Ortlerské Alpy – Valle di Fraéle

Kdo holduje i v létě dovolené na horách, neměl by si nechat ujít půvaby italského Národního parku Stelvio, který se rozkládá na území tří italských regionů – Lombardie, Horní Adiže a Trentina. Na shlédnutí jeho krás, ať už pěšky nebo na kole, vám přitom rozhodně jedna dovolená stačit nebude. Každý horský hřeben, každé údolí totiž skýtá bezpočet zajímavostí, ať už přírodního, historického ba dokonce technického charakteru, jak o tom svědčí příklad Valle di Fraéle (označované také jako Valle di Cancano), kde se snoubí přírodní půvaby s výrazným dějinným otiskem lidských rukou. Zdejší lokalita je mimochodem zařazena i do mezinárodního projektu Alpine Pearls (Perle delle Alpini; Alpské perly), čítající sedmadvacet středisek v šesti různých alpských zemích.

*

Valle di Fraéle s výhledem na hraniční vrcholy mezi Tea Fondada a Piz Schumbraida

Údolí Fraéle se rozkládá v bezmála dvoutisícové výšce nad městečkem Comune di Valdidentro v nejsevernějším výběžku Valtelliny, jen nějakých deset kilometrů západně od světoznámého lyžařského střediska Bormio. Abyste se k němu dostali, musíte vystoupat serpentinami po strmém úpatí Cima di Plator (2910 m) do průsmyku, střeženého už od středověku dvojicí strážních věží Torri di Fraéle. Ty jsou symbolem celého okolí a nacházejí se i ve znaku Comune di Valdidentro.

*

Strážní věže při vstupu do údolí Fraéle

Vystoupat k Torri di Fraéle lze samozřejmě mnoha způsoby. Ve středověku tak pocestní činili pěšky, později na oslu či mezku, dnes se sem směřuje nejčastěji autem nebo na kole, ale to druhé lze doporučit skutečně jen těm zdatným se slušnou fyzičkou. Ti méně zdatní by si měli nechat své dvoukolové oře vyvézt autem do průsmyku k horskému restaurantu Villa Valania a teprve zde nasednout o projet se údolím. Ostatně už v minulosti sem údajně vedly „nebeské“ schody, které měly usnadnit překonání značného terénního sklonu a jež napovídají, že vyšlapat do průsmyku s převýšením nějakých 600 m bude asi o něco náročnější, než ranní projížďka po Stromovce.

*

Nekonečné serpentiny pod Torri di Fraéle

Zdejší kraj byl podle archeologických výzkumů osídlen už někdy kolem roku 1000 našeho letopočtu. Kromě zemědělství zdejší obyvatelé těžili zejména z vedlejší obchodní stezky přes severní Livigno, která pomáhala spojit milánské vévodství a benátskou republiku s německou říší. Díky tomu se zde postupně rozvinuly pohostinské služby a řemeslná výroba, která pomáhaly uspokojit znavené poutníky a potřeby obchodníků, jejichž povozy utrpěly cestou přes hory.

*

Těsně před Torri di Fraéle čeká na cestovatele nepříliš široký a neosvětlený tunel, který by určitě nesvědčil klaustrofobickým poutníkům

Nebezpečí na zdejší pocestné však nečíhalo jen v podobě strmé stezky, ale také lapků, kteří mezi zdejšími skalami číhali, aby si dopomohli k bezpracnému zisku. Čím kratší cesta se tak nabízela, tím větší nebezpečí se na ní skrývalo.

*

Lago delle Scala s výhledem na vrchol Monte Solena (2918 m) a rybařícím dovolenkářem

 Jen pár set metrů severně od Torri di Fraéle se po pravé straně při západním úpatí hřebene Monte delle Scale rozkládá Lago delle Scala (respektive Lago di Fracéle; 1928 m), první ze tří jezer respektive vodních nádrží, které vyplňují podstatnou část údolí Fraéle. Lago delle Scala je nejmenší, ale zároveň asi nejrozkošnější zdejší místo k odpočinku nebo rybaření. Oč malebněji a romantičtěji působí jezero na dnešního návštěvníka, o to temnější legenda je s ním však spojená.

