Bílá Lhota – arboretum

Dnešní doba nám umožňuje cestovat za exotickou flórou prakticky až na opačný konec světa. Do čtyřiadvaceti hodin se tak můžete kochat květenou v Indonésii stejně jako v Amazonii. Ještě před dvěma sty lety však bylo něco takového dopřáno jen nemnoha vyvoleným šťastlivcům a pokud se trochu movitější našinec chtěl s mimoevropskou flórou blíže seznámit, nezbylo mu, než si nechat přivézt její sazenice a doufat, že během mnohatýdenní cesty v podpalubí obchodní plachetnice alespoň některé přežijí. Tímto způsobem začaly vznikat okrasné zahrady a parky, které dodnes obohacují českou krajinu od Aše až po Těšín.

*

Erb rytířů z Ostheimu a Quido Riedel

K nejznámějším a nejproslulejším dendrologickým zahradám patří zejména průhonický park u Prahy, lednicko-valtický areál a nebo arboretum Nový Dvůr u Opavy. Nicméně existuje i řada neméně pozoruhodných lokací jako třeba arboretum Bílá Lhota západně od Litovle.

*

Historie parku v Bílé Lhotě sahá až někam do poloviny 15. století, z něhož pocházejí první záznamy o ovocné a zeleninové zahradě při stejnojmenné tvrzi. Přibližně o půldruhého století později vznikl dubový hájek, jehož 400leté duby zde najdete dodnes.

Okrasná zámecká zahrada byla podle všeho založena někdy kolem roku 1700 jako součást renovovaného zámečku. Z té doby také pocházejí dřeviny, jež vytvořily kostru dnešního parku. K dalšímu rozvoji došlo po roce 1792 za nového majitele zdejšího panství Johanna Alberta Speila von Ostheim, který nechal proměnit zámeckou zahradu v duchu tehdejší módy v anglický park.

*

Rod Speilů byl v roce 1793 povýšen do rytířského stavu s českým inkolátem (obdoba dnešního státního občanství, udělovaného ale toliko šlechtě) a Johann Albert tehdy pracoval u Správy moravsko-slezských státních statků. Měl právnické vzdělání a působil mimo jiné jako člen lichtenštejnské dvorní rady. V roce 1800 byl ustanoven zemským správcem v Opavě a když v roce 1837 zemřel, zanechal po sobě devět dětí, jejichž potomstvo žije dodnes.

*

Vstupní budova do arboreta, postavená v 80. letech minulého století

 V roce 1869 přešel zámek a velkostatek s místním pivovarem do rukou rodiny borotínského statkáře Johanna Riedla (1822-1894). Za něj a za jeho syna Gustava (1849-1931) prošel park dalšími úpravami, nicméně nejvýznamnější vklad do novodobého rozvoje parku a jeho přeměnu v arboretum měl  přinést až Johannův vnuk Quido.

Quido Riedel se narodil v roce 1878 jako druhý syn Gustava Riedla a v roce 1903 zakončil maturitou čtyřletou Vyšší hospodářskou školu v Novém Jičíně. Poté dojížděl ještě dva roky na studia do vídeňské Hochsule für Bodenkultur, kterou však nedokončil. Studium a pobyt ve Vídni v něm však probudily zájem a dendrologii a parkové úpravy a také o chov koní – záliby, kterým se věnoval až do konce života.

V roce 1906 Quido vyženil sňatkem s Annou Cechovou panství Nový Dvůr u Opavy. Bezprostředně poté zde začal budovat park v anglickém stylu a při nákupu a dovozu rostlin využíval svého členství v Československé dendrologické společnosti se sídlem v Průhonicích. Sazenice za přispění společnosti kupoval z nejrůznějších lokalit, zpravidla už vzrostlé, vysoké cca 3 m. Jeho tchýně podobné aktivity vnímala prý s nevolí, poněvadž původní lesní porost vnímala jako zdroj dřeva a výdělku. Navíc bylo budování parku i finančně náročné, obzvlášť, když Quido nechal z lomu u Rachavy, ležící na pozemcích rodinného statku v Bílé Lhotě přepravovat do Nového Dvora množství velkých vápencových kamenů.

*

Socha sv. Jana Nepomuckého před arboretem a renesanční portál z parku

Do Bílé Lhoty se Quido vrátil v roce 1928, kdy přenechal novodvorské panství jako věno dceři Alžbětě. V Bílé Lhotě začal proměňovat původní malý park kolem rodinného sídla novými úpravami a výsadbou dřevin včetně romantických doplňků a drobných staveb.

Park se rozšířil na necelé tři hektary a dostal vzhled smíšeného francouzsko-anglického stylu s bohatou sbírkou okrasných i exotických dřevin, díky nimž se proměnil v cenný dendrologický areál. V letech 1938-1940 nechal Quido poblíž parku vysadit rovněž ovocný sad. Podle záznamů zde pěstoval jabloně, hrušně, švestky, třešně a další ovocné stromy.

S válkou však přišla první pohroma, když během krutých zim většina stromů pomrzla.

Po roce 1945 navíc majetek rodiny Riedlových propadl státu. Svůj podíl na tom však měl bezpochyby samotný Quido se svou manželkou Annou, když se ještě před válkou přihlásili k německé národnosti.

