Bruntálsko

Když se řekne Bruntálsko, většině lidí, obeznámených se světem vezdejším ponejvíce z  novin či televize, vytane nejspíše na mysli chudý kraj s největší nezaměstnaností v zemi. A bruntálským se zase může jevit taková Praha jako pod bohatstvím se prohýbající pupek světa. Jenže podobné myšlenky a představy jsou k ničemu. Jak z jedné, tak z druhé strany.

*Bruntálský barokní zámek, někdejší sídlo velmistrů Německého řádu

 Už několik let zajíždím alespoň jednou do roka do Bruntálu, abych zde navštívil své přátele z farnosti Německého řádu a moje dojmy rozhodně nejsou totožné s tím, co se o tomto městě a přilehlém kraji píše a říká.

 Členové Německého řádu dávno odložili meče a namísto ochrany poutníků do Svaté země se dnes věnují špitální a vzdělávací činnosti; na snímku pečovatelský dům Německého řádu v Bruntálu

 Zajisté se zde nežije lehce. Bruntálsko bylo odpradávna drsný kraj, kde se člověk musel setsakra ohánět, aby přežil od zimy do zimy. Ostatně zažít zde opravdové léto se blíží tak trochu zázraku. Jak mi bylo řečeno, vybírám si prý pro své návštěvy období tzv. malé zimy, zatímco zdejší obyvatelé tráví většinu roku v podmínkách tzv. velké zimy. Jiná roční období jsou zde jinak spíše výjimečnou záležitostí.

*

 Bruntálská ulička a evangelický kostel

 Nicméně Bruntál alias někdejší sudetský Freudenthal rozhodně není nějakou zapadlou výspou civilizace, ale jak už koneckonců mohl zaznamenat pozorný návštěvník stránek Českého cestovatele, poutník zde najde stejně tak významný otisk historických epoch a architektonické skvosty, jako okouzlující přírodu s mnohými zajímavostmi rostlinného i geologického původu.

Šedivou fásada domu z budovatelských časů socialismu „ruší“ jen polistopadový firemní štít stylové bruntálské restaurace; za povšimnutí však stojí, že navzdory absenci jakéhokoliv odpadkového koše se chodník skví čistotou… Jak to ti bruntálští dělají?

 Za ty roky, co do Bruntálu jezdím, nebylo možné nezaznamenat jeho postupující proměnu z kdysi zapadlého a léty totality upadajícího a devastovaného okresního města. Co kdysi – pamatuji ze své první návštěvy v roce 1984 – působilo šedivě, špinavě a smutně, to dnes září cílevědomou rekonstrukcí a renovací. Hlavní náměstí jako ze škatulky, stejně jako Zámecké a nebo Žižkovo náměstí . Škoda jen zavřeného divadla, jehož velikost by bruntálským záviděl leckterý pražský divadelní soubor, tísnící se mnohdy v suterénních prostorách pro třicet čtyřicet návštěvníků.

*

Budovu Společenského domu dodnes hyzdí socialistické „přílepky“; na přelomu 19. a 20. století byly tyto a jim podobné Národní nebo Lidové domy centry kulturního a společenského života

 A ještě jedna věc mě na Bruntálu udivuje. Přestože ještě řada ulic a objektů čeká na svou obnovu (obzvlášť některé komunikace by si zasloužily zvýšenou pozornost bruntálské radnice), na rozdíl od mnohdy neuvěřitelně lhostejných pražských sousedů v naší ulici, kterým nevadí svinčík kolem popelnic a kontejnerů, jsem v Bruntále kvitoval, že si zde čistoty města skutečně hledí. A zřejmě k ní umějí vychovávat jak své děti, tak i ty sousedy…

*Barevně sice trochu extravagantní, ale jinak útulný bruntálský penzión s restaurací U kata; za sympatickou cenu zde pohodlně přenocujete a skvěle se najíte

 Bruntál – to však není jen kouzelný zámek, zvenčí možná trochu strohý, ale uvnitř s nádhernými arkádami a doslova pohádkovými interiéry, nebo děkanský kostel Německého řádu Nanebevzetí Panny Marie, ale celá řada dalších pamětihodností.

 Poutní kostel Panny Marie Pomocné na Uhlířském vrchu

 K těm, které lze spojit s příjemnou vycházkou, patří výlet na Uhlířský vrch (672 m n.m.), jedné z nejmladších sopek na území České republiky. Na jeho vrcholu stojí barokní poutní kostelík Panny Marie Pomocné, k němuž vede křížová cesta, lemovaná patnácti zastaveními se čtrnácti novodobými řezbami místního uměleckého řezbáře Františka Nedomlela. Nejde přitom o jen tak nahodile vytvořené skulptury. Dřevěné plastiky, znázorňující výjevy z Kristovy cesty na Golgotu, jsou totiž zhotoveny z různých druhů dřev stromů z oblasti Nízkého Jeseníku a podstavce jsou z různých druhů hornin. Nová křížová cesta byla vybudována z darů lidí z celé republiky, kteří vybrali téměř dva milióny korun, a otevřena a slavnostně požehnána v říjnu 2007.