*

Někdejší obchodní stezka údolím Fraéle se změnila v obslužnou a turistickou komunikaci

Jejími ústředními protagonisty se stali Černý anděl a netvor Ravan, představující v podstatě dvě stejně hrůzné tváře jednoho a téhož zla. Zatímco však Ravan neskrýval svůj pekelný vzhled, když se zjevoval nad hřebeny hor a propastí a kolem něho sršely jiskry jako ze železné pece, Černý anděl naopak lákal horaly a poctivé křesťany do záhuby falešným úsměvem, průvody duchů a jen když byl vzteky bez sebe, šířil kolem sebe taktéž zničující plameny. Ravan měl deset hlav, nesmírnou sílu, kterou třásl i těmi největšími horami, stál v čele všech zlých duchů a byl porostlý srstí a štětinami tvrdými a ostrými jako dráty. Podobně jako Černý anděl však nesnášel sluneční světlo a jeho šílený smích se ozýval vždy, když viděl padat hvězdy. Podle jedné z pověstí bylo toto monstrum počato z nepřirozeného spojení mezi obrem a mlokem, podle jiné se vylíhlo z vejce, sneseného kohoutem (!) na hromadě hnoje, kde se soustředil jed ze všech hadů světa. Každopádně mělo ve své moci všechny darebáky v kraji, jejichž skutky musely být nepochybně hodně zavrženíhodné, když jsou spojovány s takovýmito temnými silami…

*

Dvě věže, střežící vstup do údolí Fraéle

Zdejší údolí však netrpělo jen démony. Torri di Fraéle se během středověku staly jakousi „nebeskou“ hranicí, která měla nejen střežit zdejší obchodní stezku, ale chránit obyvatele Valdidentra před dalšími pohromami.

Věže byly postaveny zřejmě někdy ve 13. století a rozkládají se mezi horskými masívy Cima di Plator a Monte delle Scale (2521 m). Obě mají čtvercový půdorys a jak bylo tehdy zvykem, vchod do věží byl umístěn ve výši prvního patra a vstupovalo se do něj po zasouvacím žebříku. Šířka jedné strany věže činí 5,75 m a tloušťka zdí 80 cm. Posádku tvořilo deset mužů, které sem vyslal milánský vévoda. V roce 1357 zde byla vybudována zpevněná cesta, která poprvé umožnila tranzitovat po zdejší stezce pomocí koní, a v roce 1435 posloužily obě věže jako zábrana před nakaženými morovou epidemií, která se do kraje šířila z Val Venosty a Val Monastero.

*

V roce 1635 se údolí Fraéle stalo dějištěm krvavé bitvy francouzských, španělských a švýcarských vojsk

Znovu se obě věže zapsaly do dějin na počátku 17. století. Evropou tehdy cloumalo napětí mezi katolíky a protestanty a jeho ozvěna dorazila i do oblasti Valtelliny a údolí Fraéle, jakési přirozené hranice mezi latinským a germánským světem. Kontrola nad zdejším regionem a alpskými průsmyky mezi Itálií a Německem tak měla dalekosáhlý význam pro rovnováhu sil na celém kontinentě. Když se totiž Španělům podařilo posílit svou přítomnost v milánském vévodství, vznikla tím hrozba, že by se vojska španělských Habsburků mohla spojit s jejich rakouskými bratranci a navíc proniknout přes německé území do jejich flanderských držav, kam měli dosud přístup pouze po moři. Francouzští hugenoti proto pověřili vévodu z Lesdiguières, aby se ujal v oblasti zpravodajské a „dohlížecí“ služby.

*

Dnešní údolí Fraéle ničím nepřipomíná někdejší krvavé dějiny

Faktem je, že Valtellina byla od začátku 16. století v držení tzv. Grisonské ligy (Grisons nebo také Graubünden je dnes nejvýchodnějším švýcarským kantonem), která se hlásila ke katolictví. Nicméně začátkem 17. století přešla na stranu protestantů. Protože však představitelé ligy tento postup nekonzultovali s místními vlivnými katolíky, vypuklo v roce 1620 povstání, a to grisonské vůdce za vydatné španělské podpory svrhlo. Mírem z Milána o dva roky později bylo údolí posléze svěřeno pod vojenskou ochranu papeže, ale už o dva roky později kardinál Richelieu vyslal do regionu své agenty, aby připravili půdu pro vojenský zásah. Tím pověřil generála Françoise Annibala d’Estrees, markýze de Coeuvres, který v čele čtyř tisíc žoldnéřů, naverbovaných vesměs ve Švýcarsku, rychle „vyprovodil“ papežské ozbrojence.

