San Faustino & Visconti Venosta

Zatímco dnes je severoitalské údolí Valtellina, lemované třítisícovými alpskými štíty, spojeno se zimními sporty a letní turistikou, před mnoha staletími se zde odehrávaly mocenské boje o nadvládu nad zdejším pohraničním územím, na něž z vysokého ostrohu nad městečkem Grosio shlíželo podivuhodné dvojhradí San Faustino a Visconti Venosta.

*

Zvonice se zbytky hradu San Faustino a mapka lombardského regionu Valtellina

 Zdejší osídlení sahá až do bronzové doby, z níž se dochoval jeden z největších archeologických divů v oblasti Alp – tzv. skalní petroglyfy z Valcamoniky. Nicméně první písemné zprávy o Grosiu se datují až z poloviny 12. století, spjatých s boji o investituru mezi císařem a papežem. Jeho význam přitom nespočíval v ekonomické síle, ale strategické poloze na křižovatce cesty do Bormia a horských stezek do údolí Grosina a průsmyku Mortirolo. A odtud vedla cesta k vybudování strážní pevnosti.

*

Oblast Valtelliny a Bormia byla tehdy pod církevní správou biskupa z Coma, neboť místní šlechta, složená vesměs z nedávných přistěhovalců, si zde teprve hledala „místo na slunci“. Nicméně jak to tak v podobných příhraničních oblastech chodí, jeden soused zkouší na druhém, co snese. A císař se rozhodl posílit zdejší vliv prostřednictvím podpory šlechtického rodu z Matsche. Pod jeho vliv se tak s podporou biskupa z Churu dostaly některé farnosti včetně kostelů v Bormiu a Poschiavu. Biskup z Coma něco takového samozřejmě nedokázal skousnout, obzvlášť, když matschský církevní hodnostář – tzv. kapitán, který měl zmíněné farnosti na starosti, ho odmítal brát na vědomí. Tedy alespoň zpočátku. Jenže v oněch časech i církev vládla mečem a dotyčný prelát musel nakonec trávit většinu času pod ochranou své rodiny a nevystrkovat z Bormia paty.

Konflikt nabýval někdy až komických rysů, a to když biskup z Coma ve snaze ponížit roli pánů z Matsche začal v úředních dokumentech označovat jejich rod jako z Venosty. Inu každý prostředek k pomstě dobrý…

Každopádně i po nástupu nového biskupa z Coma – Ardizzona Luciniho – do funkce v roce 1120 se o nějakém „klidu zbraní“ nedalo mluvit. Ardizzone sebevědomě uplatňoval práva své diecéze na sporné farnosti a také na hrad v Grosiu. Tehdejší císař Friedrich Barbarossa nakonec ustoupil a přiznal Ardizzonemu rozsáhlá privilegia (např. nárok na 60 měřic obilí) a pravomoci (výkon trestního práva aj.). Teprve poté se podařilo napjatou situaci zklidnit.

*

Faktem je, že Luciniové tehdy nehráli v Itálii žádnou druhou ligu, ale členové jejich rodu zastávali biskupské stolce v řadě dalších měst, včetně vlivné Novary. I proto v roce 1196 potvrdil dalšímu biskupovi z rodu Luciniů zmíněné výsady i císař Jindřich IV.

*

Rytířské korouhve guelfů a ghibellinů

 Díky posílení svého vlivu se biskup z Coma nakonec rozhodl milostivě svěřit správu pevnosti Grosio do rukou kapitánů z Venosty, nicméně až do 15. století zůstal hrad, respektive hrady, v majetku biskupství.

Ani rod z Venosty však nebyl ztratný a do konce 12. století nashromáždil značný majetek od údolí Adda na řece Inn až po údolí Adige. Po smrti hlavy rodu Gabarda přešlo v roce 1226 jeho dědictví na tři syny – Gabardina, Egana a Corrada. Hrad v Grosiu tehdy podle všeho získal včetně dalších majetků Corrado Venosta von Matsch (Conrad von Matsch).

V druhé polovině 13. století však začaly Svatou říší římskou cloumat stále urputnější boje mezi stoupenci císaře a papeže – ghibelliny a guelfy – a všichni tehdejší mocní se museli rozhodnout pro některou stranu. Corrado se neváhal do války zapojit, neboť díky svému bohatství neměl problém vystavět vlastní družinu. A svým mečem se rozhodl podpořit procísařskou stranu ghibellinů. Podle všeho jím uměl vládnout, neboť pověsti o jeho neohroženosti rychle plnily místní kroniky.

*

Hrad Boffalora

 Problém vyvstal v roce 1269, kdy se do Valtelliny vypravil biskup z Coma Raimondo, pocházející z vlivného lombardského rodu Della Torre. Tento významný exponent guelfů měl za sebou pozoruhodnou církevní kariéru od arcibiskupa v Monze (1251-1262) přes jmenování arcibiskupem v Miláně (do této funkce však nebyl oficiálně ustaven) až po biskupa z Como (od roku 1262). Ve zmíněném roce 1269 zamířil údajně na pastorační cestu na území svých úhlavních nepřátel. Že to nebyl dobrý nápad, se ukázalo vzápětí.

