Alpský val

Maginotova linie, Orlicko-hlučínská linie, Eben Emael, Mannerhaimova linie, Atlantický val – to všechno jsou pojmy, které rozbuší srdíčko každého milovníka novodobých fortifikací. Návštěva kteréhokoliv objektu z těchto impozantních pevnostních komplexů ve vás zanechá nezapomenutelný dojem a tichou úctu k jejich stavitelům i více či méně úspěšným obráncům. K výše uvedeným a dnes už legendárním fortifikačním systémům se však sluší připojit ještě jeden, a to tzv. Alpský val. Pro starší generaci, obeznámenou toliko s předválečným československým opevněním a prostřednictvím naprosto ojedinělých publikací (nebo spíše zmínek) ještě tak s „mažinotkou“, je putování po objektech Alpského valu hotovým „Eldorádem“, pozoruhodným o to víc, že podobně jako některé československé objekty i ony sloužily ještě v éře „studené války“.

*

Pevnostní objekt „opera 4“, vyzbrojený třemi kulomety a protitankovým kanónem mod. 65/17

Alpský val (Vallo Alpino) patří k nejrozsáhlejším novodobým fortifikačním stavbám, s jejichž budováním bylo sice započato už v třicátých letech 20. století, ale pokračovalo se v nich i po vypuknutí 2. světové války. Jeho historii navíc provází řada paradoxů. V podstatě se totiž jednalo o jakousi italskou „mažinotku“, která však byla z valné části namířena proti Mussolliniho nejbližšímu – německému (!) – spojenci z  tzv. osy Berlín-Řím-Tokio. Celou filozofii budování a existence Alpského valu přitom asi nejlépe osvětluje zpráva italského ministra zahraničí Galeazza Ciana z 1. dubna 1942, v níž referuje o vtipu, kolujícím tehdy v Tyrolích a podle něhož německý wehrmacht „za dva měsíce zatočí s Ruskem, za čtyři měsíce s Anglií a za čtyři dny s Itálií…“

*

Italové si už od starověku pěstují pověst těch nejtalentovanějších architektů, což  platí i pro jejich pevnostní stavby. Lze proto považovat jen za logické, když se na základě zkušeností z 1. světové války a pod vlivem budování Maginotovy linie rozhodli opevnit své hranice vlastním moderním pevnostním systémem. Co jejich pevnostní val činí výjimečným, jsou podmínky, kterým musel být celý projekt přizpůsoben. Většinu objektů bylo totiž nutno budovat v členitém a obtížně přístupném vysokohorském terénu, nezřídka v nadmořských výškách přesahujících i 2000 metrů. Krom toho se rozhodli opevnit prakticky celou pevninskou hranici (s Francií, Švýcarskem, Rakouskem a Jugoslávií), čímž se délka Alpského valu stává srovnatelnou s předválečným československým opevněním. Na rozdíl od něho však italské opevnění netvořilo souvislou linii, ale soustředilo se pouze na tzv. uzávěry průsmyků a údolí se strategickými komunikacemi.

Při budování Alpského valu se Italům hodily nejen vlastní zkušenosti z války v Dolomitech (1915-1917; podrobněji viz historie pevnosti Forte Naole nad jezerem Garda), ale také důkladné prostudování rakouských objektů, které se po 1. světové válce ocitly na jejich území.

Výstavbě Alpského valu předcházelo budování přístupových komunikací, s nimiž bylo započato už během dvacátých let minulého století. Na počátku 30. let pak byla zahájena stavba prvních objektů. Konstrukce pevnostních objektů vycházela z projektů, z nichž nejvýznamnější nesly označení 200 (centro), 7000 (postazione) a 15000 (opera) a lišily se jak velikostí, tak – logicky – i výzbrojí, od kulometné až po dělostřeleckou.

*

Zpočátku se hlavní pozornost při budování Alpského valu soustředila na italsko-francouzskou hranici, ale během 30. let získala prioritu oblast Jižního Tyrolska.

Hlavním důvodem bylo rychle rostoucí soupeření mezi mussoliniovskou Itálií a hitlerovským Německem o vliv v Rakousku. Když byl v roce 1934 zavražděn rakouský kancléř Engelbert Dolfuss, pro Mussoliniho, který Dolfusse považoval za svého přítele, to byl první vážný důvod ke znepokojení a nedůvěře k vůči jinak politicky blízkému „soukmenovci“ z Berlína. A tuto nedůvěru ještě posílil „anschluss“ Rakouska v březnu 1938.

