Světoběžník tělem i duší

Nejslavnější cestovatelský dvouplošník nesl příznačné jméno Létající koberec

Když se řekne cestovatel, většina lidí si zpravidla vybaví učebnicová jména jako David Livingston, Roald Amundsen, Emil Holub a nebo ještě tak Zikmund a Hanzelka. Nic proti tomu, všechno to jsou bezesporu úctyhodná jména, která se zapsala nesmazatelným písmem do historie objevných a naučných cest. Jenže ne každý cestovatel míří do světa s badatelskými záměry přivézt domů tuny vědeckého materiálu a zásobit jimi kdejaké muzeum. Naprostá většina cestovatelů vyrážela a vyráží na cesty z prosté touhy prožít na vlastní kůži něco neobvyklého, vzrušujícího, dobrodružného. Z touhy vymanit se ze zajetí rodné hroudy a stát se nedílnou součástí celé planety a všech jejích obyvatel. A jedničkou mezi těmito amatérskými cestovateli moderního střihu je nepochybně autor i následujícího dialogu, jednoho z nejvtipnějších, který předcházel jakékoliv cestě kolem světa…

 „Stephensi, právě jsem si daroval letadlo a hodlám se s ním vypravit do nejodlehlejších koutů světa. Nechtěl byste mi dělat kapitána?“

„Ale jistě. S radostí.“

„Výborně. Takže startujeme – řekněme – za půl hodiny?“

„Ježkovy oči, takhle kvaltovat na mě nemůžete – mám povinnosti k zaměstnavateli. Můj eroplán a cestující…“

„Dejte výpověď. Vždyť ta vaše rachotina není stejně nic jiného než docela obyčejný kostitřas. A já vás zvu na cestu na Létajícím koberci!“

„Tak dobře, snad ho taky zvládnu. A kam vlastně vyrazíme?“

„Do Turecka a Pasadeny, do Persie a Jeruzaléma a na Severní pól – a taky do Paříže,“ odvětil jsem a táhl ho k hlavnímu východu. „Vzneseme se nad pouště a pohoří a budeme vysvobozovat zajaté princezny a bojovat s draky,“ dodal jsem a postrkoval ho do taxíku.

„No dobrá, ale mějte ještě chvilku strpení,“ bránil se, „a nechte mě vzít si alespoň klobouk!“

Poznáváte tahle slova? Už víte, kdo je vyslovil? Ano, samozřejmě – největší z cestovatelských romantiků „smělý Dick“ Richard Halliburton! Pokud jste někdy hledali živoucího Indianu Jonese – zde je! Chlapík, který přeplaval Panamský průplav (samozřejmě podél, nikoli napříč…), potápěl se do obětní studně starých Mayů, přešel na slonu po vzoru Hanibala Alpy, po vzoru Ovidiova hrdiny Leandra přeplaval Dardanelskou úžinu, inspirován Charriérovým „Motýlkem“ se nechal uvěznit na Ďábelských ostrovech a s dvouplošníkem The Flying Carpet se vydal napříč Amerikou do Evropy a odtud přes Saharu, Blízký a Střední východ, Himálaj, Barmu, Singapur a Borneo až na Filipíny…

Létající koberec nad pustinami Blízkého východu

Halliburton se narodil 9. ledna 1900 v Brownsville v Tennessee a záhy po studiích na Princetonu se v roce 1922 vydal na svou první dobrodružnou cestu. Články z cest mu otiskl i významný National Geographic Magazine, ale knihu, která na základě neobyčejných zážitků vznikla – dnes už legendární Královskou cestou za romantikou (The Royal Road to Romance),  odmítlo postupně deset nakladatelů. Teprve v dubnu 1924 ji přijal jasnozřivý šéfredaktor a pozdější Halliburtonův přítel Chambers. Následovaly další cesty a další knihy jako Nádherné dobrodružství (The Glorious Adventure), Za novými světa (New Worlds to Conquer) a  zejména pak legendární Létající koberec (The Flying Carpet), z něhož je i připojený úryvek.