Corrado se totiž s biskupem vůbec nemazlil. Nejen, že ho zajal, ale ve valtellinském Sondalu ho v kleci vystavil jako opici pro posměch všem odpůrcům „papeženců“. Vojáci Raimondova bratra Napa della Torre nicméně 25. září 1273 nebohého preláta vysvobodili a poté se jali pronásledovat Corrada, který se opevnil ve svém hradě Boffalora u Madesima. Tam setrval tři roky v obklíčení, aniž by se protivník pokusil o nějaký útok. Nakonec to odnesl exkomunikací, která se ale nijak nedotkla jeho rodiny a tím pádem ani jeho majetků. Raimondo pak byl v roce 1273 za fyzickou, duševní i společenskou újmu odškodněn „trafikou“ v podobě aquileiského patriarchy.

*

Bitva u Campaldina, v níž 11. června 1289 vojsko 1900 rytířů a 10 000 pěšáků guelfů zvítězilo nad 800 rytíři a 10 000 pěšáky ghibellinů; a zatímco na straně prvních padlo 300 mužů, na straně ghibellinů to bylo 1700 bojovníků (na kresbě vlevo velení ghibellinů krátce před bitvou)

 Tou dobou představoval valtellinskou pevnost v Grosiu v podstatě opevněný kostel svatého Faustina a Jovita, brescijských mučedníků. Jeho vznik spolu s blízkým pohřebištěm se datuje někdy do 10. až 11. století a dnes jeho umístění připomíná už jen věž zvonice.

Ještě koncem 13. století bylo zřejmé, že starý hrad už nevyhovuje požadavkům doby a po roce 1300 byly jen o pár set metrů severněji zahájeny přípravné práce na vybudování nové biskupské pevnosti. Jenže události nabraly zcela nový směr, když se novým pánem nad diecézí Como stal rychle se rozpínající rod Viscontiů.

Stalo se tak 2. července 1335, kdy Azzone Visconti, tehdy již vládce Milána, vstoupil triumfálně do Coma a byl zvolen „věčným a generálním pánem města a biskupství Como“. Pokud se ale Azzone domníval, že přebírá bezproblémové panství, měl být záhy vyveden z omylu. Ulrico di Matsch (jinak Ulrico di Venosta) měl na celou věc poněkud jiný náhled a rozhodl se přísahat věrnost biskupovi z Churu. Důvod byl nasnadě. Churský biskup to měl přes alpské velikány trochu z ruky a pánové z Matsche si od tohoto „spojenectví“ slibovali větší míru nezávislosti. Neváhali jít i do soudních sporů stran nároků Viscontiů na valtellinskou oblast.

Dnešní podoba zakonzervovaných trosek hradu Visconti Venosta

 Příměří vydrželo osm let. Pak Viscontiům došla trpělivost a v roce 1344 zformovali armádu, která vyrazila zkrotit vzpurné Bormijce. Ti se po tři měsíce snažili ubránit prostor mezi Grosiem a Sondalem, ale v roce 1348 Luchino Visconti uplatnil vůči odbojníkům i ekonomické sankce, týkající se zejména obchodu s vínem, a podařilo se mu obsadit pevnost Boffalora. Boje, mající charakter záškodnické války pak pokračovaly mezi Viscontiovci z údolí Valtellina a Bormijovci až do 80. let 14. století. Na pozadí konfliktu přitom stále přetrvávala příslušnost ke stranám guelfů (rod Visconti) a ghibellinů (Bormio a biskupství Chur). První v čele s arcibiskupem Giovannim se pokoušeli protivníka uplatit udělováním různých výsad členům rodu di Venosta, desperáti z Bormia pro změnu podnikali nájezdy na stáda dobytka na území pod kontrolou Viscontiů.

*

 Za této situace samozřejmě rychle dozrály plány na vybudování nové pevnosti v Grosiu. Se stavbou, nesoucí název „Castrum Novum“ a nebo také „Castello Visconti Venosta“, bylo započato kolem roku 1350 a měla trvat pětadvacet let. Hradu dominovaly velké obranné věže a zdvojené pásmo hradeb, které měly poskytnout v případě potřeby útočiště i pro civilní obyvatelstvo.

*

Koncem 15. století sehrál hrad „Visconti Venosta“ významnou roli během konfliktu s graubündenskými ze sousedního švýcarského kantonu. Poté však nastal pozvolný úpadek hradní pevnosti a v roce 1526 došlo dokonce ke zbourání části opevnění. K obnově hradu se přistoupilo až na počátku třicetileté války, ale nikoli v souvislosti se střetem protestantů a katolíků, ale kvůli povstání, které tehdy zachvátilo údolí Valtellina. Až později dopadly důsledky šíleného konfliktu dvou nesmiřitelných náboženských táborů také na zdejší region.

Hradu nad Grosiem se dotkly prostřednictvím bitvy u Morbegna v listopadu 1635, po níž došlo k další obnově jeho opevnění. Za tím účelem bylo v únoru 1636 pro práce na hradě vyčleněno dle dobových účetních knih „12 zedníků, 12 truhlářů a 12 pomocníků“.

*

Efektní noční snímek hradu Visconti Venosta, svědka pohnutých dějin italského středověku

 Po odeznění revolučního povstání ve Valtellině v druhé polovině 18. století skončil hrad v Grosiu podobně jako většina podobně nepotřebných objektů jako stáje a sýpky místních zemědělců. Po letech však rod Viscontiů projevil o hrad opětovný zájem a ještě v roce 1863 ho získal od obce Grosio opět do svého držení. Ministr zahraničí italského království Emilio Visconti Venosta dokonce uvažoval o obnově hradu jako rodinného sídla, ale nakonec se spokojil alespoň se zakonzervováním jeho ruin. V tomto duchu pokračuje péče o hrad i v současnosti.

 R A T I N G

 © -CC-