Lužicko

Pohled z vyhlídky Velbloud na skalním ostrohu Na stráži na sloupský skalní hrad. Chotovický vrch (vlevo nahoře, 498 m) a Nový Bor; vpravo sloupský znak

Sloup v Čechách (něm. Bürgstein) se těší snad už od nepaměti pověsti jedné z nejmalebnějších obcí v oblasti Lužických hor. Proslulý skalní hrad s barokní poustevnou, renovovaný kostel svaté Kateřiny Alexandrijské, zámek rodu Kinských, rozkošné roubenky, skalní ostroh Na stráži, populární přírodní koupaliště s věhlasnou písečnou pláží Radvanec, do skály vytesaná kaple v Modlivém údolí a spousta pískovcových skalních útvarů učinilo z tohoto koutu severních Čech už před 2. světovou válkou oblíbené turistické letovisko – rekreační vilu zde mělo například tehdejší ministerstvo vnitra. A po válce pak začalo dýchat svébytným chalupářským a trampským životem. Nicméně byly časy, kdy se nad Sloupem snášela hrozba úpadku a na vině nebyli jen žoldáci z časů třicetileté války, ale také rádoby budovatelské bolševické manýry.

*

O historii obce vypovídají dostatečně zevrubně stránky místní radnice a skalního hradu, a tak se autor těchto řádek chce pozastavit jen u projevů oživení dvou možná méně známých, ale přesto neodmyslitelných sloupských symbolů. Mimo jiné i proto, že během 60. a 70. let zajížděl do Sloupu rok co rok (celkem patnáct let) na prázdniny, a to nejen v létě, ale i v zimě. A pak si pobyt v tomto kouzelném koutu Čech zopakoval ještě začátkem let 90., a když k tomu byla příležitost, zajel sem alespoň na krátký výlet i později.

*

Prvních deset let byla většinou místem autorových pobytů ve Sloupu byla chata Na stráži. Tímto názvem se označuje vysoký skalní ostroh, tvořící součást pískovcové plošiny, táhnoucí se až k vrcholu Slavíčku (534 m n. m.), „ozdobeného“ čedičovou vyvřelinou.

Skála Na stráži se původně jmenovala Široký kámen (Breiter Stein) a její dnešní jméno údajně získala  podle strážního stanoviště, které si zde v roce 1634 zřídili Švédové. Na jejich zdejší „pobyt“ ostatně pamatují názvy i některých skalních útvarů jako Liščí nora nebo Švédská jeskyně, které v časech třicetileté války sloužily místním jako úkryt před řádícími žoldáky. Skála svou výškou převyšuje i známý sloupský skalní hrad a poskytuje čarokrásný výhled nejen na něj, ale také na známé lužické vrcholy jako Klíč (760 m n. m.) nebo Ortel (554 m n. m.). Bezprostřední okolí pak nabízí několik zajímavých skalních útvarů jako Velblouda (zaoblené homole při samotném okraji skalního ostrohu), proslulého Medvěda (východně od chaty) a nebo cca kilometr vzdálenou poustevnu „Samuelku“ (naproti Medvědovi), další z bezpočtu zdejších romantických skalních útvarů.

Řada sloupských a svojkovských skalních věží přitom sloužila zdejším horolezcům jako cvičné terény (členové horolezeckého klubu z Nového Boru nebyli žádná „béčka“ a měli za sebou i takové „fajnovosti“ jako Eiger). Autor měl ostatně možnost se některých výstupů osobně zúčastnit a dnes jen těžko chápe, že někdejší horolezecký adrenalin vystřídal adrenalin „mačetový“. Přitom i tehdy to ve Sloupu nebo blízkém Janově „žilo“. Hospody a hospůdky jako „Nároďák“, Sklípek nebo U sedmi trpaslíků bývaly po večerech plné a pivo teklo proudem (člověk se už v deseti učil kouřit – tenkrát nám to chutnalo, obzvlášť voňavá holčičí „luxky“ – zatímco dneska je zarytý nekuřák). Sem tam samozřejmě došlo i na nějakou tu fyzickou výměnu názorů, ale ztrácet život po hernách a s mačetou v ruce? Jistě, na indiány jsme si tenkrát toliko hráli. O tom, co dovedou ti dnešní „indiáni na podpoře“, neměl tehdy Sloup a Nový Bor ani tušení…

*

 Výletní chata Na stráži krátce po svém vzniku v 30. letech minulého století

 Ještě za první republiky, v roce 1933, vyrostla na Na stráži dřevěná výletní restaurace s upravenými lesními cestami po okolí a božími muky, které dávaly tušit blízkost zdejších obyvatel k mravní čistotě. Ta nicméně vzala za své během války a tragédie (k jedné takové mělo údajně dojít při kapli sv. Jana Nepomuckého), které se zde odehrávaly během poválečného odsunu, ještě čekají na své odhalení.

