Heidenreichstein

Impozantní středověká pevnost, která se plným právem honosí označením největšího vodního hradu v rakouských zemích, leží jen nedaleko českých hranic v hornorakouském kraji Waldviertel. Velkolepým hradním zdem, zdvihajících se do strmé výšky, a osazených na nárožích mohutnými válcovými věžemi, vévodí hranolový bergfrit, který pomáhá hradu vytvářet jeho charakteristickou siluetu. Hrad je usazen ne nevysoké žulové skále, obklopené ze tří stran vodou a jeho dodnes patrný obranný charakter zdůrazňuje absence oken, které jen na několika málo místech nahrazují úzké štěrbinové průzory, a jediný vstup do hradu skrze dvě věžové brány s ještě patrnými stopami po padacím mostě. Až pohádkově romantický ráz pak završují vysoké komíny s cimbuřím, na nichž v letní sezóně dovolenkují a vyvádějí mladé čapí rodinky…

*

Vodní hrad Heidenreichstein a erby rodu Puchheimů, Pálffyů a Kinských

Území Waldviertelu a oblast dnešního Heidenreichsteinu podléhalo v časech vrcholného středověku pod správu norimberského purkrabího a hrabat z Raabsu, ale v časech, kdy hrabě používal ke svolávání své družiny místo mobilu nebo e-mailu lesní roh a cesta z Norimberku do Vitorazska (český výraz pro zdejší kraj při hranicích s Novohradskem) se tehdejšími lesními hvozdy nepočítala na hodiny, ale na dny, požívali zdejší obyvatelé značné nezávislosti. Horší už to bylo s bezpečností a pořádkem. O to se měl zřejmě mezi lety 1180-1190 postarat jistý Heidenreich, spřízněný s rodinou purkrabího z rodu Gars-Eggenburg, který byl zase spjat s tehdy vlivnou rodinou Kuenringů.

A tak byla zahájena výstavba hradu, který měl v této oblasti zabezpečit kromě „klidu na práci“ především klid na obchodních stezkách do Čech. Stavba hradu měla tehdy asi také upevnit pozice nových majitelů panství Litschau a Heidenreichstein, která přinesla věnem dcera po hraběti Konrádu von Raabs a současně norimberském purkrabím. Jeho smrtí v roce 1192 vymřel významný mocenský hráč na rakousko-česko-moravském pomezí a rozsáhlé majetky rodu přešly na jeho dvě dcery Agnes (Anežku) a Sophii (Žofii).

Zatímco Sophie se provdala (nebo přesněji „byla provdána“) za hraběte Friedricha von Zollern, Agnes dostala za manžela hraběte Gebharta von Hirschberg-Tollenstein, pocházejícího z hornofalcké župy. Hirschbergové si podrželi panství Litschau a Heidenreichstein celé století a jako purkrabí na něm ponechali potomky Heidenreicha von Gars. Jeho syn Otto se pak od roku 1205 píše jako Otto von Heidenreischtein, čímž je poprvé písemně doložena existence hradu a obce.

V roce 1297 však Hirschbergové přenechali Heidenreischtein spolu s Pasovem za 250 stříbrných marek rakouskému vévodovi Albrechtovi I. A protože Žofiin díl získal už předtím vévoda Leopold, bylo tak poměrně ceněné pohraniční území definitivně připojeno k Rakousku.

*

Pohled na Heidenreichstein od východu a zlaťáky Pilgrima von Puchheim

 Na počátku 14. století zastavil vévoda Friedrich I. panství Litschau a Heidenreichstein za 750 hřiven rodu Klingenberg. V tehdejších časech běžná transakce bez nějakého hlubšího významu. Až na jednu maličkost: syn nabyvatele panství Heinrich von Klingenberg patřil k předním rytířům své doby a padl po boku českého krále Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku v roce 1346.

*

Další zásadní přelom v historii Heidenreischteinu přišel až v roce 1348, kdy vévoda Albrecht II. postoupil panství jako léno Albrechtu von Puchheim. Nakolik se jednalo o zajímavou majetkovou akvizici svědčí mimo jiné i fakt, že Puchheim za nové statky dokonce „obětoval“ rodový hrad Puchheim v Horních Rakousích.

O jak výnosný obchod se jednalo, svědčí mimo jiné účetní zápisy heidenreichsteinského panství z roku 1369. Podle nich vedle finanční hotovosti (36 marek?) odváděly poddané osady 92 měřic máku, 1225 sýrů, 299 kuřat, 175 otepí lnu, 8 kop vajec, 216 měřic ovsa a 2 míry soli. A Pilgrim II. von Puchheim tehdy razil dokonce vlastní zlatou měnu!

Puchheimové vládli zdejšímu panství po další bezmála dvě století. Už na počátku 15. století se rozhodli pro rekonstrukci hradu Heidenreichstein, ale jejich plány přervaly husitské války. Teprve po roce 1431 mohlo být započato s přestavbou, která rozšířila původně románské jádro hradu o nádvoří a válcové nárožní věže. V průběhu 15. století se Heidenreichstein stal krom toho místem zemského soudu s vlastním vězením (hladomornou) a šibenicí.

Lesk a slávu přinesl rodu Puchheim císařský maršálek Wilhelm von Puchheim, který se vyznamenal v roce 1532 v bojích s Turky, ale který kromě slávy nasekal i dost dluhů. Po jeho smrti připadlo panství na jeho a syny a synovce, kteří pod hrozbou tureckého vpádu museli v roce 1549 dále rozšířit opevnění hradu.

Za Puchheimů se na panství hojně rozšířilo luteránské smýšlení. Za Albrechta von Puchheim existovala na panství v letech 1580-1622 dokonce tiskárna, kde se množily tzv. wilderské tisky, a azyl zde získal magistr Christophorus Ireneus z evangelické sekty Flaccianerů, jejíž členové se na panství Puchheimů uchýlili dočasně ze Slezska.

