Charlottenburg

Berlín bez Charlottenburgu by znamenal totéž co Paříž bez Louvru a nebo Vídeň bez Schönbrunnu. Charlottenburg – to je naprosto jedinečný otisk dějin v podobě rezidence pruských králů a císařů. Zatímco dnes se opět skví v celé své nevšední kráse, v minulosti tomu tak vždycky nebylo, a není od věci si čas od času připomínat trosky, jaké z něho učinila 2. světová válka. Abychom si snad naivně nemysleli, že památek se zběsilé a barbarské ničení v pohnutých dobách zatemnění lidské mysli netýká…

Charlottenburg je v současnosti součástí berlínské čtvrti Charlottenburg-Wilmersdorf a jeho nejvýznamnější památkou je stejnojmenný zámek a přilehlá muzea, představující největší dochovaný královský palácový komplex v Berlíně.

Stopy po prvním osídlení zdejší oblasti sahají do 13. století, kdy se zde rozkládaly statky Lietzow a Casow a osada Glienicke. Přestože se jedná o názvy se zřetelným slovanským původem, předpokládá se, že zdejší obyvatelstvo mělo smíšený slovansko-německý původ.

Existence usedlosti Lietzow je v dobových análech poprvé doložena rokem 1239. V roce 1315 se Lietzow a Casow stávají majetkem kláštera Sankt Marien ve Spandau (Špandava) a díky tomu se Lietzow rozrůstá na vesnici. Během protestantské reformace však braniborský kurfiřt Joachim II. Hektor klášterní majetky zabavil a v roce 1558 samotný klášter rozpustil.

Osady Casow a Glienicke zanikají a vysychá i blízké jezero (nemá nic společného se stejnojmenným jezerem v oblasti Wansee). Přežívá toliko vesnice Lietzow, podléhající farnosti Wilmersdorf. Po více než čtyři století stáli v jejím čele starostové z rodiny Berendtů, požívající výhod nižších daní, ale současně pečlivě zaznamenávající historii obce a jejích obyvatel.

Vznik zámku Charlottenburg sahá do samého závěru 17. století. Tehdy Sophia Charlotta z Hannoveru, manželka pruského kurfiřta Friedricha III. (a od roku 1701 pruského krále Friedricha I.), získala výměnou za své majetky v Caputhu a Langerwischi u Postupimi právě Lietzow. A Fridrich se navíc rozhodl nechat zde vybudovat pro svou choť reprezentativní letní sídlo. Zámek projektoval architekt Johann Arnold Nering a stavba probíhala v letech 1695-99.

Když se Friedrich stal pruským králem jako Friedrich I. „král v Prusku“, nechal zámek rozšířit na honosnou rezidenci s velkolepým nádvořím. Tyto práce vedl švédský stavitel Johann Friedrich Eosander. Krátce po smrti Sophie Charlotty byl zámek pojmenován jejím jménem a zdejší obec povýšena v dubnu 1705 na město.

Friedrich III./ Friedrich I.

Kurfiřt z rodu Hohenzollernů, který dokázal vyvázat Braniborsko z područí císaře a dotáhl to na prvního pruského krále. Narodil se 11. července 1657 v Königsbergu ve Východním Prusku a v roce 1688 nastoupil do funkce kurfiřta po svém otci Friedrichu Wilhelmovi, známém jako „Velký kurfiřt“.

Podporován svým někdejším poručníkem a posléze ministerským předsedou Eberhardem von Danckelmannem, držel se mladý Friedrich kurzu, nastoleného jeho otcem a usiloval o teritoriální rozmach své země. Po celou dobu svého panování vydržoval velkolepý dvůr a armádu, příliš velkou na relativně nevelké Braniborsko, ale dostatečně silnou na prosazování politického a mocenského vlivu.

