Afghánská mise českých „paras“

(ČR-Afghánistán, 2014) Cestování nemusí být jen zábavnou cestou za poznáním a dobrodružstvím, ale stejně tak může vyplývat z profesionálního poslání či povinností. Za „totáče“ si většina lidí představovala za takové „cestovatele“ prověřené zaměstnance podniků zahraničního obchodu, kšeftujících převážně s „dalekonosnými kombajny“ a nebo „zetory ráže sto pět milimetrů“. Dnes však tvoří převážnou část těchto profesionálních cestovatelů pracovníci humanitárních organizací jako Člověk v tísni nebo Lékaři bez hranic, a když už dojde na vojáky, ti pro změnu zasahují v misích, které mají za cíl zklidnit situaci v regionech, kde hrozí nebo už vypukl konflikt mezi příhraničními sousedy, kde zuří občanská válka a nebo kde guerillové bandy terorizují místní obyvatelstvo. Prakticky ve všech výše zmíněných misích se angažují i Češi, přičemž v posledním případě se jedná o elitní příslušníky české armády z řad paradesantních jednotek.

*Příslušník 43. výsadkového praporu (43.vpr)

Když se řekne „paras“, většina jen trochu zasvěcených si nejspíše vybaví americkou 82. nebo 101. paradesantní divizi, které lámaly v letech 1944-1945 odpor nacistických vojsk a připravovaly nástup hlavních pozemních sil v Normandii a nebo během operace Market Garden. Ti ještě sečtělejší si pak asi vzpomenou také na francouzskou 10. paradesantní divizi, jejíž příslušníci se proslavili během brilantního obsazení přístavu Port Said během suezské krize v roce 1956 a nebo o rok později vítězstvím nad islamistickými teroristy v bitvě o Alžír.

* Automobil LR 130 Kajman z výzbroje 43.vpr

 O českých „paras“ se toho ví naopak jen poskrovnu, nebo skoro vůbec nic. Přitom pravdou je, že už za 2. světové války jsme měli skvěle vycvičené vojáky na úrovni „paras“ nebo „commandos“, jejichž nejslavnější akcí se stala likvidace jednoho z nejvýše postavených a nejobávanějších mužů Třetí říše – šéfa říšského bezpečnostního úřadu a zastupujícího říšského protektora pro Čechy a Moravu Reinharda Heydricha.

Po válce se výsadkáři stali součástí i nově budované ČSLA, nicméně skutečný lesk v návaznosti na tradice z let 1939-1945 si čeští „paras“ vydobývají až v posledních dvaceti letech a zejména poté, co se naše armáda stala součástí Severoatlantické aliance.

Jádrem nově formovaných českých paradesantních sil se v roce 1994 stala 4. brigáda rychlého nasazení (4.brn), která se začala rychle zapojovat do společných cvičení se zahraničními armádami zpoza někdejší železné opony. A to jak na domácí půdě (ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice), tak u příštích spojenců z NATO v Evropě, ale i v zámoří jako například v USA, Peru a nebo Francouzské Guayaně.

*Ukázka vyžadovaných schopností z výběrového řízení do 43.vpr

 Původní podoba 4.brn byla nemálo odlišná od té současné a představovala mimořádně účinnou bojovou sílu, přizpůsobenou konfliktu s vnějším nepřítelem. Tzv. reorganizace – ve skutečnosti zásadní redukce – Armády České republiky (AČR) v roce 2003, na níž se podepsaly i tehdejší politické iluze u nás i v celé EU o „nyní už věčném míru v Evropě a nerozborném přátelství s Moskvou“, však vedly k závažnému oslabení armády včetně 4.brn. Její síly byly v této souvislosti ořezány ze struktury velitelství a deseti podřízených jednotek na pouhé dva mechanizované a jeden výsadkový prapor. A protože už tehdy Putin a jeho klika dávali sbohem předchozím úmluvám o omezení konvenční výzbroje v Evropě a ruský vojenskoprůmyslový komplex si mnul ruce nad miliardovými zakázkami na přezbrojení pozemních, námořních i leteckých sil, lze se oprávněně ptát, komu tehdejší kroky českých politických představitelů měly posloužit a komu koneckonců slouží i dnes…