*Příjemné místo pro relax skýtá bruntálský aquapark (wellness centrum); rozšířením někdejší městské bazénu vniklo centrum, kde si půldruhé hodiny užijete za pouhých 85 korun českých. Na rozdíl od jiných podobných atrakcí si zde opravdu zaplavete, ale nechybí zde ani tobogán, „divoká řeka“, vířivky nebo parní sauna

 Za kostelíkem se nachází někdejší lom, jehož stěny odkrývají několik desítek metrů vysoký průřez sopečným tufem. Na tyto pozůstatky lávy je okolí Bruntálu mimořádně bohaté. Další pozoruhodné ukázky skýtá jednak Venušina sopka s blízkým čedičovým lomem a dále terénní hřeben nad obcí Razová při severním břehu vodní nádrže Slezská Harta, kudy vede naučná stezka Po vulkanitech s výhledy na Velký Roudný (771 m n.m.) na protějším břehu přehrady.

 Přehradní hráz vodní nádrže Slezská Harta

 Do opuštěného lomu u Venušiny sopky vede pohodlná lesní cesta, ale vlastním lom, dnes už zarostlý bohatou vegetací, se před vámi vynoří až na poslední chvíli. O to větší zážitek se vám naskytne při pohledu na vysokou stěnu, zvrásněnou čedičovými sloupy, jaké zná asi většina lidí z proslulých Varhan u Kamenického Šenova.

 Romantický výhled z naučné stezky na zátoku vodní nádrže Slezská Harta

 Všechny cesty vedou sice ne vždy po pohodlných stezkách (obzvlášť, když je po dešti, což na Bruntálsku není nic výjimečného), ale odměnou vám bude klidná a malebná příroda a zmíněné sopečné vyvřeliny (v tomto případě tzv. Razovské tufity), obnažené prostřednictvím dnes už zase zarůstajících lomů, kde se daří zejména teplomilným rostlinám.

*Tufitový lom nad Razovou

 Tufity sloužily už ve středověku jako snadno opracovatelný stavební materiál a kolmé stěny v lomu nad Razovou svědčí podle všeho o tom, že zde byly odřezávány celé velké desky a bloky. Tufity nalezly uplatnění i při stavbě arkád na nádvoří bruntálského zámku.

*Ne, to není nekvalitní beton, ale tufitová vyvřelina

 A když už je řeč o Bruntálsku v souvislosti s Německým řádem – bruntálský zámek sloužil až do konce první republiky jako sídlo velmistra řádu, poté ho zrekvírovali stejně jako další majetek řádu nejdříve nacisté a po nich komunisté – nelze nevzpomenout ani další významnou historickou památku na tento kdysi slavný rytířský řád, svého času mocnější než templáři nebo johanité. Tím je hrad Sovinec, který sice leží už poněkud stranou, až za Rýmařovem, nicméně podobně jako bruntálský zámek nebo hrad Bouzov i Sovinec je neodmyslitelně spjat s historií řádu na našem území. A to nikoli historií nějakého útlaku, jak se nám snaží vsugerovat někteří dějinami nepolíbení spoluobčané, politiky a publicisty nevyjímaje, ale příkladného hospodaření a také péče o slabé, nemocné a potřebné. Přestože se totiž rytíři řádu dovedli ohánět mečem jako málokdo, stejně tak se dokázali věnovat šíření vzdělanosti, ekonomické prosperitě svěřených statků a naplňování hesla „léčit a pomáhat“ (heilen und helfen).

*

Jen tak na okraj – dnes zase po staletích členové řádu zkouší také obnovit tradici vaření speciálního ležáku. Zatím jen pro vlastní potřebu, ale kdoví, zda si jejich mok za nějaký ten úplněk nenajde i další konzumenty.

*Hrad Sovinec a kostel sv. Augustina, jehož zvonice vznikla přestavbou někdejší hradní věže

 V souvislosti s přijatým zákonem o církevních restitucích opět vyvřely v nemalé části české společnosti všechny její nedobré vlastnosti od lakotného chrapounství až po žlučovitou závist a například z představy, že by se Německému řádu měly vrátit lesy a polnosti na Bruntálsku a Hrubojesenicku a nebo snad dokonce hrady a zámky jako Bouzov, Bruntál či Sovinec naskakuje mnohým doslova kopřivka. Že tyto majetky nebyly zestátněny ani znárodněny, ale byly sprostě ukradeny bez jakékoliv náhrady, si jaksi nikdo nechce připustit. V demokratických zemích se přitom převzetí soukromého majetku do státní správy (rozuměj skutečné znárodnění) odehrává za náhradu. Té se v případě komunistické poúnorové zlodějny dočkaly jen velmoci jako Velká Británie nebo Francie, které měly páky, aby bolševika donutily ctít právo. Obyčejný soukromník nebo církevní řád však neměl nárok. A pokud se za svá práva zkusil brát, musel vzápětí buď co nejrychleji emigrovat a nebo čekat na státní zaopatření v kriminálech a koncentrácích jako Leopoldov nebo Jáchymov…

FOTOGALERIE:

123►

 © -CC- (2013)