Šumavská tragédie

Stoky hučí po lučinách, soušky šumí po skalinách, a to je ta smutná země, země česká, domov můj…

(Šumava-Böhmerwald 2012) To, co se v posledních letech děje na svazích Šumavy, pokrytých kdysi pověstnými hvozdy, rve za srdce asi každého, kde tenhle čarokrásný kout české kotliny navštívil, obzvlášť, pokud se mu poštěstilo tak učinit před současnou katastrofou jménem kůrovec. Zatímco v 70. letech minulého století takhle trpěly – tehdy zejména vlivem kyselých dešťů ze severočeských a východoněmeckých tepelných elektráren a tepláren – Krušné hory a o dekádu později Jizerky, nyní se v křeči zmítá Šumava. Její proslulé lesní hvozdy vystřídaly šedivé holé pahýly, a to i tam, kde se v tichém úžasu rozjímali a sbírali tvůrčí inspiraci Adalbert Stifter a nebo Karel Klostermann.

*

 Plešné jezero v době, kdy se zde točila Jezerní královna (1998) a totéž místo dnes (2012)

 Jedná se přitom o tragédii o to větší, že „lékaři“, kteří by měli horám naordinovat léčbu, se handrkují nad operačním  stolem, zatímco pacient tiše umírá. Strkají se, podrážejí si nohy, vyrážejí s z rukou skalpel a jeden druhému tvrdí do očí, že jeho léčba je nevhodná a že má pravdu on a nikdo jiný.

*

Ani na operačním sále však nemusí být vždy stoprocentně jasno. U léčby zpravidla rozhoduje čas a toho nikdy není u těžce postiženého pacienta nazbyt. Jinak se dostaví ještě těžší poškození organismu, mnohdy s nevratnými následky. Nicméně rozhodnutí je třeba přijmout, ať se to někomu líbí nebo ne.

*

 Pohled na Plešné jezero od Stifterova pomníku v roce 1996…

 Šumava už dávno není liduprázdným pralesem, kde se prohání toliko divoká zvěř. Od vzniku civilizace se stal neodmyslitelnou součástí lidské kultury a lidského působení. Po staletí šumavské dřevo sloužilo k budování obydlí a rozvoji řemesel, jeho vody poháněly mlýny a hamry. Šumava byla postupem času osídlena a v soužití s lidským elementem se proměňoval i její přírodní ráz. Někdejší smíšený lesní porost nahradily smrkové monokultury , což s sebou přinášel jistá pozitiva i jistá negativa.

*

 …a tentýž pohled o šestnáct let později

 Nicméně domnívat se na prahu 21. století, že lze Šumavu zase v zájmu pravé přirozenosti „odlidnit“ a vrátit prapůvodnímu stavu snad nevěří ani ti nejzatvrzelejší ochránci přírody. I kdyby se to dnešním  ekologickým extrémistům nakrásně podařilo a po vzoru bolševika byli z dnešního šumavského národního parku opět všichni obyvatele exemplárně vystěhováni, na vlivu člověka na tento horský masív by to nic nezměnilo. Šumava totiž není regionem sám pro sebe. Nemá svoje vlastní podnebí, není zbaven vlivu větrů a vzdušných front, směřujících nad něj tu ze západu, tu z východu… Tu z jihu, tu ze severu. Aby se mohl rozvíjet naprosto nedotčen lidskou činností, museli by zarytí ekologičtí enviromentalisté „odlidnit“ totiž přinejmenším celou Evropu!

*

 Vítejte v šumavském národním parku! Vlevo Plešné jezero v roce 1996, vpravo současná spoušť na hřebeni Plešného

 Nejsem zastáncem vykácených planin, pamatuji si to ještě velmi dobře z předlistopadových časů. Jestliže dnes někdo zatracuje lesáky z plundrování lesů, přál bych vidět v akci jejich bolševické předchůdce. Nicméně když se poškozený les vykácí a nahradí mladými sazenicemi, je šance kůrovcem či jinou kalamitou poničenou plochu poměrně rychle obnovit. Hádky a vzteklé podupávání může naopak tento proces jen zkomplikovat. Ti mladší si mohou připomenout, kolik zla napáchali ti, co v 90. letech bránili dálnici kolem Plzně. Ti starší pak mohou připomenout, jak váhání s kácením poškozených stromů a novou výsadbou zaplevelilo Jizerky nepůvodními travinami, které poznamenaly hory další traumatem v podobě eroze půdy (deště je ohnuly a rychlým stékáním po jejich povrchu vytvářely silným proud vody, který se zarýval do půdy).

 Česko-německo-rakouské Trojmezí kdysi (1996) a dnes (2012)

 Pravda, něčemu takovému se dá zabránit horským pastevectvím, ale už vidím ty ekologické nadšence, jak běhají po šumavských stráních a pasou tam ovce. Poslední zpráva z médií snad dá Šumavě přece jen jakous takous naději. Podle ní vedení správy národního parku oznámilo, že chce s pomocí dobrovolníků nechat vysadit půl miliónu sazenic. Teď by mne jen zajímalo, kolik mezi nimi bude těch, co se tak raději přivazují ke kůrovci…

 P.S.

Nic proti ekologům, občanská sdružení a jejich aktivity považuji za jeden z neodmyslitelných pilířů demokratického státu, nicméně by mne zajímalo, proč se ekologičtí aktivisté z Greenpeace nebo Duhy tak sveřepě zviditelňují protesty proti Temelínu a nebo kácení kůrovcem napadených stromů na Šumavě, ale člověk o nich vůbec neslyší v případě černých skládek toxických odpadů a znečišťování vodních toků a nádrží. Ono je asi jednodušší a méně namáhavé (případně bezpečnější) vyvěšovat transparenty na chladicích věžích jaderných elektráren a nebo se poutat ke kmenům stromů, než se poutat k barelům s kyanidem, dioxinem nebo rtutí a nebo alespoň vzít plastový pytel a posbírat všechen ten svinčík podél potoků, řek, rybníků a jezer, případně protestovat před odstávkou čističek vody kvůli hádkám jejich provozovatelů a pánů konšelů…

 Text: -CC-

Foto: -CC- & Bc. Ivana Kuníková