*Záběry z výsadkového výcviku příslušníků 43.vpr v Ginkelse Helde v Holandsku v květnu 2014

 Aktivity příslušníků 4.brn se přitom neorientovaly jen na bojovou přípravu, ale také na zásahy při živelných pohromách, jakými byly například povodně v letech 1997 a 2002. Z hlediska mezinárodní prestiže se však čeští „paras“ vybudovali mimořádné renomé zejména na svých zahraničních misích, ať už to bylo v Bosně, Albánii, Makedonii, Kosovu, Kuvajtu, Iráku, Afghánistánu a nebo v Mali.

*Velitel musí jít vždy příkladem – zprava velitel 4.brn plk. Ing. Miroslav Hlaváč a náčelník generálního štábu AČR armádní generál Ing. Petr Pavel, M.A.

 „Čistou“ paradesantní jednotkou v rámci 4.brn je dnes 43. výsadkový prapor (43.vpr) v Chrudimi (http://www.43vmpr.army.cz/). V souvislosti s našimi posledními nakladatelskými aktivitami (http://www.ceskycestovatel.cz/paraadrenalin/) a knižními produkty (viz Špinavá válka: Alžírsko 1954-1962; ) jsem se rozhodl do Chrudimi zavítat. Jednak se podívat, jak žijí dnešní čeští „paras“ a jednak, abych si porovnal své někdejší zkušenostmi ze služby u předlistopadové armády, kdy jsem měl v Chrudimi rovněž co dělat, se současným stavem.

*

Jen pro upřesnění: ve službách ČSLA jsem si za hluboké totality, v době, kdy Rusové rozmisťovali na našem území o své zlovůli  rakety SS 20 s jadernými hlavicemi, odkroutil dva roky a ještě dlouho poté se věnoval tzv. branně-bezpečnostní problematice. Měl jsem blízko zejména k letectvu, které bylo považováno za jakousi elitu mezi tehdejším „kanónenfutrem“ a kde jsem poznal skutečně řadu charakterních lidí. Přesto jsem si už tehdy nedovedl představit, že bych se zbraní v ruce ve jménu kremelské revoluce spěchal „osvobozovat“ dělnickou třídu z jařma imperialismu. Tehdy jsem na armádu vůbec nebyl hrdý, obzvlášť, když se mi dostalo té pochybné cti, spatřit například plány tehdejší generality Varšavského paktu na cvičení Štít 84, z nichž se každému soudnému člověku muselo dělat špatně…

*Americká letecká základna Ramstein v Německu připomíná zvenčí hotelový komplex (vlevo); uvnitř pak slouží personálu základny mimo jiné i špičková stomatologická klinika (vpravo)

 Když bych porovnal kasárna, tak zatímco omítky dnešních domů ba i paneláků začínají ožívat svěžími barvami a zateplovacími prvky, v Chrudimi se toho za těch pětatřicet let moc nezměnilo. Pravda, jsou udržovaná, ale s takovou americkou základnou Ramstein v Německu se to moc srovnávat nedá. A to nemyslím rozlohu základny, ale například servis a péči o tamní či tranzitující personál. Chrudimákům bych přál alespoň zlomek z toho, co dělá z amíků první armádu světa a umožňuje jim věnovat se na špičkové úrovni svým profesionálním povinnostem a úkolům a na rozdíl od východních a nebo islamistických armád si cenit života každého vojáka.

*Největší americká letecká báze v Evropě Ramstein (vlevo) a rodinné domky personálu (vpravo)

 V této souvislosti si neodpustím ještě jednu poznámku. Nejsem žádný militarista a války považuji za cosi nechutného a zvráceného. Nicméně pokud existují lidé, kteří si místo prací rukama nebo hlavou vydělávají na chléb vezdejší uřezáváním hlav a nebo zabíráním a okupací cizího území, své daně bych rád věnoval toliko na bezpečnost před vnějším nepřítelem (armáda) a kriminálníky (policie), vymahatelnou spravedlnost (soudy) a vzdělání (školství). Pokud má někdo pocit, že jsem zapomněl na zdravotnictví, tak to už je dnes z valné části závislé na financování zdravotními pojišťovnami, nikoli státem! A pokud jde o péči o seniory (do jejich věku se rychle blížím) a zdravotně postižené, zde je naopak dosud nepochopený, ale o to větší význam různých charitativních organizací a zejména církví! Tím nechci nikomu upírat příspěvek na penzi, kterou v Německu zavedl už kancléř Bismarck (a ne Lenin, jak si dodnes mnozí myslí), ale jak každý soudný člověk ví, v tomto případě se jedná jen o jakousi výpomocnou berličku.

