Dolomitský Matterhorn

Cimon della Pala (3184 m n.m.)

 Členitost a malebnost Dolomit je pověstná, a tak není divu, že zde najdete doslova sugestivní podobu s mnoha jinými horstvy. O podobnosti se Skalistými horami již byla řeč. V jižní části Dolomit pak najdete další skvostnou perlu – vrchol Cimon della Pala, tyčící se do výše 3184 m n.m. nad horským střediskem San Martino di Castrozza a představující dominantu přírodního parku Paneveggio – Pale di San Martino. Úžasný stejně tak v létě jako v zimě, představuje svérázný horský prvek v celých Dolomitech. A to nejen pro jistou vnější podobnost se švýcarským Matterhornem, ale také pro ojedinělou ledovcem pokrytou náhorní planinu (altopiano), připomínající pro změnu zmenšený Tibet! A pokud si náhodou počkáte na změnu počasí, která i uprostřed léta dovede zdejší pláně pohltit neprostupnou mlhou a oblačností, záhy zapomenete na slůvko „zmenšený“!

*

Jestliže si chcete Cimona nejprve omrknout zpovzdálí – ať už proto, že se řadíte k obezřetným turistům a nebo toužíte po specifických záběrech, počítejte s tím, že si pro zdejší oblast budete muset vyhradit vícedenní pobyt.

Na úvod přitom mohu vřele doporučit (jako lehkou rozcvičku) výstup k jezerům Colbricon (1927 m n.m.) a odtud případně na stejnojmenný vrchol (pro pořízení jedinečných panoramat) ve výši „pouhých“ 2602 m n.m. Colbricon se rozkládá západně od Cimona, takže fotografům zajisté nemusím vysvětlovat, co v takovém případě znamení podvečerní panoramatické záběry Cimona…

 Jižní svahy Cimona della Pala a začínající altopiano

K dvojici jezer se dostanete hravě od parkoviště u Malga Rolle lesem po stezce č.14-348. Cesta až k rifugio Colbricon (horské chatě) je to příjemná a nenáročná. Při nepatrném převýšení ji zvládnete za necelou hoďku. Teprve odtud míří do různých stran o poznání strmější, ale stále ještě schůdné trasy – na vrchol Colbriconu pokračujete po stezce č.349, ale ještě lepší je okruh přes Cima Cavallazza (2324 m n.m.). Tam už si nechte nějakou tu rezervu – převýšení činí přibližně 350 m a na cestu se rezervujte asi tak tři hodiny.

*

Vlastní cestu za Cimonem můžete pojmout několikerým způsobem. Buď jako přechod horského masívu a altopiana (podle výchozí a cílové chaty trvá takový přechod pro fyzicky zdatné turisty 6-8 hodin), nebo náročnou „nocovací“ ferratu přes bivaky Fiamme Gialle (3005 m n.m.) a Brunner (2667 m n.m.), respektive „výlet“ do okolí vrcholu Rosetta (2743 m n.m.).

Pokud se rozhodnete pro třetí variantu („výlet“), i zde máte ještě několik dalších možností. Jednak můžete celou cestu do rifugio Rosetta a na stejnojmenný vrchol „přešplhat“ po svých, jednak si můžete pomoci pohodlnou kabinovou lanovkou. Každý způsob má svá pro a proti. Ten první se dá srovnat s výstupem do sedla pod Ostrvou nad Popradským plesem ve Vysokých Tatrách (to zná asi každý). Záleží na tom, jakou výstupní cestu zvolíte – zda kratší, stezkou č.701, a nebo delší, ale také malebnější, stezkou č.702. „Lanovková“ varianta vám pak umožní podniknout v relativně svěžím stavu průzkumnou cestu po altopianu – například k rifugio Pradidali u stejnojmenného jezera po stezce č.709 (přibližně 3,5 hodiny s převýšením cca 400 m) a nebo k ledovci Fradusta (stezka č.708). No, a pokud patříte k protřelým cestovatelům, zvolíte kombinovaný způsob a jednu cestu se svezete a druhou sešlapete. Každopádně si však vezměte solidní pohorky a hůlky (v sandálech nechť se dopravují jen čistí „lanovkáři“)…

*

Na každý pád, pro to, co vás čeká na vrcholu Rosetty, se jen těžko hledají slova. Zážitek, který se vám doslova vytesá do paměti a bude vás provázet po celý zbytek života. Aniž byste se museli spouštět po laně z kolmé skalní stěny, aniž by se s vámi musela utrhnout skoba, dýchne na vás onen těžko definovatelný pocit vaší nedokonalosti tváří v tvář mocné přírodě. Horstvo, před nímž vám nezbývá než pokorně smeknout a kochat se v tichém úžasu tou monumentální nádherou.

Nezapírám, že jsem obdivovatelem ostrých hrotitých velehorských štítů. Zde je jejich ráj. Výhledy na Cimona stejně jako na Cima di Roda a Col dei Bechi patří k neopakovatelným zážitkům. V čase i prostřednictvím oblačnosti se měnících světelných podmínkách skýtají zcela netušené scenérie a paměťová karta vašeho fotoaparátu zde dostane notně zabrat. Na to vemte jed!

*

 Stylová dřevěnka v passo Costazza a jezero pod Colbriconem

 Pod dojmem výstupu na Rosettu by bylo hloupé si nedopřát ještě něco navrch. Jako desert si dopřejte nevelký (ale minimálně s půldnem počítejte) okruh kolem vrcholu Castellaz (2333 m n.m.). Cestou z Passo Rolle k Baita Segantini uděláte ještě cosi pozoruhodných záběrů Cimona a pak, při sestupu kamenitou stezkou se před vámi rozprostře půvabné údolí jak odněkud z Arizony (zde mu říkají Pian della Vezzana). V parném létě určitě neodoláte a zkusíte se osvěžit k blízkém potoce. Mohu vám zaručit, že hned zakusíte, zač je v Dolomitech studený ledovec (jeden takový – Travignolo – spatříte mezi vrcholy Cimon della Pala a Cima Vezzana). A pak, jako když mávne kouzelným proutkem, od Malga Venegiota si pro změnu zase vyzkoušíte cestu hustě zalesněnými stráněmi, kde si možná vybavíte některé kapitoly z Knihy džunglí.

GALLERY:

◄123

 © Mgr. František Kuník