*

Vlevo: švýcarský vojevůdce Jürg Jenatsch připomíná českého generalissima Valdštejna nejen svou vizáží, ale i osudy (v roce 1639 byl jako oběť komplotu úkladně zavražděn); vpravo: francouzský generál François Annibal d’Estrees

Naděje, že tím je všem půtkám konec, se však měly ukázat jako poněkud předčasné. Posledního října 1635, v předvečer svátku Všech svatých, se v údolí Fraéle rozložila početná císařská armáda pod velením barona Fernamonta, čítající 6-7 tisíc pěšáků a 800 jezdců. Kromě toho sem od jezera Como mířily španělské síly generála Serbelloniho a pod prapory švýcarských katolíků se houfovalo vojsko plukovníka Jürga Jenatsche. Jejich cílem bylo zničit francouzský expediční sbor vévody Henriho de Rohan, který se zde nečekaně ocitl v kleštích a nezbývalo mu, než se v této krajně nepříznivé situaci buď vzdát a nebo se zkusit probít. Odvážný generál z jednoho z nejváženějších francouzských rodů si zvolil druhou možnost. Možnost hodnou neohroženého válečníka, leč hrůzostrašnou pro nevinné obyvatele údolí…

*

Vlevo: Císařský generál Johann Franz Barwitz, baron von Fernemont; uprostřed: kyrysník z let 30-leté války; vpravo: francouzský generál Henri vévoda de Rohan

Kraj, už tak sužovaný rabováním armád, hladem a morem, měl nyní zažít skutečnou apokalypsu. Rohan vsadí všechno na jednu kartu překvapivého útoku. Má k dispozici podstatně méně mužů, kteří chápou, že zde buď zvítězí a nebo složí kosti.

Kdo někdy viděl film Poslední údolí, může si učinit alespoň přibližnou představu o tom, co se 31. října 1635 odehrávalo ve Valle di Fraéle. Řež, k níž došlo na dohled Torri di Fraéle, zabrala skoro celý den. Zajatci se takřka nebrali a země se po několika hodinách pokryla krví a mrtvolami více než dvou tisíc obětí, převážně z řad Francouzů. Před zraky vyděšených rolníků lehlo popelem všech 80 jejich chalup a když se nad obzor vyhouplo první listopadové slunce, chladná půda stále ještě doutnala a nesla stopy naprosté zkázy.

*

Současnou tvář Valle di Fraéle charakterizují velké přehradní nádrže Lago di Cancano (v popředí) a Lago di San Giacomo (v pozadí)

Rohan později ve svých pamětech s chladnou neúčastí poznamenal, že v čele svých přeživších vojáků opouštěl místo, kde sice nezvítězil, ale kam nepochybně císařští dlouho nevstoupí, neboť místo neskýtá žádné zázemí pro pobyt vojska…

*

Divoké peřeje řeky Adda při východních svazích Monte delle Scale poblíž Bagni Vecchi

Dnešní podoba krajiny dává na někdejší útrapy zdejšího lidu naštěstí zapomenout a skýtá mnohem povzbudivější obraz života. Na opačném místě někdejších krvavých bitev, na východním úpatí Monte delle Scala, v místech, kde se okrsek Valdidentro svažuje k Bormiu a kudy vede silnice č. 38 z průsmyku Stelvio, se totiž rozkládá místo, které lidem naopak pomáhá. Jen málokoho, kdo tudy projíždí, asi napadne, že míjí zdejší vyhlášené lázně Bagni Vecchi a Bagni Noovi, jejichž termální prameny o teplotě 350-400, vyvěrající z různých zdrojů horského masívu Cima di Reif (3049 m), pomáhají léčit kožní a astmatické problémy.

*

Bezmála kilometr široká hráz přehrady San Giacomo s vrcholy Monte Pettini (2932 m) a Punta del Ferro (3054 m)

Zřejmě největší překvapení na návštěvníka údolí Fraéle však čeká v podobě velkých přehradních nádrží Lago di Cancano (1884 m) a Lago di San Giacomo di Fraéle (1949 m), které představují obdivuhodná technická díla z poloviny minulého století.