*

Oč chladněji působí chrudimská kasárna zvenčí (uvnitř je to podstatně útulnější), o to vřelejší je chování jejich osazenstva, dozorčími na bráně počínaje a velitelem podplukovníkem Mgr. Róbertem Dziakem konče. A v tom už je první velký rozdíl oproti minulosti, kdy až na čestné výjimky jste byli u bran kasáren někdejší ČSLA považováni nejprve za nepřátelské diverzanty a pak teprve za slušné návštěvníky. Ne, že by si hoši u brány neplnili své povinnosti. Ty znají a ovládají velmi dobře. Nicméně se nechovají jako někdo s vymytým a nebo nedostatečně vyvinutým mozkem. Můžete s nimi hodit řeč a přitom se dozvíte, že je nezajímá nejen fotbal, ale třeba i vojenská historie a že o dovolených cestují Evropou a navštěvují válečné památníky, v první řadě samozřejmě ty československé, a že o mnohé dokonce pomáhají pečovat. Prostě boys, kteří jsou skutečnými profesionály, kteří na rozdíl od někdejší tzv. lidové armády neberou službu u své zbraně jako noční můru, ale dovedou se s ní ztotožnit.

O profesionálních kvalitách „chrudimáků“ ostatně hovoří i skutečnost, že v roce 2008 prokázali připravenost pro plné spektrum operací podle standardů NATO a díky tomu se jednotka mohla zařadit do systému Sil rychlé reakce v rámci aliance.

*V roce 2013 se „chrudimáci“ zúčastnili mise v africkém Mali

 Z posledních let se zapsaly do historie chrudimského praporu zejména dvě exotické mise – v africkém Mali a asijském Afghánistánu. V prvním případě zamířilo na jaře 2013 do saharské země v době, kdy se potýkala s útoky zfanatizovaných islamistů, na tři desítky chrudimských „paras“ pod velením npor. Marka Štěpánka se třemi vozidly LR-130 Kajman, dvěma T-815 a třemi obrněnými IVECO. Cílem jejich mise bylo zajištění ochrany velitelství výcvikové mise TM (Trainig Mission) a ve spolupráci s francouzskými jednotkami pomáhat při výcviku malijské armády.

Afghánská mise má podstatně delší a rozsáhlejší angažmá. V rámci mezinárodní operace pod hlavičkou ISAF (International Security Assistance Force) už v roce 2002 vyslali do země Jihokorejci zdravotnický kontingent o 99 mužích. V následujících měsících a letech se pak do pomoci zemi, v níž usilovala o převzetí moci a nastolení bezskrupulózního islamistického režimu nikým nevolená povstalecký armáda Talibanu, zapojilo 48 (slovy osmačtyřicet) zemí z celého světa, které do Afghánistánu vyslaly 41 124 příslušníků svých ozbrojených a bezpečnostních sil.

* Hlavní zóny ISAF v Afghánistánu a účast zemí, podílejících se na tamní ochranné a rekonstrukční misi před Talibanci

V této souvislosti se často šíří informace, dokonce i mezi domácími politiky, že se jednalo o akci Američanů a NATO a jejich pohnutky k zásahu byly krajně pochybné. Proč se však v Afghánistánu angažovaly země jako Albánie, všechny tři pobaltské státy, neutrální Rakousko, Arménie, Azerbájdžán, Gruzie, Finsko, Černá Hora, Švýcarsko, Malajsie a nebo Mongolsko? To si zase chceme hrát na pupek světa a nejchytřejší Hloupé Honzy?