Za této situace byla už v roce 1934 zahájena v oblasti Reschenského a Brennerského průsmyku a údolí Pusteria zahájena výstavba prvních devíti pevnostních objektů typu 200 a ještě v roce 1937 na ni navázala výstavba dalších objektů typu 450 (modifikovaná verze typu 7000). A když se na jaře italsko-rakouské hranice změnily na italsko-německé, bylo v oblasti 47 hotových nebo dokončovaných bunkrů.

Kupodivu ani srdečné objetí Mussoliniho s Hitlerem nad mnichovským diktátem na podzim 1938 nezmrazilo budování Alpského valu. Intenzitu stavebních prací naopak popohnal tzv. Ribbentrop-Molotovův pakt ze srpna 1939, o kterém Němci svého italského spojence neráčili ani v nejmenším náznaku informovat. Ostražitost Italů pak jen povzbudilo bleskové tažení wehrmachtu proti Polsku o pár týdnů později a jeho „rozparcelování“ mezi Německo a Rusko.

*

Pozn.: Mussolini tehdy přese všechny proklamace stále vzhlížel k hitlerovskému Německu se značnou nedůvěrou a žil v neustálých obavách, kdy si jeho soused začne dělat zálusk na jižní Tyroly. Trochu malicherné obavy, když si uvědomíme, že Hitlerovi nikdy nešlo o nějaké drobné „pozemky“, ale ukrajoval si z Evropy po celých státech…

*

Ideu ochrany italského severu pomocí Alpského valu posilovala i přetrvávající legenda a neprostupnosti Maginotovy linie, kterou na jaře 1940 při útoku do Francie wehrmacht raději obešel přes hornaté Ardeny.

Mussolini ještě koncem roku 1939 podpořil pokračování výstavby pohraničního opevnění, která se nyní soustředila zejména na oblast jižních Tyrol, respektive regionu Alto Adige. Pro tamní německy mluvící většinu obyvatel nebylo ovšem italské počínání dvakrát povzbudivé a v jejich povědomí se šířila představa, že je Řím chce izolovat od jejich severotyrolských sousedů. V tomto jejich přesvědčení je utvrzovalo i rozsáhlé vyvlastňování kvalitních pastvin pro budování bunkrů, masivního protitankového příkopu a dalších vojenských objektů.

*

Alpský val v oblasti regionu Alto Adige byl rozdělen do tří hlavních sektorů (XII., XIV. a XV.), které byly dále členěny na tři uzávěry v závislosti na vzdálenosti od hranic. V podstatě se jednalo o oblast Toblachu s údolím Pusteria, oblast Brennerského průsmyku s údolím řeky Isarco a oblast údolí Venosta s Reschenským průsmykem. V rámci každé oblasti byla přitom zohledňována i obrana dalších dílčích úseků.

Koncem ledna 1940, uprostřed tzv. podivné války, bylo v jižních Tyrolích dokončeno 66 pevnostních objektů a dalších 250 bylo naplánováno. Většina nových objektů měla přitom vycházet z typu 15000 (opera).

Práce postupovaly poměrně rychlým tempem, neboť k 10. červnu 1940 dosáhl počet dokončených objektů již počtu 161. O intenzitě prací svědčí mimo jiné i množství pracovníků, kterých tehdy na opevnění pracovalo 19 tisíc!

Přesto se výstavba potýkala s řadou potíží. Chyběly komunikace a lanovky pro přesun stavebního materiálu, navíc v uvedeném horském terénu se dalo stavět jen po omezenou roční dobu. Důvod byl nasnadě, neboť s betonem se dalo pracovat jen do -5⁰ C.

O rok později, 16. června 1941, byla dokonce další stavba opevnění zastavena (s výjimkou dokončení již rozestavěných objektů). Důvodem přitom nebylo nějaké utužení německo-italského přátelství, ale postupné vyčerpávání italských hospodářských zdrojů, nepřipravených na vleklý konflikt. Mussolini musel všechny rezervy napřít k bojům na Balkáně a v severní Africe a na Alpský val už nic nezbylo. Nedostatek strategických surovin (zejména oceli) vedl dokonce ke konfiskaci kovových branek a plotů! Přesto mohl 25. července 1941 náčelník generálního štábu generál Mario Roatta hlásit, že „ze strukturálního hlediska“ je většina stavebních prací dokončena.

*

Pozn.: Co se někomu jeví jako hotové „ze strukturálního hlediska“, to může jinému z hlediska reálné bojové hodnoty připadat jako hrubě nedostatečné. A přesně tak se o Alpském valu vyjádřil v říjnu 1942 generál Vittorio Ambrosio, podle něhož v případě napadení „Alpský val nebyl schopen plnit svou funkci“. Dílem pro rychle zastarávání celé koncepce pevnostní linie a dílem pro její „ementálovost“. Podle Ambrosia bylo zapotřebí nejméně dalších 900 objektů, aby se Alpský val stal opravdu neprostupnou linií.