Největšího rozmachu dosáhl rod Puchheimů na sklonku 16. století (podobně jako v Čechách Rožmberkové). V roce 1584 měli z celé dolnorakouské šlechty nejvíce poddaných, když pod jejich vládu tehdy spadalo 4055 selských dvorů a usedlostí. Tím spíše ovšem museli čelit nevraživosti svých ekonomicky méně zdatných sousedů. A tak například v roce 1578 skončil Otto von Puchheim s kordem v hrudi, který do něj zapíchl Niklas hrabě von Salm, potomek slavného vojevůdce téhož jména…

*

Nádvoří hradu

Mezitím se začaly měnit poměry v rakouské říši a Wolf Adam von Puchheim v době stoupajícího náboženského napětí v roce 1610 obezřetně přestoupil na katolickou víru a vstoupil dokonce do františkánského řádu. Když vypukla třicetiletá války, Heidenreichstein se na rozdíl od nedalekého hradu Litschau ubránil armádě českých stavů, ale neubránil před drancováním okolní obce. Nebyla to ale jen válka, která začala sužovat puchheimské panství. To začalo totiž zabředávat do dluhů, kvůli jejichž výši bylo zdejší panství nakonec v roce 1636 přepsáno na Siegmunda Adama, pána z Traunu a na Gultu. Od té chvíle se majitelé hradu a přináležejícího panství začali střídat jako housky na krámě. K tomu se ještě přidaly pustošivé nájezdy švédských vojsk.

Po roce 1648 získal hrad do svého držení rod von Volkra. Ten byl v roce 1670 dokonce povýšen do stavu říšských hrabat, ale protože smrděl grošem, nezbylo mu než panství prodat. Jeho novou majitelkou se nakonec stala Margaretha, markýza z Obbizzi, rozená hraběnka Pálffy-Erdöd, a Heidenreischstein se tak dostal na příštího půltřetího staletí do držení mocného uherského rodu. Hrad byl přitom k majetku rodiny připojen s tzv. klauzulí „fideikommiß“, což v praxi znamenalo, že se jedná o neprodejnou a nedělitelnou součást majetku rodu.

Pálffyové drželi Heidenreischstein až do smrti posledního knížete v roce 1947 a poté hrad přešel ze závěti na Rudolfa, hraběte van der Straten-Ponthoz, někdejšího pobočníka arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a pozdějšího ředitele proslulé hofburské španělské jezdecké školy. Jeho druhorozená dcera Josefina pak sňatkem s Christianem hrabětem Kinským z Vchinic a Tetova přinesla hrad věnem do majetku rodu Kinských.

*

Dobová mědirytina hradu Heindenreichstein od Georga Matthause Vischera z roku 1672

Erb Kinských nad vstupní branou hradu dnes působí, jakoby hrad patřil rodu Kinských odpradávna a na leckterých internetových stránkách se s tímto poněkud zavádějícím tvrzením můžete nejednou setkat. Skutečnost je však taková, že Kinští se na hrad přiženili před dobou velmi, ale opravdu velmi nedávnou a předtím s Heidenreichsteinem neměli pranic společného. Ku cti jim však nutno připsat, že hrad nechávají během letní sezóny otevřený veřejnosti (cca tři prohlídky dopoledne a tři odpoledne) a v mezích možností jej udržují tak, aby stále zůstával ozdobou dnes už poněkud zašlých časů.

*

Díky tomu, že hrad nebyl v minulosti nikdy dobyt, ať už díky pevnosti svých zdí a nebo jen proto, že svým vzezřením útočníky od útoku prostě a jednoduše odradil, a jako jeden z mála dolnorakouských hradů přečkal bez větší újmy i konec 2. světové války, dochoval se do dnešních dnů v celé své historické velkoleposti, a to včetně vnitřního zařízení.

Dominantou celého hradu je 42 m vysoká čtyřboká románská věž, která byla teprve během 15. století obestavěna obytnými objekty. Původní vstup do věže byl 14 vysoko nad okolním terénem a přestože obvodové zdi měří cca 12×11 m, vnitřní volný prostor zabírá pouze nějakých 25 metrů čtverečních. Je to dáno tím, že zdi věže mají tloušťku až 4,5 m. Uvnitř vede schodiště, jehož jednotlivé stupně měří 60 cm, což bohatě stačilo, aby je v případě ohrožení spolehlivě ubránil jediný muž.

Snad ještě výraznějším poznávacím prvkem hradu je jeho severovýchodní válcová věž, ukrývající v přízemí malou kapli. Z vnitřních prostor stojí za pozornost někdejší rytířský sál, 27 m dlouhá a kdysi 12 vysoká síň, připomínající trup korábu. Poté, co byla vodorovně přepažena ještě jedním dřevěným stropem za použití dřevěných spojovacích hřebů, využívala se během 19. století jako soudní síň zemského soudu. Neméně zajímavý je stůl, jehož deska byla zhotovena z jednoho kusu tisíciletého javoru, a nebo kachlová kamna, která zpříjemnila život na hradě až v éře baroka, přesněji v polovině 17. století. Do té doby se panstvo stejně jako sloužící mohli hřát ponejvíce u ohně v kuchyni…

 Půdorys hradu Heidenreichstein

 Současní majitelé hrad udržují, jakoby v něm bydleli, ale vytápět tuhle hmotu v zimě by je nepochybně přivedlo rychle do problémů. Proto raději obývají jako většina jiných „feudálů“ pro dnešní bydlení mnohem lépe uzpůsobené někdejší hospodářské objekty.

 *

GALÉRIE:

12►

R A T I N G

©  -CC-