Halliburton si tento malý černo-rudo-zlatě natřený eroplán pořídil na sklonku roku 1930 se záměrem, podniknout s ním cestu kolem světa. Jednalo se nevelký, ale výkonný dvouplošník Stearman C3B, který vznikl vývojem poštovního typu C-3MD z roku 1927. Pohon obstarával osvědčený hvězdicový motor Wright J-5 Whirlwind o výkonu 220 k, stejný typ, jaký použil například Charles Lindbegh u svého Ryana „Spirit of Saint Louis“. Svými parametry představoval „Létající koberec“ prakticky malou stíhačku, navíc spolehlivou a s dostatečně robustní konstrukcí (firma Stearman se ostatně dodnes těší pověsti stavitele těch nejkvalitnějších dvouplošníků), se stavitelnou vrtulí (podstatné vybavení pro ekonomický chod motoru) a velkými odpruženými podvozkovými koly (ideálními pro neupravené vzletové a přistávací plochy) – prostě ideální stroj pro dané záměry.  Dva dny před Štědrým dnem 1930 s ním Halliburton a Stephens opustili kalifornský Burbank a zamířili napříč Spojenými státy do New Yorku. Ideální generálka letounu i posádky před cestou kolem světa!

Pokud jde o Halliburtonova průvodce a přítele Moye Stephense, nejednalo se o žádného aviatického zelenáče, ale zkušeného pětadvacetiletého pilota s osmiletou (!) praxí a kapitánskou licencí. Měl za sebou dramatické přeshraniční lety s „gamblery“ do Mexika a než ho oslovil Halliburton, pilotoval třímotorový Ford 5-AT TriMotor pro společnosti TAT (Transcontinental Air Transport), předchůdkyni pozdější slavné TWA. A co bylo rovněž důležité – jak bylo v té době obvyklé – měl i praxi leteckého mechanika. V knize Halliburton líčí víceméně jen svou nabídku Stephensovi k pilotování „Létajícího koberce“, ale ve skutečnosti to byl právě Stephens, který už týdny předtím vybíral vhodný letoun pro Halliburtonovy záměry. Halliburton se v tomto ohledu (ale  i v mnoha dalších) projevil jako naprostý profík, když odborné věci svěřil do rukou odborníků!

Halliburton mezi příslušníky cizinecké legie a berberské krasotinky

Přesto řada leteckých výrobců Halliburtona rovnou odmítla, protože jeho riskantnímu podniku dávala šanci maximálně 50 na 50. A když se objevila nabídka detroitského automobilového magnáta Cliffa Duranta na zapůjčení vlastní Stearmanovy „stíhačky“ s motorem o výkonu 500 k (takové pohonné jednotky se tehdy montovaly opravdu jen do vojenských stíhaček a závodních speciálů) i s osobním pilotem, Stephens smetl nabídku se stolu jako nepraktickou pro nesmyslně velkou spotřebu takového stroje. Podobně zamítl i další typy včetně tehdy moderního hornoplošníku Lockheed Vega. A tak zatímco Halliburton shromažďoval peníze na cestu přednáškami a rozhlasovými reportážemi, Stephens objížděl letiště, až nakonec v Burbanku našel to co hledal – jejich budoucí „Létající koberec“.