*

České vojenské jednotky v Afghánistánu byly rozmístěny do čtyř lokalit a se středně početným zastoupením se objevily v celé řadě služeb. K asi nejznámějším patřili zdravotníci, významný podíl české účasti připadl na výcvik afghánských policejních složek a nasazení vrtulníků Mi-17 (po šesti strojích Mi-17 a Mi-24 Česká republika darovala afghánským ozbrojeným silám) a v neposlední řadě i na nasazení chrudimských „paras“ ve Fayzabádu, Wardaku a především v centrálním Logaru. Zpočátku se česká účast opírala o čtyři bojová vozidla pěchoty BMP 2, která však pro slabou ochranu před protitankovými střelami mohla plnit pouze omezené úkoly při ostraze základny Shank. Teprve s přísunem Pandurů a obrněných automobilů IVECO LMV, používaných v Afghánistánu například i Němci, se situace zlepšila.

*

O tom, že „chrudimáci“ nebyli nasazeni do nějaké druhé linie, svědčí bohužel i jejich ztráty. Tragédie z Bagramu byla již hojně okomentována a prodiskutována, přesto zarazí chabý ohlas na sbírku pro pozůstalé rodiny.

V této souvislosti nepochybně sehrála roli i nevědomost nebo vyslovená hloupost některých komentátorů a také konspirační propaganda, očerňující účast našich vojáků v silách ISAF.

*Odminovací vůz v čele konvoje automobilů ISAF (vlevo) a generál Stanley McChrystal v rozhovoru s českým důstojníkem

 Nedá mi to, abych se jen namátkou nezmínil o dvou příkladech. O tom prvním se před Listopadem 89 učilo na jistých vysokých školách a rovněž fakultách UK jako o ideodiverzi. Jenom s tím rozdílem, že jejím původcem měli být tzv. imperialističtí štváči a jejich zpravodajské služby se CIA v čele. Kde tyhle teorie vznikaly, si lze snadno domyslet. Nicméně hodí se i po čtvrt století, jenom v obráceném gardu. Typickým příkladem takové agentury, fabrikující informace a komentáře, za které by se nestyděl ani Berija, je tzv. agentura AENews (American European News, B.V.), sídlící údajně v nizozemském Eindhovenu. Ta si ausgerechtnecht zrovna na „Bagrámu“ přihřála hodně zapáchající polívčičku článkem, který už svým titulkem „Čtyři čeští okupační vojáci zabiti v Afghánistánu. Co tam naše armáda pohledává?“ přinutí rozumně uvažujícího člověka zacpat si nos. Obyčejní Američané o nějaké AENews nemají samozřejmě tušení a v Langley se nad jejími plky nejspíše dobře baví s nohama na stole a případně pátrají, jestli z téhle partičky má alespoň někdo americký pas. Zato v české kotlině si pár antiamericky a konspirativně naladěných čtenářů nepochybně najde.

Z onoho druhého soudku je výplod, který se objevil na webu ceskapozice.lidovky.cz. Jeho autor má duševní problém pochopit, proč se o padlých „chrudimácích“ mluví a píše jako hrdinech. Prý by se o padlých vojácích mělo mluvit jako „o obětech kalamitní zahraniční politiky Západu“ a ne jako o hrdinech.

Žijeme v době, kdy nás nesvírá ocelovým korzetem cenzura ani autocenzura a pravda jediné strany. Kdyby podobná úvaha vyšla před rokem 1989 v Rudém Právu nebo Tribuně, byl by z toho de facto zákon. Dnes se tomu můžeme naštěstí pousmát. Tedy pokud něco takového nebere vážně příliš mnoho lidí a neplive pak na vlastní armádu, která se konečně oprostila od servilního poklonkování a do zahraničních akcí jde na požádání a nikoli na rozkaz z Kremlu, jako tomu bylo dříve.