První vodní dílo na horním toku řeky Adda v údolí Fraéle, jehož účelem bylo zásobovat zdejší oblast elektřinou, vzniklo již v v letech 1925-1933. Nicméně jeho parametry (nádrž zachycovala více než 20 miliónů krychlových metrů vody) přestaly brzy vyhovovat, a tak ještě v roce 1940 bylo započato se stavbou nové přehrady San Giacomo. Válka však práce přerušila a s výstavbou bylo možné pokračovat až po jejím skončení. Dílo bylo nakonec dohotoveno v roce 1950 a pojalo 63 miliónů m3 vody. Výška hráze v koruně činí 91 m a hřeben hráze měří bezmála kilometr (965 m).

*

Přehrada San Giacomo a v popředí stará hráz Cancano I z roku 1933, která se dnes nachází pod hladinou vodního díla Cancano II

Pro srovnání: Brněnská přehrada (rok dokončení 1940) má objem 7,6 miliónů m3, Seč (1934) 22 miliónů m3, Vír (1957) 56 miliónů m3 a Vranov (1933) 133 miliónů m3.

*

Vlevo: snímek ze stavby gravitační hráze Cancano II; vpravo: tatáž hráz během rekonstrukce v roce 2004

Nicméně už v době dokončení bylo zřejmé, že to nebude stačit. Rostoucí poválečná poptávka po elektrické energii si tak vyžádala stavbu dalšího vodního díla, označovaného jako Cancano II. Projekt byl vypracován ještě během roku 1952 a v následujícím roce se započalo s výstavbou. Přestože se jednalo o zcela mimořádnou stavbu tzv. gravitační přehrady o výšce v koruně 136 m a délce hřebene 381 m, podařilo se ji dokončit za pouhé tři roky.

*

Gravitační přehradní hráz Cancano II na řece Addě patří k mimořádným vodním dílům

Pro srovnání: vodní nádrž Orlík má výšku v koruně 91 m a délku hřebene 450 m. Její stavba probíhala v letech 1954-1961. Celkový výkon orlické hydroelektrárny činí 364 MW.

*

Přístup k ochozům hráze střeží pevné zámky. Nicméně když se nikdo nedívá, bývá zvědavost silnější než opatrnost… (detailní záběry z obhlídky hráze najdete v galérii)

Přehradní nádrž Cancano zadržuje 124 miliónů m3 vody (celkem tak obě přehrady v údolí Fraéle zadržují 187 miliónů m3 vody) a pro provoz a výrobu elektřiny využívá vody, upouštěné z nádrže San Giacomo. Hydrocentrála v Premadiu je osazena dvojicí turbín Pelton a zpočátku zajišťovaly výrobu elektřiny dvě skupiny generátorů po 74 MW. Po modernizaci a doplnění o třetí generátor v letech 2003-2004 činí současný výkon 226 MW.

*

Velký obr.: Do hráze Cancano se opírají vody o objemu 123 miliónů krychlových metrů; vložený obr.: snímek jedné z dnes už zatopených usedlostí v údolí Fraéle

Vlastní údolí Fraéle je průjezdné po širokých, leč toliko šotolinových cestách, takže jestli nechcete přijít u svého motorového miláčka o lak, volte pro další cestu kolem jezer bicykly a nebo vlastní nohy. Nicméně pokud nechcete inhalovat prach od těch, kteří zde přece jen z nejrůznějších důvodů projíždějí po čtyřech kolech (obsluha přehrad, horských chat apod.), vyberte si k pěší obchůzce spíše severní břeh, kde je o poznání klidněji. Milovníkům delších túr pak lze doporučit jednak výstup na Monte delle Scala a nebo přechod přes Ricoyero (2843 m) a sedlo Forcola (2768 m) po severních svazích Monte Braulio (2980 m).

Při výletu do a z údolí Fraéle se každý motorista obstojně procvičí v jízdě zručnosti. Na rozdíl od českých však mají italské vozovky i v takovýchto končinách udržovaný povrch, takže se můžete poklidně věnovat sledování zákrut a nikoli výmolů

V okolí jezer je řada „občerstvovacích“ zařízení, díky nimž se nemusíte vláčet se zbytečnými zásobami. Poblíž chaty Solena stojí navíc moderní kostelík svatého Erasma s pamětní deskou hrdinů a obětí zdejšího protifašistického hnutí odporu v letech 2. světové války za éry nechvalně proslulé republiky Saló.

GALERY:

© Ceskycestovatel.cz

Komentáře nejsou povoleny.