*

Po únoru 1948 se chata Na stráži stala rekreačním zařízením Kovopodniku Praha-západ (později Komex). Zhruba deset pokojů po dvou až čtyřech lůžkách skýtalo velmi spartánské zázemí. Voda (samozřejmě pouze studená) se vedla nepříliš spolehlivým potrubím úzkou skalní štěrbinou od pramene při úpatí skalního masívu, obtékaného Dobranovským potokem, a na pokojích s železnými „vojenskými“ palandami se dalo mýt jen z plechových lavorů, plněných vodou z konví.  Jediná sprcha byla před chatou. Také sociální zařízení v podobě suchých WC odpovídalo spíše předválečnému standardu. Jediným skutečným komfortem tak zůstávala samoobslužná teplá kuchyně s dvojicí sympatických kuchařek – starší a mladší paní Prokopovou, které bydlely v roubence pod skalou hned u potoka. Bývalo přitom zvykem, že rekreanti zajížděli s dvoukolákem do obce na nákup pečiva na snídani a dalšího proviantu na oběd a večeři.

Okolní lesy prosluly jako spolehlivý ráj houbařů, kde každý měla svá místa s těmi nejúžasnějšími hřiby, kozáky a křemenáči. Houbové smaženice byly neodmyslitelnou součástí zdejšího pobytu, stejně jako volejbal či nohejbal, respektive stolní tenis. Ještě v polovině 60. let sem rekreanty vozil z Prahy podnikový autobus, nejprve stará modrá pragovka RN, přezdívaná „Modrý šíp“ (podobným autobusem putovali například brigádnicí v Sequensově filmu Větrná hora), později o něco větší bus jen zdánlivě novější provenience. Nicméně pokaždé jsme na cestě strávili celý půlden.

Časem se však přece jen rozmohla motorizace a autobus jezdit přestal. Nejkrásnější léta prožívala chata asi koncem šedesátých let. V sloupském kině, kam se chodilo za korunu a často se sedělo na okenním parapetu, jak bylo plno, se promítaly všechny tehdejší trháky jakou Vinnetou, Syn kapitána Blooda, Dostavník, Tři mušketýři a spousta dalších. Po skončení projekce, kdy už kraj ozařoval toliko Měsíc, se pak s baterkou v ruce šplhalo zpátky do chaty buďto strmější cestou kolem „křížku“ a nebo klikatější kolem Lesního divadla.

*

Chata Na stráži v polovině 60. let, kdy sloužila jako podnikové rekreační středisko (Škoda Popular v popředí patřila autorovým rodičům)

 Nástup normalizace a zintenzivňující se „mičurinské“ zemědělské a lesní hospodaření, kdy se nehledělo na kvalitu, ale na kvantitu, jako by předznamenalo pozvolný úpadek chaty a rekreace Na stráži. Dílem k tomu samozřejmě přispěla i přetrvávající neschopnost a neochota provozovatele objektu modernizovat jeho rekreační zázemí. Rekreantů začalo ubývat s tím, jak raději budovali a zařizovali vlastní pohodlnější chaty a chalupy a stále častěji vyjížděli na zahraniční dovolenou do Bulharska a Jugoslávie. A protože tehdejší dovolená obnášela zpravidla dva  (maximálně tři) týdny, začal provoz chaty stále více upadat.

Autor těchto řádků využil několikrát možnost strávit na chatě i pár dní o vánocích, kdy si musel samozřejmě vařit sám a postarat se také o otop. Jenže i když sněhu zde bývalo dost, podmínky pro nějaké lyžování byly prakticky nulové, byť sněhu bylo napadáno na půl metru. A když ještě během 70. let Komex chatu prodal, aby si zařídil jiný rekreační objekt v krkonošské Rokytnici, začalo to jít s chatou z kopce.

S odlivem rekreantů (ve Sloupu byla tehdy celá řada dalších podnikových rekreačních zařízení) mimo to začaly upadat a zanikat i někdejší proslulé hospůdky a když do lesa Na stráži v 80. letech vyrazila lesácká divize a nemilosrdně smýtila krásnou stráň vzrostlých borovic a nehezky obnažila celý západní svah, jakoby se tím uzavřela celá jedna kapitola.

Ještě koncem 80. let byl provoz na chatě ukončen a jen kolemjdoucí poutníci a turisté sledovali její postupný zánik, který ještě v polovině 90. let vyvrcholil zničujícím požárem.

*

Člověk už ani nevěřil, že by se smutný osud skály a někdejší chaty Na stráži mohl ještě změnit. A pak se najednou doslechl od lidí, kteří také propadli kouzlo této romantické končiny, že Na stráži se staví!

V roce 2010 zde začala výstavba nového objektu, a to nejen restaurace s ubytovací kapacitou, ale také rozhledny.

Nebudu zastírat, že původní chata byla do místa zakomponována s mnohem větším citem. Nový objekt je evidentně předimenzován a například postrádá jakoukoliv terasu s venkovním posezením. Také rozhledna působí spíše rozpaky. Rozdíl v rozhledu do kraje oproti vyhlídce na „Velbloudovi“ je totiž prakticky zanedbatelný. Hlavní problém samozřejmě tkví v tom, že ve výhledu ve směru jihovýchod-jih brání hřeben Slavíčku. Jeden se tak může domýšlet, že rozhledna spíše pomohla v souvislosti s telekomunikačním vybavením pokrýt investiční náklady na oživení ostrohu.

