ŽÍT KRAKOV

(KRAKOW 2019) Na jižní Moravě vymysleli před časem rčení „žít Brno“, které by se dalo přenést i na mnohá jiná moravská, česká, ale i zahraniční města. Jako třeba na Krakov, tři čtvrtě miliónovou metropoli Malopolského vojvodství na jihu Polska. Jeho starobylé centrum se ocitlo na seznamu SVĚTOVÝCH kulturních památek UNESCO už v roce 1978 a dodnes díky tomu těží z turistického ruchu, podobnému tomu pražskému.

*

Městu vévodí někdejší královský hrad Wawel nad širokým tokem řeky Visly a Velký rynek (Rynek Glowny), nicméně pamětihodností nabízí město mnohem a mnohem více včetně Jagellonské univerzity, částí městského opevnění, velkolepých chrámů aj. Krakov přitom stále žije nejrůznějšími kulturními akcemi, kongresy a svým způsobem představuje jakýsi protipól Varšavy. Kromě zachovalejšího historického centra snad ještě s tím rozdílem, že na ploše bezmála 327 čtverečních kilometrů, které Krakov zabírá, byste marně hledali výškové budovy moderních downtownů.

Krakovské centrum v podobě Rynku Głowného s tržnicí a věží někdejší radnice. Z doprovodného textu na tabulce u paty radniční věže se dozvíte, že radnice nepadla za oběť válkám, ale že ji strhli Rakušané v 2. polovině 19. století, kdy Krakov a Halič byly součástí podunajského mocnářství.  Důvody stržení se však z tabulky nedozvíte a musíte po nich trochu zapátrat. A ty byla velmi prozaické: kvůli špatné údržbě objektu hrozilo, že jednoho dne spadne konšelům na hlavu a pohřbí je ve svých troskách…

*

Podobné kočáry – drožky vozí turisty po historických centrech mnoha evropských měst, Prahu samozřejmě nevyjímaje.  Ty krakovské mají nicméně důsledně jednotný vzhled s bílou barvou a liší se od různě zbarvených a zdobených koní až po půvabné kočí (polsky woznica) na kozlíku!  A pak také jiným systémem sběru „koňských koblížků“ za pomoci speciálního „podběráku“.

*

Zatímco Rynek Głowny je plný historie a turistů z celého světa, v parku, obepínající staré město, si vzdálené končiny světa připomínají mladí lidé mimo jiné odkazem na to, co se děje s amazonskými pralesy. Na to, jak obrovská zkáza se u rovníku odehrává, je těchto aktivistů obrovsky málo. I proto si člověk musí položit otázku, zda dřív zahyne Amazonie, nebo se dřív navýší počet aktivistů na množství, jemuž se planetární plíce naší Země podaří zachránit.

*

Letos v létě přivítal Rynek Głowny v pořadí už 43. mezinárodní přehlídku lidového umění. Jeho součástí byla vedle bezpočtu stánků s nejrůznějšími tradičními výrobky a pochutinami i neodmyslitelná přehlídka lidových a folkových hudebních těles a tanečních představení. A zatímco někde si mnozí lidovou kapelu stále spojují s převážně postarším ansáblem na prahu seniorského věku, na snímku zachycený jeden z polských folkových dechových bandů hraje v obsazení, které to má do penze ještě setsakra daleko. Letošní přehlídka se navíc nesla v duchu připomínky 70. výročí od vzniku nadace Cepelia, která si v roce 1949 vytkla za cíl ochranu a propagaci polského lidového a rukodělného umění.

*

Stánek s polskými sýrovými oštěpky. Vybrat jste si mohli tento populární uzený sýr jednak v klasické podobě, ale také jako grilovaný a grilovaný s brusinkami. Jako povzbuzující mlsek o pauze během putování starým Krakovem lze jedině doporučit.

*

Omladina v polských lidových krojích během pauzy mezi vystoupeními. Během letošního (2019) horkého srpna se procházka stinným parkem podél někdejších krakovských městských hradeb jevila jako ideální řešení.

*

Zatímco Praha má respektive měla svou neoficiální Lennonovu zeď, v Krakově mají oficiální alej Elvise Presleyho včetně kamenného pomníku. Objevit ji přitom není v dnešních časech tabletů a webových map nijak složitá věc. Nachází se na jihozápadním okraji města, a pokud se chcete vymanit z přemíry turistického ruchu krakovského centra a pustit si třeba do sluchátek některý z Elvisových hitů jako Only You nebo Crying In The Chapel, lze takový špacírek touto alejí, vedoucí dílem mezi vilkami a dílem lesem, jen a jen doporučit.