*

Předkové Riedlů přišli do Čech podle všeho z Pruska jako němečtí osadníci. Vypracovali se na úspěšné statkáře, kterým koncem 19. století patřily mimo jiné velké majetky v Bílé Lhotě, Velkých Roudcích (zde vlastnili například až do roku 1924 vyhlášené lázně) a v Borotíně, kde se Gustav Riedel zasloužil o vznik dalšího parku, z něhož je dnes rovněž populární arboretum. Také na jeho rozvoji se podílel Quido, ale na rozdíl od novodvorského arboreta to borotínské po válce takřka zaniklo a teprve v polovině 80. let minulého století byla zahájena jeho postupná obnova. Po 2. světová válce byla část rodinných příslušníků Riedlových (zejména z Bílé Lhoty a Nových Dvorů) vzhledem ke svým proněmeckým postojům před a během války zařazena do odsunu, ale Quido zemřel ještě před transferem v dubnu 1946 v Lošticích. Naproti tomu Riedlové z Borotína stačili rozpoznat charakter dějinných změn ve středoevropském prostoru a zavčasu „přehodit výhybku“. A tak potomek a dědic někdejšího „kapitalistického vydřiducha a velkostatkáře“ Gustav Riedel (1912-1960) se po válce ochotně zbavil rodinných majetků ve prospěch nového režimu a stal se funkcionářem KSČ. A nejen to. V prosinci byl jako teprve sedmatřicetiletý jmenován profesorem, a to navzdory skutečnosti, že pouhé tři roky předtím dokončil vysokoškolská studia! Z titulu této funkce začal přednášet na Vysoké škole sociální a na univerzitách v Olomouci a především v Brně „společenské vědy“ a marxisticko-leninskou filozofii. Na brněnské filozofické fakultě dokonce v letech 1950-1952 zastával funkci děkana a „zasloužil se“ o zrušení katedry a výuky sociologie, považované jurodivým bolševikem za buržoazní pavědu.

*

Parkový rybníček v jihovýchodní části parku

 Poválečná éra mičurinských experimentů dala na dlouhý čas zapomenout na znalosti a zkušenosti českých botaniků a dendrologů, jakým byl i Quido Riedel. To se zákonitě projevilo i na rychle postupujícím úpadku a zpustnutí bělolhotského parku. Teprve v roce 1963 začal Květoslav Horák pod záštitou instituce Rozvoj Olomouce s odstraňováním suchých dřevin a náletů a postupným omlazováním přerostlých keřů. S cílenou obnovou zámeckého parku pak bylo započato až po roce 1965, kdy jej převzalo do své správy Vlastivědné muzeum v Olomouci. V roce 1966 získalo muzeum i bývalou část Riedlova sadu, na které vznikla pěstební zahrada. Po nezbytných úpravách byl park v roce 1968 otevřen pro veřejnost jako Arboretum Bílá Lhota a v současnosti je zařazen do kategorie Národní přírodní památka.

*

Ještě za působení Quido Riedla byl park postupně osazen cizokrajnými druhy jedlí, cypřišků, borovic, bříz, douglasek, dubů a dalších jehličnatých a listnatých stromů a keřů, dovezených z jižní Evropy, Malé Asie, Sýrie, Severní Ameriky, Mexika, Japonska, Číny, Koreje či Sibiře a k nejzajímavějším vzorkům patří například největší exemplář túje (Thuia occidentals Umbraculifera) a nebo dub libanonský (Quercus libanii Oliv.).

Současné arboretum se dá rozdělit do osmi lokalit, vyznačujících se specifickým porostem. V první řadě se jedná o tzv. Novou louku hned za vstupním objektem, kam se soustředí pozornost návštěvníků zejména v květnu, kdy zde rozkvétají nádherné magnólie. Na Novou louku navazuje Lesík, jehož převážnou část pokrývají severoamerické dřeviny jako smrky, jedle a borovice.

K dalším půvabným pasážím parku patří Alpinium, kde mezi mohutnými vápencovými balvany prorůstají miniaturní dřeviny a horská flóra. Na Alpinium navazuje sekce Na prádle, které vévodí smrk omorika, a rybníček s vodním rostlinstvem a můstky, vzhledově inspirovaný japonskými zahradami.

Za Alpiniem následuje příznačně pojmenovaná část Pod duby, jejíž dominantou jsou již zmínění čtyřsetletí velikáni, vysazení v parku na přelomu 16. a 17. století. Další cesta zavede návštěvníka k Jízdárně, osazené převážně domácími dřevinami a v 30. letech minulého století doplněné náhradou za postupně odumírající stromy severoamerickými duby. V prostoru Jízdárny se krom toho nachází několik drobných romantických staveb a rekonstruovaný renesanční portál.

Předposlední část prohlídkového okruhu představuje lokalita Pod farou, kde se nachází například tři pyramidálně rostlé smrky obecné, dále borovice černá a v neposlední řadě jinan dvoulaločný. Tato dřevina je považována za nejstarší žijící „fosílii“ na naší planetě, jejíž původ sahá asi 200 miliónů let zpátky. Závěrem pak arboretum nabízí soubor exotických dřevin a rostlin v úsecích Oltář a Sněženková louka s tisem červeným, balkánskou borovicí, zeravem, cypřiškem a nebo liliovníkem tulipánokvětým.

*

 Mezi historické památky obce Bílá Lhota patří mimo jiné skupina tří soch z roku 1726, představujících ukřižovaného Krista (kamenný kříž), sv. Floriána (tato socha stojí napravo od kříže a znázorňuje světce v mírném pohybu s atributem hořícího domu po pravé noze, s nádobou v levé a praporem v pravé ruce) a sv. Jana Nepomuckého, stojícího vlevo od kříže. K dalším zajímavým památkám patří soška Madony a některé náhrobky na místním hřbitově, sousedícím s arboretem.

 GALLERY:

R A T I N G

  © -CC-