V evropské politice se Friedrich rozhodl opřít o Rakousko a námořní velmoci Anglii a Holandsko proti Francii. Ihned po svém nástupu k moci v roce 1688 vyslal Friedrich pruské jednotky do Nizozemí, aby zde kryly záda Vilému Oranžskému, který v té době mířil do Anglie převzít tamní královskou korunu.Touto akcí Friedrich hodlal získat pro sebe nebo pro své potomky holandské místokrálovství, ale ve svých očekáváních byl těžce zklamán a poučen, že ani v nejvyšší politice se mocenské pozice neudílejí z pouhé vděčnosti. A ačkoliv se pruské kontigenty pod císařským praporem proslavily na nejrůznějších bojištích války tzv. velké aliance proti Ludvíku XIV. (1689-97), z mírové smlouvy v Rijswijku (1697) nevytěžil Friedrich takřka nic. Až v listopadu 1700 se Rakousko uvolilo uzavřít s Pruskem tajnou smlouvu, která Friedrichovi umožňovala korunovat se za pruského krále. Friedrichovy dlouho žhavené ambice tím měly být konečně ukojeny, ale cena, kterou za to měl platit, také nebyla malá. Před Rakouskem totiž vyvstávala nová válka o španělské dědictví a povýšení Pruska na království si Habsburkové chtěli nechat zaplatit novou podporou v blížící se válce s Francií.

Friedrich přislíbil poskytnout Rakousku 8 tisíc vojáků nad rámec kontingentu, který už sloužil v císařské armádě, a dále podpořit habsburského kandidáta při volbách císaře a setrvat po boku Rakouska ve všech důležitých záležitostech, týkajících se Německa (pokud by to nebylo v přímém rozporu s životními zájmy Pruska).

A tak když kurfiřt Friedrich III. korunoval v Königsberku sám sebe 18. ledna 1701 za pruského krále Friedricha I., byl už dopředu zatížen těžkými závazky. Teprve jeho syn, Friedrich Wilhelm I., a jeho vnuk, Friedrich II. Veliký, dokázali plně zužitkovat nově nabytou sílu pruského království a přetvořit je do významné evropské mocnosti.

Po celou válku o španělské dědictví (1701-1714) zůstalo Prusko loajálním rakouským spojencem. Friedrichův příspěvek se přitom ukázal opět jako zcela výjimečný a mírová dohoda v Utrechtu (1713) „odměnila“ Prusko (Friedrich mezitím zemřel – stalo se tak 25. února 1713) opět zcela zanedbatelným způsobem v podobě švýcarského kantonu Nauchâtel a několika enkláv na dolním toku Rýna.

Povýšení Pruska na království však už v blízké budoucnosti přineslo větší soudržnost dosud roztříštěných hohenzollernských držav a uvolněním nového království z císařského područí přineslo Prusku i nemalé finanční výnosy. Vedle toho příliv francouzských a nizozemských protestantů výraznou měrou přispíval k vytváření nových průmyslových odvětví, rekultivaci polností a rozvoji intelektuálního života. V roce 1694 byla založena univerzita v Halle, v roce1696 umělecká akademie a v roce 1700 akademie přírodních věd.

Sophie Charlotte

Zatímco Friedrichova kariéra byla naplněna účastí ve dvou válkách a složitými diplomatickými tahy na politické šachovnici, život jeho choti Sophie Charlotty (v pořadí druhé manželky), byl pravým opakem života braniborského kurfiřta a pruského krále.

Přitom její nedlouhý život byl od počátku úzce svázán nejen s poměrně úzkoprsou dvorní etiketou, ale také s politickými ambicemi její matky Sophie, manželky hannoverského kurfiřta. Krásná a vzdělaná Sophie Charlotte byla její jedinou dcerou (narodila se 30. října 1668 v Iburgu u Osnabrücku), ale o to větším trumfem a důležitou partií na tehdejším evropském trhu panovnických manželství.

Ve shodě s duchem vysokých barokních ideálů se už jako malá princezna učila tzv. bienseance (slušnému vystupování), contenance (chování) a grafité (důstojnosti). Od útlého věku se učila francouzštině a vzdělání se jí dostalo stejného, jako jejím třem bratrům.

Cíle bylo dosaženo – Sophia Charlotte byla vybrána za budoucí choť syna „Velkého kurfiřta“ Friedricha Wilhelma. Jako šestnáctiletá se v roce 1684 odebrala do Berlína a když v roce 1688 nastoupil její choť na uvolněný trůn, porodila mu následníka trůnu Friedricha Wilhelma I., který se později proslavil jako „vojenský král“ a otec Friedricha II. Velikého.