Rozhodování, zda s Halliburtonem poletí, pak také nebylo tak jednoduché, jak se možná jeví ze stránek knihy. Jeho zaměstnavatel (zmíněná společnost TAT) mu byl ochotný poskytnout neplacené volno na jeden rok, ale ani o den víc. Výpověď pak znamenala, že by Stephens přišel o pracně budovanou kariéru včetně slušně placených kapitánských frček. Halliburton mu za to nabízel „pouze“ neplacené místo, krytí cestovních výloh a dobrodružství. Ve Stephensovi nakonec zvítězil duch Antoina Saint-Exuperyho. Nechal jejich letounu přidělat přídavné nádrže a rozhodl se letět kolem světa…

Poté, co oba dorazili do NYC, strávili nějaký čas ve společnosti tehdy populární filmové hvězdy Mary Pickfordové a novinářských es jako Edny Ferberové, Fannie Hurtové a Frank a Kathleen Norrisových, aby vyčkali na parník SS Majestic společnosti White Star Line (stejné, které patřil Titanic). Na jeho palubě se následně nechali i s letounem přepravit do Londýna (pro přelet Atlantiku neměl jejich stroj dostatečně velké palivové nádrže), odkud pokračovali dál na křídlech „Létajícího koberce“ do Paříže, kde je čekaly tři týdny úprav a seřizování letounu. Teprve poté mohli zamířit na jih vstříc další „královské cestě za romantikou“.

Nelze si v této souvislost nepovšimnout, že se Halliburton vypravil za dobrodružstvím v době, kdy se svět začínal zmítat v hluboké hospodářské depresi. Jak příznačné. Dnes by se člověk také nejraději sbalil a s vidinou, že mu všechen ten domácí bordel i se zkorumpovanými politiky mohou být ukradené, zamířil vstříc vzdáleným obzorům.

Dodnes vzpomínám, když jsem jako malý kluk hltal kapitolu, v níž Halliburton společně s Moyem Stephensem tráví několik týdnů uprostřed saharské pouště mezi příslušníky cizinecké legie v Sidi-bel-Abbes. A nebo když jsem se ze stránek „Létajícího koberce“ dočetl o legendárním skalním městě Petra v jižním Jordánsku. Nemluvě o historickém letu kolem Mt. Everestu. Zatímco Halliburton si v Himálaji „poletoval“ takříkajíc na vlastní triko, teprve o dva roky později, v roce 1933, se podařil oficiální britské expedici pod patronací lady Houstonové historicky první přelet nejvyššího vrcholu světa dvojici letounů pod velením plukovníka P.T.Ethertona (o tomto výkonu chystáme do „historického koutku“ samostatný příspěvek).

Později jsem v knížce objevoval a oceňoval i další postřehy a zážitky. Ať už to byly některé praktické rady – jako třeba fungování „palivového sponzoringu“ Halliburtonova letu firmou Shell, a nebo milostný románek s „létající kočkou“ Elly Beinhornovou, která měla tehdy namířeno s malým sportovním strojem Klemm KL-20 do Austrálie.

 

Slavná německá pilotka Elly Beinhorn a její životní partner Bernd Rosemeyer za volantem závodního monopostu Auto Union

V době, kdy poznala Halliburtona a Stephense, bylo Elly čtyřiadvacet let (narodila se v Hannoveru 30. května 1907). Poprvé se setkali v iránském Búšehru na březích Perského zálivu a jak přiznává sám Halliburton, „zamilovat se do té mladé německé Diany vzdušných sfér netrvalo nijak dlouho, za což se nám odvděčila tím, že nás adoptovala coby pěstouny…“  Společně pak všichni tři pokračovali na cestě do Indie a Himálaje (Halliburtonův podstatně „nadupanější“ stroj toho zde dosáhl přece jen o poznání víc, než křehký Klemm) a znovu se sešli v Singapuru.