*

Pohled na skalní ostroh na stráži z roku 1972 a zbytky Lesního divadla na zimním snímku z konce 80. let

Podobným martýriem jako chata Na stráži si prošlo i nedaleké Lesní divadlo (právě kolem něho vede lesní stezka od Dobranovského potoka Na stráž), další sloupský klenot, jemuž hrozilo totální zapomnění. Jeho počátky jsou přitom ještě o něco starší než v případě chaty Na stráži.

Už krátce po 1. světové válce, v roce 1920, vznikl z iniciativy novoborského rodáka profesora Rudolfa Ringela tzv. Divadelní spolek Sloup. Jeho členové hráli zpočátku v sále místního hotelu (pozdější Národní dům), ale v téže době vznikla myšlenka na vlastní divadelní scénu. Byl vybrán lesní prostor s romantickými skalami při silnici na Svojkov a za podpory hraběte Augustina Kinského, místních podnikatelů a novoborských továrníků se podařilo nashromáždit potřebných 50 tisíc korun československých a během následujícího roku vystavět lesní scénu. Vzniklo tak naprosto ojedinělé Lesní divadlo, které tehdy nemělo v Čechách konkurenci. Bylo postaveno pódium a orchestřiště, dále pískovcová věž s gotickou bránou a dřevěné sruby, propojené důmyslným labyrintem do skály vyhloubených chodeb. Hlediště s lavičkami pojalo 2000 diváků a díky vynikající akustice se zde mohly hrát a hrály dokonce opery a operety (mj. Čarostřelec nebo Cikánský baron).

*

Po druhé světová válce profesor Ringel skončil v odsunu, ale divadlo žilo dál a v letech 1957-1957 došlo ke stavebním úpravám včetně instalace nových lavic pro návštěvníky. Ještě začátkem 60. let se zde hrálo před plným hledištěm a autor těchto řádků si ještě pamatuje na zvonivý přednes herců a třeskot mečů, když se vracel náhodou kolem z koupaliště. Ještě v průběhu 60. let se však hrát přestalo. Oplocení divadla vzalo za své a romantické objekty a tajuplné chodby se staly eldorádem omladiny, která se zde stylizovala do rolí Vinnetua, Nšoči, Inčučuny, Šetrhenda a nebo proradného Santera. Divadlo však kupodivu stále drželo pohromadě. Za své vzaly dílem jen lavičky, ale scéna byla natolik okouzlující, že se ji tehdejší teenageři neodvážili devastovat, byť se zde po večerech pořádaly leckdy divoké pubertální dýchánky.

*

 Současný vzhled obnoveného Lesního divadla ve Sloupu

Katastrofa přišla opět až s normalizační érou. A ani tehdy původcem nebyla ani tak rozjuchaná mládež, ale její tatíci z nové pracovní a rekreační náplavy, kteří začali divadlo plundrovat za účelem odvozu pískovcových kvádrů, které se hodily na jejich socialistické domky a rekreační chaty a chalupy v okolí. Nejprve rozebrali jeviště a nakonec se začít rozebírat i onu věž a bránu!

Lidé bez znalosti historie Sloupu, bez sebemenší úcty k jeho geniu loci, lidé bez invence a bez kulturního cítění. Teprve na prahu nového milénia se sloupští probudili z letargie a rozhodli se obnovit tuto chloubu. S obdivuhodným brigádnickým úsilím se podařilo vyzdít nové pódium a vybudovat novou třísetmetrovou elektrickou přípojku. Byly vyvezeny stovky metráků nánosů písku, které zasypaly někdejší skalní chodby a poté byly postaveny nové lavičky pro 250 diváků a nový srub s pokladnou. Současně se podařilo upravit přístupovou cestu z obce.

*

Obnovené Lesní divadlo bylo slavnostně otevřeno v červnu 2004 představením dětí z z místní školy a školky. V následujícím roce byla obnovena i někdejší romantická hradní věž a ke kamenné stěně se středověkou bránou přibyla ještě jedna protější dřevěná na místě jednoho z někdejších srubů. Zároveň bylo dokončeno venkovní osvětlení areálu a některé další prvky jako zázemí pro herce apod.

Trpělivost a vytrvalost sloupských prověřilo nejen několik vandalských ataků, ale také silná vichřice v zimě 2007, při níž vyvrácená borovice uvolnila mnohatunový pískovcový blok, který se zřítil přímo na pódium. Poškozené jeviště se však podařilo opravit, divadlo včas připravit na sezónu a ještě v témže roce sem zavítala německá televize MDR nebo populární písničkář Honza Nedvěd.

Lesní divadlo si už jen svým přírodním charakterem pod otevřeným nebem samozřejmě vyžaduje náročnou a nepřetržitou péči. Výsledek však zatím stojí za to a lze jen doufat, že tentokrát si sloupští svůj klenot pohlídají lépe než v předlistopadové minulosti.

GALLERY:

 Text: -CC-

Foto: -CC- & archiv -CC-