Nyní jako dvacetiletá mohla teprve začít žít vlastní život. Začala se intenzivně starat o výstavbu zámku Lutzenburg (Lietzowburg), po její předčasné smrti přejmenovaném na Charlottenburg. Současně dávala průchod svým intelektuálním zájmům. Jejím blízkým přítelem se stali John Toland a zejména filozof a matematik Gottfried Wilhelm baron von Leibniz (1646-1716), který patřil k okruhu přátel již její matky.

Ačkoliv je Leibniz znám především jako filozof, byl to univerzální vzdělanec a myslitel znalý fyziky, historie, práva, logiky a diplomacie. Dosah jeho práce byl odhalen poměrně pozdě a teprve rukopisy publikované během 20. století v něm odhalily zakladatele moderních základů logiky.

Během svého plodného života působil zprvu jako doktor práv, ale nejvíce byl zaměstnán politikou. V letech 1666-73 působil jako diplomat ve službách mohanského kurfiřta a mimo jiné se snažil přimět krále Ludvíka XIV. k tažení do Egypta a tím odvést jeho pozornost od Německa.

V roce 1676 vstoupil do služeb hannoverského kurfiřta jako tajný člen rady, knihovník a historik. A odtud byl již jen krůček do Berlína, kde se zasloužil o založeni zdejší akademie věd a v roce 1700 se stal jejím prvním rektorem.

Osobní schůzky a plodná výměna korespondence mezi Sophií Charlottou a Leibnizem našla údajně svůj odraz i v Leibnizově filozofickém díle Essais de Theodicée, poměřující podíl zla a dobra ve světě. Bohužel, jejich plodná konverzace neměla mít dlouhého trvání. Když se v únoru 1705 Sophia Charlotte vypravila do rodného Hannoverska na masopustní oslavy, dostala zápal plic a zemřela ve věku pouhých šestatřiceti let. A i to málo, co oba stihli svěřit papíru, nebylo souzeno zanechat potomkům, neboť žárlivý Friedrich v obavě, že korespondence obsahuje jeho negativní obraz, nechal valnou část dopisů zničit…

Královské poklady

Jakmile měl Friedrich po dohodě s Rakouskem jistou královskou korunu, nechal promptně zhotovit korunovační klenoty v podobě dvou korun (jedna pro něho a druhá pro Sophii Charlottu), jablka a žezla. Jablko a žezlo jsou zdobeny drahými kameny, perlami a diamanty (na korunách dnes bohužel drahokamy chybí, původně je po obvodu zdobily mimo jiné velké safíry a rubíny). Velký rubín na hrudi „diamantové“ orlice u žezla dostal Friedrich darem od ruského cara Petra I.Velikého. Pruské korunovační insignie jsou uloženy na Charlottenburgu a cesta k nim vede kolem charlottenburského stříbrného pokladu. Jedná se o jídelní servis pro šestnáctimetrovou hodovní tabuli, který obdrželi darem od 414 pruských měst krátce před 1. světovou válkou korunní princ Wilhelm a princezna Cecilie…

Friedrichův syn Friedrich Wilhelm I. se v Charlottenburgu příliš nezdržoval a místní byli z městských privilegií spíše rozčarováni než nadšeni. Král se dokonce pokusil tato privilegii odvolat, ale když se v Charlottenburgu nechal v roce 1740 korunovat za pruského panovníka Friedrich der Grosse (Friedrich II. Veliký), oslavy byly tak velkolepé, že na návrat k vesnickým poměrům už nebylo ani pomyšlení.

V letech 1740-47 bylo pro krále k zámku přistavěno nové východní křídlo, ale později i Friedrich II. změnil své priority a nalezl větší zalíbení v zámku Sanssouci, který z valné části i sám navrhl.