Vztah, který se mezi oběma Američany a Elly rozvinul, zcela zřejmě přesáhl běžné sportovní vztahy. Lze to ostatně vysledovat i z prostoru, který Halliburton ve své knize Elly věnuje. První setkání popisuje v samostatné kapitole o „létající slečně“ a s neskrývanou lítostí líčí, jak se jejich cesty minuly ještě za Halliburtonova pobytu v Africe. Osud svůj omyl napravil až v Iránu, kde Stephens pomohl Elly s opravou poškozeného stroje a všichni tři pak strávili společně spoustu času ve společnosti tehdy módních hudebních hitů…

„Elly s sebou vláčela gramofon s asi dvěma tucty desek. Měla jich už plné zuby – stejně jako my svých. Spontánně jsme si je vyměnili en bloc. Když si pak Elly prohlédla naši kolekci, prohlásila rozhodně, že jsme ji vzali na hůl. Šla dokonce tak daleko, že si vzala zpátky desku, na které nám záleželo nejvíc záležel, německy zpívanou Falling in Love Again, a vydala ji, teprve když jí Moye za odměnu vyčistil všechny zapalovací svíčky. Pomstili jsme se jí tím, že jsme odmítli vzdát se svého Saint Louis Blues, dokud nás oba neostříhala nůžtičkami z manikúry – a že nám nesměla udělat německou fazónu „hinter praktisch, vorne schön“, na to můžete vzít jed.“

A jak silný se mezi nimi vyvinul vztah přiznává o několik vět dále, když zcela otevřeně líčí, jak se s Moyem „pokoušel zlomit Ellino srdce každý den celé hodiny a hodiny. Moy prostřednictvím historek ze své letecké praxe a on svým tanečním uměním…

Létající koberec během zástavky u Papuánců

Později mnoho novinářů hledalo (zejména v souvislosti s obdobnými životními osudy) vztah Halliburtona s americkou populární pilotkou Amelií Earhartovou (naposledy na českém webu neviditelnypes.cz). Málokdo si však dosud všímal dobrodružství, které Dick strávil s fräulein Beinhornovou. Elly přitom zasáhla do Američanových  ještě jednou, a to již ve zmíněném Singapuru. Halliburton ae Stephensem se zde rozhodli nechat „Létající koberec“ vybavit plováky, ale z relativně nevelké technické rekonstrukce se vyklubalo dvanáct týdnů zdržení (k plovákům dodaným ze Států bylo na místě nutno nechat vyrobit ještě pevné vzpěry). A právě toto čekání se dle Halliburtonových slov podařilo měrou více než významnou naplnit opět Elly…

„Nejpříjemnějším ulehčovatelem technický svízelů byla Elly. Přicestovala za námi z Bangkoku a nechala se přemluvit, aby nás oblažovala v našem soužení po plné čtyři týdny. Sice neustále tvrdila, že musí okamžitě letět dál do Austrálie, jenže my ji nepustili. A když šlo do tuhého, nasadili jsme na gramofon Co jen bych si počal bez tebe, a ona pokaždé změkla a zůstala další den.“

Teprve poté láskou zmožená trojka znovu nahodila motory svých vzdušných ořů a zatímco Halliburton se Stephensem zamířili na Borneo, Elly se vydala do Djakarty a přes Darwin do Sydney, odkud pokračovala přes Nový Zéland a Panamu do Jižní Ameriky. Přes Santiago de Chile a přes Andy se dostala do Argentiny a v červenci 1932 se vrátila domů, kde za svůj výkon obdržela Hindenburgův pohár a šek na 10 tisíc marek. Ten však stěží stačil pokrýt alespoň část nákladů na cestu, které se vyšplhaly do výše 15-ti tisíc marek.

 

Jednu chvíli dělaly společnost posádce létajícího koberce i tyto pohledné Papuánky

