a hustými lesy pokryté hřebeny, tu a tam převyšující i výšku 1000 m. Nejvyšší horou je Viehberg (1112 m) na rakouské straně hor, kde se jim říká Freiwald a kraji kolem nich Waldviertel. Viehberg spolu s dalším vrcholem Aichelberg jsou také jedinými upravovanými terény v Novohradských horách-Freiwaldu pro zimní sjezdové lyžování.

*

Novohradské vrcholy Vysoká (1034 m), Kraví hora (953 m) a Kuní hora (925 m) při pohledu od Žumberka a znak euroregionu Silva Nortica

Na první pohled tedy nic moc. Žádná pořádná výška, žádná významná turistická střediska. A přesto v sobě tyto hory skrývají naprosto jedinečné kouzlo a kdo sem jednou zavítal, určitě se nechal podmanit jejich přirozeným půvabem. Novohradky, jak se jim familiérně přezdívá mezi jejich milovníky, patří totiž k horám relativně nedotčených moderní civilizací, i když v minulosti byly poměrně hojně osídleny zejména německy mluvícím obyvatelstvem a vedle zemědělství se zde dařilo dřevařství, mlynářství, hamernictví a v neposlední řadě sklářství.

*

Novohradské hory coby nejjižnější kout České republiky

Romantickou krásu, skrytou na první pohled pod příkrovem smrkových, bukových a smíšených lesů a pralesů skýtá jednak „stavební materiál“ Novohradek v podobě žuly, ruly a svoru, který díky mrazovému zvětrávání vytvořil v průběhu věků na vrcholech a svazích hor mrazové sruby, kamenná moře, skalní věže, skalní hradby apod. A jednak vodní nádrže, které během času dokázaly splynout s okolní přírodou tak přirozeně a neodmyslitelně, že spíše než umělá díla připomínají horská jezera. Většinou přitom nejde o rybníky, ale o nádrže pro plavení dřeva.

*

Prales Hojná voda

Když už padla zmínka o těch pralesích, každé dítě školou povinné asi slyšelo o zdejším pralesním hvozdu jménem Žofín. Nejstarší pralesní rezervace byla spolu s podobnou lokalitou Hojná voda založena rodem Buquoyů v roce 1838 na rozloze téměř 100 hektarů a představuje tak jednu z nejstarších přírodních rezervací v Čechách i v Evropě. Samotný Žofínský prales je veřejnosti nepřístupný (dá se však dostat k jeho ohrazené části s pomníčkem na paměť 150. výročí jeho vyhlášení), nicméně o něco menší prales Hojná voda je průchozí.

*

Pro cestovatele, uvyklého exotických destinací, mohou Novohradsky působit na první pohled nezajímavě, ale opak je pravdou. Člověk je až překvapen, kolik míst a zákoutí, s nimiž má spojeny naprosti jiné lokality, objeví i zde. Byť třeba ve skromnější míře. Kdo je však třeba zvyklý na vysoké skalní věže z České ráje a nebo Adršpachu, určitě ocení i podobné – byť nikoli pískovcové, ale žulové – věže na Vysoké či Kuní hoře a nebo na Mandlsteinu. A to nemluvím o skalních stěnách, hojně navštěvovaných horolezci v Údolí říčky Černé ve Slepičích horách, v těsném sousedství s Novohradkami. Prostě ideální terén pro geocaching, při němž si můžete potrénovat tělo třeba na Skalní nebo Pašerácké trase, nemluvě o trasách na rakouské straně.

Novohradské hory jsou navíc protkány množstvím zpevněných cest, ať už těch, které mají svůj původ v minulých staletích, a nebo těch, které zde na „obranu socialistického tábora“ vybudovali někdejší lidoví pohraničníci, střežící zemi ani ne snad před vnějším nepřítelem (Rakousko bylo i za časů studené války neutrální zemí), ale aby z obřího komunistického koncentráku nikdo neutekl za svobodou.

*

Sloužit na hranici za totáče rozhodně nebylo nic příjemného. Cetviny nebyly věznicí, ale kasárnami pohraniční stráže. Život v nich se však od „nápravného zařízení“ příliš nelišil…

A jak se zde sloužilo obyčejným záklaďákům? Jsem pamětníkem oněch dob, takže nemusím zprostředkovávat dojmy z doslechu. Některým soudružkám z parlamentu bych však doporučil exkurzi někdejšího pohraničního stanovistě s kasárnami v Cetvinách, aby neblouznily o srdnaté obraně vlasti před krvežíznivým imperialistou. Ti co zde sloužili (a že šlo o tehdy moderní kasárna, do kterých se napumpovaly milióny), totiž nemají pro zdejší zařízení jiné pojmenování než to, které najdete na jedné z připojených fotografií. A nejen kvůli omezené svobodě a mizerné stravě, ale zejména kvůli vymývání mozků prostřednictvím útvarových politruků, kteří nebrali prémie ani tak za bezpečnost hranice před „narušitelem“, ale že vám z hlavy vyženou i poslední zbytky mravního desatera…

