Kouřimsko 1.

Také se rádi kocháte českou krajinou a necháváte se unášet na vlnách vzpomínek, představ a fantazie? Krajinou, která se třeba nechlubí nejvyšší horou ani prameny nejdelší řeky, krajinou, která neaspiruje na zapsání do seznamu UNESCO, krajinou, která je na první pohled stejně prostá jako lid, který ji po staletí v potu tváře obdělával a tu a tam se stal spíše nedobrovolným či nechtěným svědkem dějinných zvratů?

Kouřimsko… Kraj dnes už jen kousek – nějakých dvacet minut jízdy – za východním okrajem Prahy. Povětšinou ho skoro nevšímavě míjíme při tranzitování do Železných hor. Kdysi se tudy jezdilo ještě také do Orlických hor nebo do Jeseníků, ale to po otevření hradecké dálnice D11 už nějaký ten pátek neplatí, a tak kraj, který se už před lety ocitl na okraji zájmu a prosperity, se dnes ještě více propadá do zapomnění.

Přitom tudy kráčely nejstarší české dějiny a pro historii středních Čech má Kouřim dodnes podobný význam jako Sázava či Zbraslav. Nejstarší stopy osídlení spadají do časů, kdy se Kouřimsko stalo jedním ze středisek slovanského kmene Zličanů. Později si území podrobili Přemyslovci a kolem roku 1260 bylo Přemyslem Otakarem II. založeno dnešní město Kouřim. V polovině 14. století vyhořelo, ale bylo znovu obnoveno. Za husitských válek patřilo k předním husitským městům a mimo jiné i právě s touto oporou v zádech se v roce 1434 rozhodli táborité a sirotci svést další ze svých bitev. Ve skutečnosti na svazích nevelkého Lipského kopce (správně se hrdě zove Lipská hora a měří celých 367 m n.m.) tehdy vrcholila regulérní občanská válka. Historici mají z tohoto označení husitské éry našich dějin kopřivku, ale oč jiného v bitvě u Lipan šlo, když se zde „mydlili“ Češi s Čechy, že…

Mohyla, vztyčená na kopci „na paměť tragického konce husitských polních vojsk 30. května 1434“, dodnes připomíná ony pohnuté doby. (Jen ta pamětní deska na „paměť rudoarnějců“ při úpatí Lipské hory se v této lokalitě jaksi minula s dějinami. Nechci rozebírat zdejší události roku 1945, ale když už, tak se střílelo severně od Přistoupimi a pomník v Lipanech působí přinejmenším nepatřičně.) Bohužel, samotná mohyla se ani v „osvícených časech“ 21. století netěší obzvláštní péči. Odkaz předků o potřebě a nutnosti boje za pravdu a národní svornosti není jaksi v kurzu, takže si budeme raději nalhávat, že o nic nejde, mohyle vlastně nic nechybí a možná, že bychom zase ochotně a jako ty ovečky povolně přivítali nějakého toho rudoarmějce…

Vraťme se však do oněch pohnutých časů, kdy se „za pravdu“ do krve bojovalo, jak ostatně připomíná i pamětní kámen na náměstí v Kostelci nad Černými Lesy…

Husité pod vedením Prokopa Holého tehdy postavili na severozápadním svahu Lipské hory svou typickou vozovou hradbu, zatímco panské vojsko vedené Divišem Bořkem z Miletínka se rozložilo východně od Hřibů. A protože Diviš byl zkušený válečník a byl dobře obeznámen  s taktikou husitského válečnictví, rozhodl se také krýt za válečnou vozbou. A přestože neměl nad protivníkem odpovídající převahu (síly byly víceméně vyrovnány), rozhodl se převzít iniciativu.  Pravda, svým způsobem ho k tomu nutily okolnosti – na rozdíl od „božích bojovníků“ nedisponoval stálým vojskem, ale pouze dočasnou hotovostí. Tím spíše vynikne jeho odvaha a schopnosti. Ty ho zjevně řadí mezi vynikající vojevůdce své doby, leč v Česku bohužel s nálepkou národního zrádce.

Na každý pád Diviš zvolil mimořádně účinnou taktiku (nepochybně náročnou na řízení a souhru jednotlivých bojových uskupení), když se mu  s pomocí rožmberského purkrabího Mikuláše Krchlebce podařilo tábority vylákat z vozové hradby a ti se pak stali snadnou obětí Divišovy jízdní zálohy…

Vítězové se s poraženými rozhodně nemazlili. Těžko se však divit. Občanská válka trvala už bezmála patnáct let a všichni byli vyčerpaní, navztekaní, unavení. Málokdo si po všech těch nekonečných útrapách, sporech a dohadování chtěl představit ještě nějakou další krvavou řežbu…

A protože nikdy není kouře bez ohně, zastánci husitských radikálů by se měli rozpomenout, co se odehrávalo o rok dříve při husitském obléhání Plzně a proč tehdy táborské polní vojsko přišlo u vesnické chudiny o poslední sympatie…

Z těch, co nepadli u Lipan rovnou na bojišti, se část zachránila za městskými hradbami Kouřimi, Českého Brodu a Kolína (většinou šlo o majitele rychlých koní jako v případě Jana Čapka ze Sán či Ondřeje Keřského). Ti bez koní mělo v podstatě smůlu. Nejtvrdší zbytky táboritů a sirotků vlákali vítězové pod záminkou vyjednávání o další vojenské službě do stodol a tam jich na sedm stovek nemilosrdně upálili.