Tím však podivuhodné osudy odvážné německé pilotky zdaleka neskončily. Ba co víc, další stopy vedou do tehdejšího Československa! V září 1935 se totiž Elly vypravila do Brna na přednášku pro členy tamního aeroklubu, aby tímto způsobem umořila dluhy a vydělala si na další letecké cesty. Při té příležitosti navštívila i Velkou cenu automobilů na Masarykově okruhu. Horkým favoritem závodu byl slavný Hans Stuck, který však utrpěl nehodu, když mu do obličeje vrazil pták a rozbil mu ochranné brýle. Stuck nakonec vyvázl, ale vítězem se stal tehdy mladý začínající jezdec Bernd Rosemeyer. Tiskový mluvčí firmy Auto Union, za kterou Bernd jezdil, využil přítomnosti slavné letkyně a požádal ji, zda by nepřišla vítězi jejich stáje poblahopřát. „Důsledky“ osudového setkání na sebe nenechaly dlouho čekat a v červenci 1936 se konala svatba. Pro tehdejší nacistické Německo to bylo sousto jako hrom – odvážná letkyně si bere za muže nebojácného automobilového závodníka. Elly s Berndem však nadšení nacistických pohlavárů nesdíleli. Politický vývoj v Německu v nich budil neskrývané obavy a i proto deponovali část svých finančních prostředků v cizině pro případ, že by museli začít nový život ve svobodném světě. Mezitím se však Heinrich Himmler rozhodl kout železo dokud je žhavé a přikázal zpěčujícímu se Bendovi podat přihlášku do SS. Jenže osud tomu chtěl jinak. Hned následujícího roku, krátce po narození syna (ten se později stal slavným ortopedem), Bernd Rosemeyer tragicky zahynul při pokusu o překonání světového rychlostního rekordu. Elly přijala projevy soustrasti od prominentních nacistů včetně Adolfa Hitlera, ale žádala pro svého zesnulého muže prostý a nepolitický pohřeb. A protože její přání nebylo vyslyšeno, opustila předčasně obřad.

V roce 1941 se vdala podruhé za dr. Karla Wittmana a po válce pokračovala v létání až do svých dvaasedmdesáti let. I nadále však zůstávala váženou celebritou a své jméno propůjčila i špičkovým hodinkám (v ceně cca 32 tisíc korun), které nabízejí i české e-shopy.  Zemřela 28. listopadu 2007 ve věku jednoho sta let…

 Halliburton se Stephensem se v květnu 1932 přepravili z filipínské Manily na palubě parníku President McKinley do San Franciska. Z dopisů Halliburtonova bankéře vyplynulo, že Dick během cesty přečerpal účet o 2 tisíce dolarů (celá cesta stála na 50 tisíc dolarů, nepočítaje v to 14 tisíc dolarů, na které přišlo palivo, poskytnuté zdarma firmou Shell) a že je prakticky na mizině. Když  4. června 1932 opět přistáli v Burbanku, měl za sebou „Létající koberec“ cca 60 tisíc kilometrů a 374 hodin, strávených ve vzduchu. Aby se vypořádal s finanční tísní, Halliburton během pěti měsíců dokončil novou knihu, která  se ještě koncem roku dostala na pulty knihkupectví. Do roka mu honorář jen prvního vydání „Létajícího koberce“ vynesl více než 100 tisíc dolarů!

Moye Stephens se už k „aerolinkám“ TAT nevrátil. Nějaký čas pracoval pro firmu Lockheed a v roce 1938 se stal spolupodílníkem a zkušebním šéfpilotem společnosti Northrop, pro kterou v dalších letech zalétával experimentální typy letadel, včetně tzv. létajících křídel NIM, XB-35 a proudového XB-49.

Papuánský náčelník a posádka Létajícího koberce (Dick Halliburton v bílé šále)

Halliburton se v dalších letech podílel ve spolupráci se společností United Artists na vzniku cestopisného filmu Hovoří Indie, v němž si také zahrál hlavní roli (za honorář 10 tisíc dolarů) a přitom se znovu „zaláskoval“ – tentokrát s herečkou Rosie Brownovou, která před kamerou ztvárnila „dívku z Kašmíru“. Následně vydal úspěšnou dvoudílnou knihu o divech světa, aby  na jaře 1939 při pokusu o přeplavbu Tichého oceánu na palubě džunky Mořský drak zmizel neznámo jak a neznámo kde.

 Nemůžu si pomoct, ale tohle by nedokázala vymyslet ani Rosamunde Pilcherová…