*

Ale zpět  k těm cestám. Nutno přiznat, že mnohé z komunikací, křižujících  Novohradky (a teď nemám na mysli ty „vojenské“), připomínají svou kvalitou už trochu i ty rakouské. Například  silnice z Nových Hradů do Kaplic nebo do Pohoří na Šumavě mají až na svou omezenou šířku ideální povrch pro milovníky cykloturistiky. Nemluvě o cestách z dob již zmíněných pohraničníků a nebo pro potřeby lesáků. Přitom kdo chce, najde si zde i trasy, které mu svým stoupáním důkladně provětrají plíce (jako třeba okruh z Nových Hradů do Gmündu a zpět přes rakouský Höhenberg a nebo přes Pyhrabruck a Mandelstein do Hirschenweisu a odtud zpátky do Čech po nové přeshraniční cyklostezce Via Verde).

*

Pohled z rakouského Mandelsteinu (874 m) na panoráma Novohradských hor. V popředí pamětní deska s následujícím textem: „V dobrotě spočívá největší síla k nápravě!“ J. Gangl (1916) a dále: „Svatá Anežka Česká (1989). Utěšitelka zarmoucených, vás mnohých mučedníků, vyprosila nám nadále svobodu a mír.“

Novohradské hory však nabízejí i spoustu historických zajímavostí. V tomhle kraji se psaly dějiny středověku už od jeho nejrannějších dob. Navíc v minulosti hory nijak zvlášť neoddělovaly české země od těch rakouských. Nejen, že dnešní Weitra (Vitorazsko), bylo kdysi lénem koruny české, ale i poté, co byla celá oblast po prohrané bitvě na Moravském poli v roce 1278 připojena k dolnorakouskému arcivévodství, udržela se zde až do 20. století česká menšina.

Obzvlášť rakouské údolí Lužnice a navazující severní oblast Waldviertelu je bohatá na udržované hrady, zámky, kostely a další kulturní památky. Našince pak určitě potěší, že v tomto ohledu působí sympaticky i hrad Nové Hrady. Tedy na rozdíl od města, které například ve srovnání s Weitrou působí stále jaksi ospalým dojmem, stále jaksi čekajícím na lepší časy. Luxusní hotel na místě někdejšího paláce rodu Buquoyů tento dojem nezažene. To spíše člověk ochotně smekne před opraveným klášterním areálem servitů při kostele sv. Petra a Pavla.

Současnost Novohradska je vůbec tak trochu rozpačitá. Zatímco některé obce začínají konečně po desetiletích totálního úpadku zářit nových leskem jako v případě obce Žumberk s příkladně rekonstruovanou tvrzí, penziónem na místě někdejšího poplužního dvora a domy na návsi a pokračující renovací kostela, takový Benešov nad Černou působí sice malebně z dálky, ale na náměstí máte pocit jako ve skanzenu z časů před padesáti a více lety. A podobně tomu je i jinde. Zatímco viditelně ožívá Pohoří na Šumavě a k návštěvě láká hotel Žofín nebo ukázkově restaurovaný mlýn v Hrádku u silnice z Trhových Svin do Nových Hradů, obce jako Bělá či takové Světví nepůsobí snad ani jako konec republiky, ale spíše opravdový konec světa…

O to lepší je to však s atmosférou Novohradska. V porovnání s nedávnou minulostí těžce postiženým Krušnohořím si totiž na jihu Čech nelze nepovšimnout podstatně větší lidské sounáležitosti. Lidé se zde na potkání zdraví i když se vidí třeba poprvé a naposledy v životě a starousedlíci zjevně nemají potřebu novým sousedům „trávit kozu“ nebo svádět na dvorek močůvku. A když se tu dáte s někým z místních do řeči, přijde vám až líto se s ním rozloučit a pokračovat v cestě. Prostě, co chybí na vzhledu některých obcí, rozhodně nechybí v duši jejich obyvatel. A předsudky zde netrpí – světe div se – dokonce ani česko-německé vztahy!

*

Zajímavý počinek v podobě obnovené kovárny v Nových Hradech, kde si turisté mohou „osahat“ kovářské řemeslo

Podobně jako většina pohraničního území byly i Novohradské hory po roce 1945 postiženy jednak postupným vylidněním, způsobeným tzv. odsunem německého obyvatelstva, a jednak rozvrácením někdejšího prosperujícího panství rodu Buquoyů. Karel Jiří hrabě Buquoy byl v únoru 1948 tzv. lidovým soudem odsouzen k třináctiletému vězení, v němž v roce 1952 vydechl naposled. Smutnými pomníčky tehdejších časů zůstávají rychle zarůstající ruiny někdejších osad jako Veveří (založena roku 1281) nebo Lukov (1456) a nebo polorozpadlý kostelík v někdejších Mýtinách, připomínající ves, která přežila všechny možné války včetně té třicetileté, ale nepřežila komunistický režim.