U lipanské mohyly se později konaly četné tábory lidu, nejprve národnostní, později politické. Kdeže ty časy jsou. Národními obrozenci a Jiráskem opěvované a Zdeňkem Nejedlým zprofanované husitské dějiny prošly po listopadu 1989 zásluhou některých „neorevolučních historiků“ totálním přepsáním jejich významu i odkazu a odjakživa plebejský český národ tak ztratil jednu z posledních dějinných kotev a vazeb k vlastní historii.

Pro současnou generaci je pak husitská kapitola našich dějin totálně pasé, ale s ní i kupodivu „druhá strana“. Zatímco ve Francii se dodnes vedou vášnivé spory mezi sympatizanty jakobínů a royalistů, v Anglii mezi „cromwelisty“ a „karlisty“ a v Americe mezi přívrženci „seveřanských modrokabátníků-yankeeů“ a „jižanských šedokabátníků-otrokářů“, u nás se v minulosti mohlo sympatizovat jen se Žižkou a dnes raději s nikým…

Nejvýznamnější kouřimskou pamětihodností je nepochybně raně gotický Svatoštěpánský kostel, pocházející z 2. poloviny 13. století a renovovaný na počátku minulého století známým architektem a restaurátorem Kamilem Hilbertem. U kostela se tyčí do výše opravená gotická zvonice, přestavěná v roce 1570 a obnovená po požáru v roce 1670. K dalším památkám se řadí hřbitovní kostel Nejsvětější trojice, barokní kaple Panny Marie (patrně od Jana Blažeje Santiniho), někdejší radnice a později muzeum, židovský hřbitov a nebo Pražská brána. V 70. letech minulého století pak na jižním okraji Kouřimi vznikl skansen české vesnice s lidovými stavbami (mj. ze zatopeného údolí Želivky).

Více či méně výrazný otisk časů však najdete i v kouřimském okolí. Tak třeba v nedaleké Klášterní Skalici. Zde byl na místě někdejšího cisterciáckého kláštera, vypleněného za husitských válek, vybudován koncem 17. století rozlehlý klášterní komplex, aby o století později došlo pod vlivem reforem Josefa II. zase k jeho zrušení. Dodnes z něho zůstala zachována  obdélná jednopatrová raně barokní budova a z rozsáhlých zřícenin bývalého gotického chrámu zůstal symbolicky zachován jen mohutný, bohatě profilovaný pískovcový pilíř (viz „ galérie). Dnes stojí jako tichý monument pomíjivosti nejen světské, ale i církevní slávy (a pýchy) uprostřed pospávající obce, připomínající ze všeho nejvíce „tříchlapské“ Ouplavice.

A jako místo, nad kterým snad už i Pánbůh zlomil hůl, vám přijde osada Molitorov na silnici od Kostelce nad Černými lesy. Z naučné literatury se dozvíte, že zde stávaly dokonce dva zámky. Zbytky toho klasicistního, k němuž náležel kdysi i malebný park, dnes prochází rozsáhlou „privátní“ rekonstrukcí, ale než se dočká někdejší vzletnosti, proteče nedalekou Kouřimkou ještě asi hodně vody…

A co se týče trosek statku při druhém zámku o nějakých dvě stě metrů dál, o těch snad radši ani nemluvě. Snad jako kulisy pro natáčení nějakého hororu…

Totéž platí i o nedalekém komplexu někdejší cihelny (viz Galérie), ukázce zajímavé industriální architektury. Zbytky vytěžených lomů s jezírkem (údajně – dle místních kluků – i s rybami), pozůstatky trati, vypalovacích pecí a dalšího zařízení jsou sice stále ještě v držení soukromého majitele, ale ani ony dnes už za víc než za filmovou kulisu nestojí…

V tomto ohledu potkal mnohem lepší osud nedalekou vodárenskou věž, která – opatřena novou fasádou – hrdě ční nad Kouřimí a s jakousi tichou shovívavostí shlíží na to lidské hemžení. Nebo spíše „boží dopuštění“?

Svým způsobem kouřimský region rozhodně nepůsobí jako turistický trhák, ale jako region, kde sice mají zajímavý skanzen lidové architektury, ale který ve skutečnosti působí jako skanzen sám o sobě. Region, jehož slávu nenávratně odnesl čas a kde dnes už můžete víceméně jen tiše rozjímat…

Na Kouřimsko vás však nemusí nalákat jen dnes už možná všední „běh světa dějin“, ale také nevšední příroda. Nenechte se zmást nevýrazným profilem krajiny, tak „typicky české“. Právě v oné nenápadnosti spočívá kouzlo objevení nečekaných zákoutí, ne-li přímo „pokladů“.

GALÉRIE:

12►

© Ceskycestovatel.cz