* Nejvěrohodnějším dělítkem mezi silami života a smrti jsou děti; ty afghánské zjevně nemají z příslušníků ISAF žádný strach

 Nechci se bůhvíjak zastávat současné zahraniční politiky EU (o té české ani nemluvě). Podobné názory jako dva výše uvedené mi však připomínají něco temného v českých dějinách. Něco, co vyvřelo ve vší své odpudivosti po Mnichovu 38 za Druhé republiky. Něco, co uštvalo k smrti Karla Čapka, co vehnalo do náruče té nejhorší kolaborace plukovníka generálního štábu Emanuela Moravce a co přivedlo v roce 1942 sto tisíc Čechů na Václavské náměstí vyjádřit po atentátu na Heydricha svou loajalitu k Říši a přísahat, že napnou všechny síly pro její vítězství…

V této souvislosti kdejaký pisálek zmatečně píše, že mise v Afghánistánu je tragédie, protože údajné cíle se dosud míjely účinkem. Ať už mělo jít o zničení Al-Kaidy, likvidaci Talibanu, o prosazení ženských práv, demokratizaci země a nebo zničení enormní produkce opia.

Nic z toho není pravda, nic z toho nikdo s výjimkou případu Al-Kaidy nevyhlašoval. Tohle všechno byly jen zástupné problémy a rádoby chytlavé titulky nejen bulvárních, ale zhusta i tzv. seriózních médií (a v první řadě internetu). Kdo se umí jen trochu kolem sebe rozhlížet, trochu cestoval (jenom ne proboha s nějakou CK) a navázal kontakty nejen se sousedem v domě, ale třeba i v tom Afghánistánu, a nebo jiných zemích, postižených podobnými problémy, tak ví, že mezinárodní síly, které tam směřují, si nekladou za cíl někoho zotročovat, ale naopak ho od otroctví uchránit. Nikdo z jednotek ISAF nenutí Afghánce přestoupit na křesťanství, nikdo je nenutí pořizovat si kreditní karty a nebo sledovat připitomělou Ordinaci v růžové zahradě. To, co přináší ISAF, je pouze a jedině možnost svobodné životní volby v míru a bezpečí. Proto také mise ISAF nedostala jako heslo žádné „dobýt a ovládnout“, ale „Assistance and Cooperation“ – „Pomáhat a spolupracovat“, které má v rámci celé operace i své perské a paštunské vyjádření: „Kumak u Hamkãri“ respektive „Kumak aw Hamkãri“.

Zatímco mnozí blouznivci označují vojáky v afghánské mise za žoldáky, skutečnost je taková, že současným smyslem jejich poslání je zajistit, aby se válkami (za ruské okupace) a terorem (Talibanců) rozvrácená země dokázala postavit na vlastní nohy. Ochránit obnovu a modernizaci infrastruktury (nebo si snad někdo myslí, že Taliban bude po uchopení moci budovat silnice, vodovody, komunikační sítě, starat se o zásobování potravinami a zajišťovat služby?), zajistit základní zdravotní péči (kdepak se asi léčí šéfové Talibanu, a kam by asi mizela drahá léčiva a vybavení pro nemocnice?), vzdělání (pokud to někdo neví, tak dívkám je podle Talibanem uplatňovaného islámského práva šaría právo na vzdělání dodnes upíráno, takže by například nemohly zastávat ani místa zdravotních sester, natož lékařek!), zabránit Talibancům, aby vydírali prosté Afghánce a nutili je odvádět „daň z hlavy“ na nákup zbraní pro svůj zvrácený boj (podobné „výpalné“ se ostatně platí ve všech oblastech, ovládaných zfanatizovanými a bojechtivými islamisty) a spousta dalších úkolů, které se žoldáctvím nebo okupací nemají pranic společného. Nebo si snad Hitler a Brežněv v letech 1939 a 1968 stanovili podobné cíle? Proto se v souvislosti s nasazením českých „paras“ a ostatních příslušníků AČR v Afghánistánu hovoří jako o rekonstrukčním týmu. Proto jsou oni padli vojáci z chrudimského praporu skutečnými hrdiny a žádnými oběťmi!

*

Nakonec ještě jeden vzkaz našim ctěným politikům. Na podzim 1938 všichni lkali, že se od nás spojenci odvrátili. Pokud jsme se však k našim tehdejším spojencům chovali jako k těm dnešním z NATO a EU, nemohu se ubránit pocitu, že si do budoucna zaděláváme na další Mnichov…

 © -CC-