*

Italské pevnostní dělo (vlevo) a ukázka italského protitankového zátarasu (vpravo)

Horečná stavební činnost Italů na jižních hranicích Třetí říše samozřejmě nemohla uniknout Hitlerově pozornosti. Dokud slavil úspěchy německý blitzkrieg, mohl se Vůdce nad italskou nedůvěřivou opatrností jen usmívat. Pokud ale budování Alpského valu začalo odčerpávat významné síly, potřebné pro rychlé vítězství zbraní Osy, mohl začít zvedat výhrůžně obočí. A jestliže Mussolini hodlal pokračovat v budování pevnostní linie na hranicích se svým spojencem i ve chvíli, kdy se schylovalo k rozhodujícím střetnutím v severní Africe a na Volze, a kdy už nebyla v sázce rychlost vítězství, ale vítězství jako takové, musela se o Adolfa nejspíš pokoušet mrtvice…

A tak namísto budování dalších objektů vydal v říjnu 1942 Mussolini na Hitlerův nátlak příkaz zastavit opevňovací práce v alpských údolích na hranicích s Německem. Nicméně rozestavěné objekty měly být v utajení dokončeny a pokračovala i sondáž opatření k rozšíření uzávěr. Tou dobou bylo v Alto Adige postaveno 351 pevnostních objektů a dalších 80 zůstalo rozestavěných. Většina však postrádala odpovídající vybavení a výzbroj (zejména dělostřeleckou).

Nakonec ale podobně jako v případě československé pevnostní linie se ani ta alpská svého bojového křtu nedočkala. Když nacisté začali obsazovat severní Itálii, měli italští vojáci jasné rozkazy neklást „spojenci“ odpor. Jedinou výjimkou byla posádka bunkru v úseku Pian dei Morti (XIII. sektor), který dodnes nese stopy ostřelování…

*

K obsazení jižních Tyrol wehrmachtem došlo začátkem srpna 1943 pod záminkou ochrany železničního koridoru přes Brennerský průsmyk. Němci tehdy hráli o čas, neboť Spojenci tou dobou prakticky obsadili značnou část Sicílie, Mussolini byl 25. července zatčen a internován a nová vláda v Římě začala vyjednávat se Spojenci o zastavení bojů.

K Brenneru byla proto během několika málo dní stažena z Belgie 44. německá pěší divize „Hoch und Deutschmeister“a 1. srpna vpochodovala do Itálie. Ačkoliv se jednalo o akci v ryze německé režii (operace nesla název Alerich podle někdejšího vizigótského krále, který v roce 410 vyplenil Řím), informoval německý generál Feurstein svůj italský protějšek – generála Gloriu v Bolzanu, že opatření bylo dohodnuto s italským nejvyšším velením. Mezitím do oblasti Brenneru zamířily další německé jednotky ze skupiny „Furbach“ včetně tankové divize SS „Leibstandarte Adolf Hitler“.

V okamžiku italské kapitulace a podepsání příměří se Spojenci 8. září 1943 měli Němci již sever Itálie plně pod kontrolou a jen v Meranu a Bolzanu zajali na 18 tisíc italských vojáků. Celkem padlo do německého zajetí v oblasti Brenneru a Trentina 18 italských generálů, 1783 důstojníků a 50 tisíc mužů.

Po obsazení italského severu se Němci soustředili na zastavení postupu Spojenců na Apeninském poloostrově, ale na podzim 1944 se opět začali zajímat o Alpský val, tentokrát ovšem jako prostředek obrany před očekávanou ofenzívou Spojenců z jihu. V plánu bylo začlenit do Alpského valu i někdejší italské a rakouské pevnosti z 1. světové války, ale nakonec se podařilo vytvořit několik uzávěr pouze v údolí Adige. Dílem proto, že Hitler přikazoval bránit útoku Spojenců co nejvíce na jihu a dílem proto, že ofenzíva na jaře 1945 rychle zlomila veškerý odpor v oblasti a do 4. května spojenecká vojska prakticky ovládla celé Alpy.

*

Po 2. světové válce  bylo na základě Pařížské mírové smlouvy rozhodnuto odstranit veškeré stálé opevnění bývalých mocností Osy a v souvislosti s nástupem atomových zbraní se krom toho jevily veškeré fortifikace jako překonané.

