Forte di Naole

Česko je jak známo rájem hradů, zámků, z tereziánských časů můžeme obdivovat dvojici skvostných pevností Terezín a Josefov a z předmnichovské republiky naprosto jedinečnou československou „mažinotku“. Opravdoví milovníci fortifikačního umění však dobře vědí, co na našem území chybí – celé dvě generace pevností z poloviny a konce 19. století. Důvody jsou veskrze politické a souvisí s mocenskými zájmy a expanzí Habsburků na jihu a na východě monarchie.

Prakticky po celé 19. století bylo rakouské mocnářství vázáno konfliktní situací na Apeninském poloostrově. Nejprve v souvislosti s tzv. risorgimentem – bojem Italů za národní samostatnost, a později soupeřením a vliv v oblasti Benátska a Tridentska. A právě v zájmu obrany zdejších mocenských zájmů vznikaly na italsko-rakousko hranici po celé 19. století a prakticky až do vypuknutí 1. světové války pevnosti, které představují specifickou kapitolu v dějinách fortifikace.

Ty prvogenerační z počátku 19. století se brzy ukázaly jako zastaralé a neschopné čelit bouřlivému rozvoji vojenské techniky v období druhé průmyslové revoluce. Ty druhogenerační z přelomu 19. a 20. století se pak staly předobrazem moderní války, které vedly až ke krvavým jatkám u Verdunu a dlouho nerozhodné války v Dolomitech.

Příkladem rakouského přístupu k budování pevností v této oblasti v první polovině 19. století je dodnes zdaleka viditelná pevnost Franzensfeste nad soutěskou řeky Isarco severně od Brixenu (Bressanonne). Ukázkou novější pevnostní architektury z přelomu 19. a 20. století na italské straně je pak nenápadná, do terénu dovedně zakomponovaná a skoro „neviditelná“ pevnost Forte di Naole, skrytá v jižní části horského hřebenu Monte Baldo nad jezerem Garda.

Pevnostní komplex Forte di Naole (alias Bochetta di Naole) se rozkládá na náhorní planině ve výši 1675 m n.m. a vznikl jako součást pevnostní linie severozápadně od Verony, která měla v případě potřeby přehradit palbou baterie čtyř dalekonosných děl 149A ráže 120 jednak průjezd údolím řeky Adige a jednak podél východního pobřeží jezera Garda. Linie čítala celkem 5 pevností (mj. Rivoli, San Marco, Masúa), vzdálených od sebe cca 4 kilometry, a tvořila součást tzv. alpské pevnostní linie (Linea delle Alpi).

Výstavba tohoto pevnostního komplexu je přitom zajímavá nejen pro svůj architektonický význam, ale také z hlediska politického pozadí. Itálie sice před 1. světovou válkou koketovala se spojeneckými vazbami na tzv. Dvojspolek Německa a Rakousko-Uherska, prakticky ale nikdy nepřestávala považovat Rakousko-Uhersko za svého potenciálního nepřítele. Proto také věnovala značnou pozornost svým severovýchodním hranicím jako prostoru pro obranu před případným rakouským vpádem, ale také jako nástupního prostoru pro případnou ofenzívu proti Rakousku.

S projektovou přípravou pevnostní linie mezi Veronou a Gardou se započalo z iniciativy generála  Enrica Cosenzy v 80. letech 19. století. V roce 1885 byl předložen dvoufázový plán výstavby opevnění, ale teprve na začátku 20. století mohla být zahájena vlastní stavba. Budování pevnosti Forte di Naole probíhalo pod vedením italského inženýra Enrica Rocchiho v letech 1905 až 1913 a z odlišného pojetí stavby pevnosti je zřejmá především orientace na tzv. skrytou boční palbu děl – pevnost je otevřená jižním směrem (tedy jakoby do Itálie!), zatímco od severu ji zakrývá horský hřeben. Pevnostní objekt tak byl dokonale chráněn před pozorováním a případnou palbou z rakouské strany.

Zkušenosti se stavbou italského opevnění přitom mají přitom mnoho zajímavých společných rysů s pozdějším budováním československého pohraničního opevnění. Stavba italské linie trvala v porovnání s tou naší podstatně déle, ale ani ona nebyla v okamžiku vypuknutí války dokončena. Stavbu italského alpského opevnění provázely navíc nejrůznější chyby a nedostatky technického rázu, potíže s financováním a nekvalitním stavebním i vojenským materiálem a v neposlední řadě problémy s čilou vyzvědačskou činností rakouských zpravodajců. Řada pevností byla teprve ve stavu projektové přípravy a i ty postavené se potýkaly například s problémem chybějící výzbroje a vybavení (pevnosti postrádaly pěchotní zbraně pro bezprostřední obranu, dostatek munice, sledovací prostředky, světlomety, zásoby apod.). V okamžiku vypuknutí 1. světové války 28. srpna 1914 tak bylo například třináct z plánovaných pevností považováno za nedokončené. Teprve v prosinci byla shledána většina pevností schopná zahájit plnohodnotnou palbu, ale ještě v srpnu 1915 probíhalo testování několika pevnostních objektů (na černobílém snímku je zachycen pohled na pevnost právě v zimě 1915).

 Pevnost Naole v zimě 1. světové války a dnes

V minulosti dovedně skrytou očím nežádoucích zvědavců terénními nerovnostmi dnes prozrazuje polohu pevnosti spleť věží a stožárů televizních vysílačů a mobilních operátorů. Nejsnazší cestou k pevnosti je nechat se vyvézt sedačkovou lanovkou k horské chatě (rifugio) Fiori del Baldo, odkud většina turistů pokračuje vzhůru na sever na Punta Telegrafo  (2200 m), zatímco milovníci pevnostních památek se vydají přesně opačným směrem po mírně se svažujícím hřebeni k jihu. Když ale obětujete na tento výlet celý den, stihnete jak výstup skalní stezkou na vrchol s úchvatnými výhledy do kraje, tak i podivuhodnou pevnost Forte di Naole.

GALÉRIE:

© Ceskycestovatel.cz