*

Zapomenout, že jste přišli o domov, kde se narodili, žili a v potu tváře pracovali po staletí vaši předkové, se dost dobře nedá (pamětní kaple pod vrchem Mandelstein, připomínající poválečný odsun německého obyvatelstva z Novohradska); na podobná boží muka, zhusta obnovená, narazíte v Novohradkách v obcích i podél cest (vpravo)

Nechci na tomto místě zpochybňovat zásluhy prezidenta Edvarda Beneše o stát (jsem o nich naopak pevně přesvědčen), ale to neznamená, že i takový člověk se nemůže dopustit chyb a omylů. A takovým byl bezpochyby i poválečný odsun německého obyvatelstva, které žilo v jedné zemi spolu s Čechy po dlouhá staletí. Samozřejmě, že nešlo o soužití bez problémů, sporů a nesvárů. Ale který vztah lze nazvat idylickým? Stačí vzpomenout na konflikty francouzských hugenotů s katolíky, Angličanů s Iry, Srbů s Chorvaty.  Potíž spočívá v tom, že odsun Němců nebyl aktem trestu za rozbití republiky v roce 1938, ale aktem msty. A ten v demokratické společnosti nemá místo v žádném právním pořádku. Na provinilci nebo na provinilcích se nelze mstít, lze je pouze potrestat. Jakým trestem však byl hromadný odsun? Pro koho se měl stát výstrahou, aby příště nepřestupoval zákony státu, jehož byl příslušníkem? Pro Němce těžko, když byli z naprosté většiny „odsunuti“ pryč ze země, která byla – ať se nám to líbí nebo ne – i „jejich vlastí“. Navíc se tak jen zadělalo na další problémy, neboť v jejich očích se místo trestu stal tento akt křivdou, když je ze dne na den zbavil rodné hroudy a učinil z nich bezdomovce. Trestu neměli ujít především vedoucí činitelé Henleinovy sudetoněmecké strany a samozřejmě  nacistického Německa. K čemu však trestat jejich popletené voliče? Trestal snad někdo voliče, kteří jako ovce chodili z devětadevadesáti procent volit komunistickou státostranu? Trestá snad někdo voliče, kteří zpracovaní bilboardovou masáží volí strany rozjívených „blondýn“?

*

Skvostně restaurovaná tvrz a opevněná vesnice Žumberk

O víc musí člověk ocenit, že na Novohradsku zjevně netrpí přihlouplými resentimenty, živenými někdejší propagandou (před rokem 1989) a nebo bulvárně šovinistickou žurnalistikou (dnes). Je příjemné si přečíst na obecní vývěsce, že v útulném žumberském penzionu Marie se konají pravidelná setkání s někdejšími německými usedlíky a jejich potomky, odsunutými po roce 1945 do Bavor, a kteří nyní přispívají na opravu místního kostela. To jinde jakoby v myslích některých lidí stále ještě visela pomyslná železná opona.

Vstřícnost místních obyvatel platí koneckonců i v případě místních informačních center, jednom  z poměrně solidně se rozvíjejících záchytných bodů pro cestovatele, kteří se dnes už nechtějí ani tak zeptat na cestu, jako ověřit informace, získané z povšechných zdrojů. Jejich personál drží poctivě celotýdenní službu a ať mladá brigádnice či pracovnice místní úřadu, všichni jsou připraveni vám ochotně poradit (jako třeba v Benešově nad Černou a nebo v Pohorské vesnici).

*

Hustým porostem zarůstající poslední zbytyk někdejší vesnice Veveří a křížek u cesty coby tichý symbol pohnutých časů

V současnosti je podstatná část Novohradska spolu s dalšími několika mikroregiony jihočeského kraje součástí tzv. Euroregionu Silva Nortica, jehož smyslem je trvale udržitelná rozvoj příhraničí, počínaje spojující infrastrukturou, podporou zemědělství a péče o krajinu, přes ochranu životního prostředí a rozvoj cestovního ruchu až po kvalitu života občanské společnosti, dobré sousedství a odstranění hranic a rozdílů mezi regiony. Název Silva Nortica je historickým označením oblasti (znamená Severní les) a jeho emblém tvoří strom s vodní hladinou, symbolizující spojení Waldviertelu a jižních Čech.

*

Přesličkový rybník je sice na přesličky poněkud chudý, ale o to víc potěší oko hladina plná leknínů

A na závěr snad jen ještě jedno doporučení, proč tenhle pozapomenutý kout Čech navštívit bez větších obav. Když jsme zde naposledy pobývali, psala se první půlka července, která bývá stran počasí zpravidla nechvalně spjata s deštivým Medardem. Pravda, bez deště se náš pobyt neobešel. Pršelo však vždy jen v noci a přes den zářilo a hřálo sluníčko jako na Riviéře. Dal jsem si pak práci sledovat zdejší meteorologickou situaci několik měsíců a zjistil jsem ke svému překvapení, že tahle část Šumavy je v sezóně podstatně méně deštivá než centrální šumavský region a že o zdejší dovolené by vás tudíž nemusely potkat žádné pověstné „mlhy na blatech“…

*

Text © F. Kuník

Foto © F. Kuník & I. Kuníková