Toto přesvědčení však vydrželo jen do „studené války“. Rozpínavost sovětského impéria na účet malých středoevropských států dala už v roce  1949 vzniknout obrannému svazku západoevropských zemí a Spojených států pod hlavičkou tzv. severoatlantické aliance (NATO) a oživila myšlenky na využití někdejších německých a italských fortifikací. Nejlépe si v tomto směru stál právě Alpský val na hranicích s Rakouskem, obsazeném v jeho východní části ruskými okupačními vojsky. V letech 1948-1992 tak byly za přispění finančních prostředků NATO postupně obnoveny některé obranné objekty a prvky Alpského valu. K reaktivaci objektů první a druhé linie došlo už krátce po roce 1948 a bylo tehdy využito i zkušeností z německých obranných valů v Itálii z dob války – jmenovitě tzv. Hitlerovy a Gótské linie. Část objektů byla osazena pancéřovými věžemi z amerických tanků M4 Sherman nebo M26 Pershing a vybavena ochrannými prvky  pro podmínky bojů v éře zbraní hromadného ničení. Navenek byly přitom maskovány jako civilní objekty. Jak bylo tehdy v NATO zvykem, objekty měly své kódové označení, a tak například „opera 7“ se v kódu NATO označovala Ceglie, „opera 23“ byla pojmenována Susa atd.

Význam Alpského valu ustupoval s postupným oteplováním mezinárodních vztahů a poklesem hrozby ze strany Varšavské smlouvy. Do konce roku 1992 byly posléze všechny pevnostní objekty Alpského valu opuštěny a na základě zákona z prosince 1998 bylo všech 351 bunkrů, 56 objektů kasáren a příslušných komunikací někdejšího Alpského valu v jižních Tyrolích převedeno do vlastnictví provincie Bolzano.

*

Alpský val nakonec vyhrál válku, která se odehrála beze zbraní a bez krveprolití. Šlo totiž o válku za jeho vlastní přežití. Zbourání pevnostních objektů by bylo tak drahé, že Italové od podobných myšlenek rychle upustili a namísto likvidace hledají způsoby jejich mírového využití. Místní starousedlíci a vesměs v zemědělství pracující lidé využívají některé objekty jako sklepení pro uskladnění svých produktů (podobně byly svého času využívány i některé pevnostní objekty u nás). V okolí Bolzana například Hans Baumgarten využívá jeden takový objekt jako sušárnu sýra, z jiného vznikla vyhlášená vinárna (zdaleka ji lze rozpoznat podle moderní zelené střechy). Další bunkry jsou zpravidla využívány jako muzea a nebo galerie moderního umění.

Opevnění Alpského valu v úseku Resia-Glorenza

Oblast Alto Adige v úseku Resia (Reschen), Malles Venosta (Mals) a Glorenza (Glurns) patří k mimořádně vděčným úsekům Alpského valu. Jednak skýtá ukázku důmyslně budovaného opevnění na strategicky významném místě při Reschenském průsmyku (Reschenpass), kudy už ve středověku vedla důležitá obchodní stezka, a jednak je poměrně snadno dostupný a leží na atraktivních turistických tazích mezi Rakouskem a Itálií.

*

Pevnostní objekt „opera 7“ (vlevo) a mapka pevnostní uzávěry pod Reschenským průsmykem (vpravo)

Pevnostní úsek mezi Resií a Glorenzou představoval součást XIII. sektoru Alpského valu a jeho posláním bylo přehradit přístupy do údolí Venosta (Val Venosta) a dál směrem na Merano skrz Reschenský průsmyk.

Projekt, koncipovaný na sklonku 30. let minulého století, počítal s vybudováním 24 objektů typu 7000 (střední odolnost), osazených 55 kulomety a 15 protitankovými kanóny, doplněných o protitankový příkop široký 1600 m a orientovaný severovýchodním směrem nad obcí Malles Venosta.

V březnu 1940 byl vypracován nový projekt, který už počítal s  objekty typu 15000, odolávajících i palbě děl o velké ráži. Tyto objekty nebo seskupení objektů (označovaných jako opera) přehrazovaly údolí řeky Adige ve dvou liniích – první (tři skupiny objektů) se rozkládala mezi protitankovým příkopem a obcemi Laudes a Malles Venosta, druhá linie (pět skupin objektů) zaplňovala prostor mezi obcemi Laudes, Glorenza a Tarces. Současně bylo projektováno i rozšíření uzávěry na křídlech.

Jednotlivé skupiny objektů byly propojeny hustou sítí podzemních chodeb a posádku jedné takové skupiny objektů tvořilo na dvě stovky mužů (např. uskupení 21 u Tarces čítalo 5 důstojníků, 2 poddůstojníky a 162 mužů).

Vedle kulometů představovaly hlavní zbraň Alpského valu pevnostní kanóny ráže 75 mm vz. 75/27 Mod.1906. Zbraně pocházely z turínské zbrojovky a jednalo se o starší zbraně (inspirované modelem Krupp vz. 1906) s moderní pevnostní lafetou s ocelovým kulovým čepem.

GALLERY:

  ©Ceskycestovatel.cz