*

Zatímco v Praze vás povětšinou proveze drožkou nějaký ten „stařík nad hrobem“ s otráveným výrazem, že vás za těch 900 „káčé“ veze vlastně zadarmo, v Krakově vám zážitek z projížďky znásobí sexy kočí, jejímuž vábení k projížďce prostě nejde odolat. Pro pány nicméně platí, aby si dali pozor. Nejen, aby se přílišným zahleděním na svůdné křivky kočí v kloboučku a odvážném bílém topu na kozlíku nepřipravili o pamětihodnosti Krakova, ale aby si tím nezpůsobili i problémy ve vlastním vztahu s drahou polovičkou…

Vpravo jedna z největších krakovských památek v podobě baziliky Nanebevzetí Panny Marie (Rynek Głowny). Pro turisty nicméně při návštěvě polských kostelů, chrámů, bazilik a katedrál platí jisté omezení. V Polsku totiž tyto objekty slouží během dne k několika mším, takže pro ostatní (buddhisty, muslimy, hinduisty, šintoisty, ateisty atd.) jsou vyhrazeny k návštěvám a prohlídkám vymezené hodiny. Víra a mše jsou přitom pro Poláky natolik důležité, že probíhají i během rozsáhlých rekonstrukcí  doslova pod lešením.

*

Obrazový rám a v něm socha Jana Alojzyho Matejka (1838-1893), krakovského rodáka, považovaného za nejslavněšího polského malíře. Jak napovídá jeho jméno, jeho otec František Xaver Matějka byl původem Čech a pocházel z Hradce Králové. V Haliči působil jako vychovatel a učitel hudby a zde se také oženil s Kateřinou Rosbergovou, pocházející z polsko-německé rodiny zámožných sedláků. S ní měl celkem jedenáct dětí, z toho Jan byl devátý.

Janovi to nicméně ve škole dvakrát nešlo a ve většině předmětů pravidelně propadal. K postupu do vyšších tříd mu dopomáhal jeho mimořádný výtvarný talent, který zpočátku uplatňoval u obrazů s církevními motivy. Později se nicméně přeorientoval na plátna s historickou a národní tematikou. Jak bylo v 19. století u mnoha až přehnaně vlastenecky orientovaných umělců nejen v Polsku takřka zvykem, s historickou realitou přitom býval často na štíru. Přesto se dokázal ještě za svého života proslavit jak doma tak za hranicemi, mimo jiné prostřednictvím úspěšných výstav v Mecce tehdejšího výtvarného umění v Paříži. K jeho nejznámnějším dílům patří mimo jiné velké plátno Bitva u Grunvaldu, vztahující se k bitvě Poláků a jejich litevských spojenců s Řádem německých rytířů, nebo Jan Sobieski u Vídně, připomínající polskou pomoc Habsburkům během tureckého obležení Vídně.

*

Vítězná bitva u Grunvaldu má pro silně nacionalisticky cítící Poláky takřka kultovní význam, takže si ji dodnes připomínají prostřednictvím stejně tak obrazů jako soch a pomníků. Ty lze naleznout prakticky po celé zemi, někdejší královské město Krakov nevyjímaje. Na snímku vlevo krakovská podoba grunvaldského pomníku spolu s pomníkem Neznámého vojáka na paměť obětí válek 20. století na Matejkově náměstí.

Vpravo část zachovaného a pečlivě restaurovaného středověkého opevnění Krakova. Pod hradebním ochozem pak populární místo krakovských pouličních výtvarníků, kteří zde vystavují a prodávají svá více či méně zdařilá díla.

*

Tihle dva pouliční buskeři to dokázali se svými akordeony opravdu rozbalit. A protože autor těchto řádků sám kdysi na akordeon hrát začínal, má pro tento nástroj slabinu a neváhal hochům do otevřeného kufříku něco přihodit. Obzvlášť když si oba hudebníci dokázali k potěšení kolemjdoucích poradit s patřičně širokým repertoárem od Mozarta přes Strausse až po beatnickou modernu.

*

Polsko bez jantaru? Něco naprosto nemyslitelného ať jste v Gdaňsku nebo v Krakově. Poláci navíc dovedou z tohoto kamene „vykouzlit“ třeba i malé plachetnice. Pravda, pro někoho toliko „lapače prachu“, nicméně pro jiného milý suvenýr.