Friedrichův synovec a následník Friedrich Wilhelm II. si Charlottenburg naopak velmi oblíbil, stejně jako další král z rodu Hohenzollernů – Friedrich Wilhelm III. Po porážce pruských vojsk v bitvě u Jeny v roce 1806 obsadili Charlottenburg Francouzi. Napoleon zabral zámek a jeho vojska se utábořila v jeho okolí.

Už od konce 18. století se rozkvět Charlottenburgu odvíjel nezávisle na koruně. Město se totiž stalo vyhledávanou rekreační oblastí pro expandující Berlín a poté, co zde byl v roce 1770 otevřen první zájezdní hostinec, následovaly v krátké době další podobná občerstvovací zařízení včetně oblíbených zahradních pivnic. Berlíňané mířili do Charlottenburgu zprvu v kočárech a na lodích, později sem byla zavedena i „koňka“ (koňmi tažená tramvaj) a na březích řeky Sprévy vznikl velký zábavní park Flora.

V šedesátých letech 19. století si v Charlottenburgu začali zámožní Berlíňané budovat i své obytné rezidence. Mezi prvními Ernst Werner von Siemens, významný průmyslový magnát a zakladatel proslulé firmy Siemens AG, jejíž velké továrny zaplnily pozemky při severovýchodním okraji Berlína.

V roce 1877 byl Charlottenburg povýšen na město a o dva roky později zde bylo založeno Královské vysoké učení technické (později povýšené na Technickou univerzitu). Současně narůstal počet jeho obyvatel. Zatímco v roce 1893 čítal na 100 tisíc duší, v roce 1920 to bylo již 300 tisíc a Charlottenburg se stal po Berlínu druhým největším městem Braniborska. Jenže právě v tomto roce byl Charlottenburg přičleněn k Berlínu, i když úředně podléhal pod braniborskou správu až do roku 1946.

Mezitím však prožíval Charlottenburg svůj rozkvět jako „nový západní“ Berlín (dávno před rozdělením Berlína studenou válkou…). Ještě před 1. světovou válkou zde bylo otevřeno populární divadlo Theater des Westens a řada barů, kin, restaurací a kaváren jako Café de Westens, Romanisches Café nebo Kaufhaus des Westens. Ty z Charlottenburgu učinili v krátké době berlínské centrum volného času a nočního života, kde se scházela společenská i umělecká smetánka v čele s takovými osobnostmi jako Alfred Döblin, Otto Dix, Gottfried Benn, Elsa Laskerová-Schülerová, Bertolt Brecht, Max Liebermann, Stefan Zweig a nebo Fridrich Holleander.

Někdejší „zlatý věk“ secese a později dvacátých let však rychle pominul s nástupem nacismu. Během 2. světové války pak byl Charlottenburg těžce poškozen nálety a bitvou o Berlín. Nicméně po roce 1945 se oblast kolem Kurfürstendammu začala rychle vzpamatovávat a po rozdělení města se Charlottenburg stal obchodním centrem Západního Berlína. Koncem 60. let se pak stal i svědkem bouřlivých studentských demonstrací (v červnu 1967 zde byl během demonstrace pro íránskému šáhovi Rezá Pahlavimu a jeho účasti v Německé opeře zastřelen policií student Benno Ohnesorg… Pro našince dnes už historie zcela neznámá…).

Po znovusjednocení Německa svádí Charlottenburg opětovný boj o místo na výsluní s nově budovaným berlínským „centrem“ v rekonstruovaném historickém centru města. Přesto si nadále uchovává charakter rezidenční čtvrti s velkou obchodní zónou, pětihvězdičkovými hotely a množstvím divadel, barů a restaurací.

Autorská poznámka:

Když jsem ještě pracoval jako nakladatelský redaktor, dostalo se mi té cti poznat Charlottenburg i z poněkud jiné stránky – jako objekt napínavého thrilleru. Pokud vám přijdou dějiny berlínského zámku skrze Sofii Šarlotu a jejího manžela Fridricha poněkud sucharskými, pak mohu vřele doporučit k podvečernímu počteníčku knihu Krycí jméno Pozítří od Allana Folsoma, kde si to rozdávají spiklenci a tajné služby od pohrobků někdejších nacistů až po někdejší Stasi a KGB…

GALLERY: