Hostík v zimě a po zimě…

Letošní zima se nám nějak protáhla, ale moje tlapky si až na pár výjimek, kdy nějakého chytráka napadlo solit chodníky, na rozdíl od páníčků nijak moc nestěžovaly. Já jsem s paní Zimou kamarád – tedy kamarádka – a můj huňatej kožíšek mě spolehlivě zahřeje, i když páníčkům drkotají zuby. Tedy hlavně paničce, protože páníček, ačkoliv nemá jako já předky z Tibetu, je kupodivu taky nějakej horkokrevnej.

*

Ačkoliv k nejbližším osmitisícovkám (nebo alespoň třítisícovkám), to máme z našeho Boudičkova poměrně daleko, sněhu letos opět napadlo alespoň v jednu chvíli požehnaně, takže ani nebylo pořádně vidět na některé značky a cedule.

Když mám „hlídku“ a sleduju z lodžie cvrkot pod naší sedmipatrovou betonovou boudičkou, neujdou mi ani některé dramatické okamžiky, kdy i pod Mount Kozincem zavládne kalamita.

Jako v případě naší nedaleké autobusové zastávky „na znamení“, kde to jednu chvíli vypadalo, že se z ní stane „zastávka na věčné časy a nikdy jinak…“ Takže došlo i na nasazení těžké techniky, která umožnila obnovit dopravní provoz na našem místním bulváru Milánská.

*

Když hostivařský lesopark zapadne sněhem, je to náramná bašta. Dokonce i páníček si libuje, že si v tý bílý duchně alespoň trochu vypucuju kožíšek. Běda ale, když ta duchna začne vlhnout a měknout. To se mi pak začne lepit na tlapky a páníček potom sakruje jako čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy, kdože mi to má z těch měj hebkejch šicinkovejch chlupů sundavat.

No, já mu nechci radit, ale jen se mu snažím napovědět, že nejlíp to pustí pod vlažnou vodou a pak to chce do sucha utřít. A nejlíp ještě trochu pofénovat teplým vzduchem. Já totiž fén strašně ráda…

*

Když opadly sněhy, vyjevila se i kulturnost některých našich sousedů, kteří se zřejmě pod vlivem nějaké „virózy“ nejsou schopni strefit s odpadky do kontejneru. Na svinčíkem kolem kontejnerů se dokonce „pozastavila“ naše radnice, jako by neměla páru, za jakým účelem si ji daňoví poplatníci živí.

Teda mezi námi, já jsem jenom malej pejsek, ale i tak mi můj malej rozum napovídá, že předtím, než si nechám udělat na radnici avantgardní fasádu a před radnicí na kruhovém objezdu vybudovat cosi mezi skalkou a japonskou zahradou, snažila bych se udělat pořádek nejprve v rámci celé městské části, než utrácet peníze daňových poplatníků za „parádu“.

Ono se ostatně stačí projít kolem lesoparku. Plasty a igelit „svítí“ zpoza každého druhého křoví. A ty se navíc od mejch bobků jen tak nerozloží. Na jejich rozpad trochu deště a trochu sluníčka jen tak nepostačí.

A což teprve, když to vezmete kolem nedaleké „univerzity“ Nad přehradou. Škola je to, pravda, hezká, hned u lesa, študoval tam dokonce i páníčkův starší junior, ale co je to platné, když před plotem i za plotem je čurbes, na jehož odvoz by už pomalu nestačil ani kamión. Že by pány a paní radní nezajímalo, kam chodí získávat vzdělání (a to i o životním prostředí) jejich ratolesti?

U školního plotu, kousek od zastávky autobusu, dokonce trčí zpoza křoví černý plastový pytel, v kterém by se klidně mohly ukrývat ostatky nějakého rozčtvrceného bezdomovce. Slyšela jsem, že v našem Boudičkově má na starost „prostředí pro život“ zástupkyně starosty. Tedy, při svém malém psím rozumu bych se přimlouvala, kdyby se raději jednalo o péči o životní prostředí, ale tím spíše bych tedy nechala prověřit (a hlavně zlikvidovat) ten černý pytel, jestli v něm opravdu nevyprchal čísi život. Když ta péče o život…

P.S.

Ale, ale, copak to tady máme? Inu pokud někdo na odboru životní péče doufal, že jarní zeleň zase zakryje, co ta zpropadená zima vždycky odkryje, musel být ošklivě zklamán. Zatímco ještě 3. května černý igelitový vak v Milánské ulici držel alespoň pohromadě, o dva týdny později mu už „vyhřezla střeva“. Možná byl ale jen někdo zvědavý, zda v něm opravdu nejsou nějaké ty lidské ostatky…

*

Na rozdíl od vyfintěné radnice přikročili k činu správci hostivařského lesoparku. Před dvěma lety se zde pustili do tzv. ozdravné prořízky, ale buď si na to vzali špatný brejle a nebo nerozpoznají zdravý letorost od padající soušky. Nicméně letos se pochlapili, a zatímco páníčkovy zimní snímky ještě zachycují kácející se kmeny, s jarem byla tato ostuda správcem lesoparku kupodivu odstraněna.

*

Jinak lesopark je chloubou našeho Boudičkova a každým rokem doslova nabíjí energií všechny jeho návštěvníky. Letos to byla obzvlášť výrazná vůně violek, která se draly na světlo dlouho před tím, než se stačily zazelenat první modříny, habry nebo javory.

*

„Vždy ve střehu,“ hlásal slovutný detektiv Nick Carter, a protože jsem pejsek učenlivý, snažím se naslouchat radám zkušených. Obzvlášť, když se pokouším přimět k pohybu páníčka, který si stále stěžuje, kolik má práce a jak nestíhá. Jak říkáme my šicinky, „pohybem ke zdraví“, a taková hra „na zloděje“ a nebo honěná za ponožkou (nejlépe ukradenou) je toho příkladnou ukázkou.

*

Být ve střehu se vyplatí i v případě, kdy zaregistrujete dramatické okamžiky ve vašem okolí. A tak zatímco v centru Prahy hasiči a další záchranáři likvidovali v Divadelní ulici následky exploze plynu, v mateřské školce na rozhraní Horních Měcholup a Petrovic zasahovali 3. května hasiči při havárii vody.

Ne, že by něco takového bylo bůhvíjak výjimečné. Nicméně pokud školka stojí takřka na kopci, vysoko nad tokem Rio Botičo a hostivařské přehradní nádrže, musíte dospět k poněkud tristnímu zjištění, že časy, kdy k záchraně před potopou stačila Noemově arše hora Ararat, jsou počátkem 21. století nenávratně pryč…

*

Opakem truchlivých a nepříliš povzbudivých svědectví o životě na Hostíku jsou nádherné sakury, lemujících promenádu kolem mateřských školek. Je jich sice jen pár, ale o to krásněji kvetou a voní. Tedy pokud zrovna páníčka nesužuje senná rýma.

Pravda, některé kvetou trochu divně, tak nějak napůl, ale pochybuji, že by v tom měl prsty Mičurin. Tedy, ne že bych tohoto agrárního stachanovce znala nebo snad dokonce pamatovala, ale já jsem pejsek všímavej a občas tu a tam pochytím, co páníček utrousí.

*

Že je páníček posedlej zelení, to vím už dávno, takže mě ani nijak nepřekvapuje, že z každé druhé procházky taháme domů kdejakou haluzi. Nedávno to ovšem páníček pěkně pohnojil, když do vázy zasadil jako čerstvý úlovek takový hnědolistý trnovník se žlutými květy. Přišla domů večer panička a jen co si sedla s kafem k téhle „nádheře“, utrousila znechuceně cosi v tom smyslu, odkud se tu bere ten „dezinfekční odér“…  A že panička ví, o čem mluví. Pracuje totiž ve zdravotnictví. Ostatně, když už si tady tak naléváme to čisté víno, mě ta větev taky dvakrát nevoněla. A že je to hezký? To je sice hezký, ale ještě to nemusí znamenat, že to musí smrdět jako kozí vemeno…

*

No nic. Myslím, že jsem jsme toho už dneska probrali víc než dost a že by bodl nějaký ten gáblík. Cóóóže? Tohlencto mám jako dnešní honorář? Co je mi po tom, že bych měla být na dietě, protože mám černý svědomí. Jednak nevím, co je to černý svědomí, a jednak mi dieta nechutná. Copak jsem nějaká kráva nebo vegetarián, abych se cpala nějakou rejží s nějakým přidaným zeleným blivajzem?

Heleďse, páníčku, koukej mi tam přihodit nějakou kejtičku, nebo si dám nějakou tvou kostičku. Já tu nejsem nikomu pro blázny. Já jsem odjakživa tvor masožravý a na tom se rozhodně nic nemění!

© Ketty von Hostík (2013)