A milou vzpomínku ve vás Polsko nepochybně zanechá i svou středoevropsky vstřícnou kuchyní. Musíte sice tu a tam na chvíli zavřít oči nad hladinou svého cholesterolu, ale o to víc se vám pak takový bigos rozplyne na jazyku. A polského piva včetně jeho nealkoholické podoby se nelekejte. Dnes už je to docela obstojně pitelný a osvěžující mok. Nicméně zarytí čeští pivní národovci si i v Krakově mohou dopřát Prazdroj nebo Kozla v míře více než vydatné.

*

Existují nebo mohly existovat umělecké artefakty, kvůli kterým se někteří exprezidenti chtěli na protest uvazovat ke stromům. Nicméně osvícení krakovští konšelé podobně zapšklou úzkoprsostí netrpí a dokonce na Rynku Głowném hned vedle starobylé radniční věže umístili tuto skulpturu Eros Bendato od německého rodáka polského původu Igora Mitoraje (1944-2014). O tom, že jde o skutečně „živé umění“, které má mimořádné předpoklady zasít sémě výtvarného cítění v myslích už těch nejmenších, svědčí jeho „přístupnost a osahatelnost“. To v Praze máme problém znovuinstalovat na Staroměstském náměstí zcela konvenční repliku barokního mariánského sloupu, nebo na Malé straně původní sochu největšího českého vojevůdce maršála Radeckého. Takže pokud by se na Staromáku „nedej Bože“ objevila podobná Mitorajova skulptura, viseli by už zřejmě Václav, Miloš a s nimi i někteří pražští konšelé nejspíš na nějaké té olši…

*

Cihlová pevnost Barbican (Barbakan), která tvořila součást krakovského gotického opevnění s bránou do města. Vznikla v letech 1498-1499 v obavách před osmanským vpádem po prohrané bitvě u Kožmina. Byla obehnána vodním příkopem a dodnes představuje obdivuhodnou ukázku pevnostního stavitelství. V současné době je objekt využíván k nejrůznějším výstavním expozicím nebo mistrovství Polska v šermu a vůbec představením historických klubů.

*

Místo, kam mnoho návštěvníků Krakova ze zahraničí asi nezabloudí, ale přesto svou romantikou stojí za vidění. Jedná se o jezero Zakrzówek (Zalew Zakrzówek), zatopený vápencový lom, který mnohým našincům nepochybně připomene podobný zatopený lom Velká Amerika na Berounsku.

Na rozdíl od české „Ameriky“ byl polský lom zatopen až v roce 1990, nicméně od té doby z něho příroda učinila kouzelný krakovský kout, na který místní nedají dopustit. Hloubka jezera činí 32 metrů a průzračnou vodou je vidět až do hloubky 15 metrů. I proto se jezero stalo cílem potápěčů, kteří zde před časem vybudovali malou základnu, jejíž fungování však omezily majetkoprávní spory o osud jezera. To samozřejmě láká i ke koupání, a to navzdory zákazu. Za ním však kupodivu nestojí majetkoprávní problémy, ale oficiálně obavy z utonutí v „nezabezpečené vodní nádrži“. Nicméně v horkém létě je těžké nespatřit na hladině nadšené plavce. Problém představuje sestup k vodě, ale když se obrníte trpělivostí, objevíte v terénu relativně schůdný sestup po přírodních schůdcích…

Kvůli plánované zástavbě okolí zažila krakovská radnice i několik protestních akcí a bouřlivých hlasování. Osud jezera a jeho zalesněného okolí je nicméně stále otevřený, ale po jeho předpokládaném převzetí do správy města (v roce 2019) by se mělo stát chráněným přírodním územím.

A ještě jedna perlička na konec: během 2. světové války v letech 1940-1941 pracoval v tomto kamenolomu mladý Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.

*

Sluneční časomíra v rektorské zahradě Jagellonské univerzity v Krakově. Zahrada nabízí k seznámení i další objekty pro měření fyzikálních veličin, ale na doprovodných panelech také návštěvníkovi přibližuje nejpochmurnější kapitolu v dějinách univerzity.

V listopadu 1939 (v téže době, kdy se zavíraly i vysoké školy v protektorátu Böhmen und Mähren) sezvali nacisté všechny její profesory, aby je „instruovali“ o dalším osudu vzdělávacího zařízení. Ve skutečnosti se žádná instruktáž nekonala, ale na všechny už čekalo gestapo a rozvezlo je do koncentračních táborů s cílem zlikvidovat polskou intelektuální elitu a učinit z Poláků nevzdělanou podřadnou rasu.

 Text & foto: -FKK- (CC)