Nejkratší válka

Z historie známe spoustu různě dlouhých válek. Sedmidenní, sedmiletou, třicetiletou a dokonce i stoletou. Napadlo vás však někdy, jak dlouho trvala nejkratší válka? Věřte nebo ne, ale bylo to půl hodiny. Přesně půl hodiny a osm minut. Nejednalo se přitom o nějakou potyčku nějakých mafiánských rodin nebo domorodých kmenů, ale o regulérní konflikt dvou suverénních států. Došlo k němu před více než sto lety na východním pobřeží Afriky, kde se v srpnu 1896 dostali takříkajíc „do křížku“ (nebo možná půlměsíce – jednalo se totiž o konflikt křesťanské a muslimské země…) Velká Británie a Zanzibar.

S exotickým jménem Zanzibar si zřejmě leckdo spojí někdejší populární televizní pořad Haliny Pawlowské. Ti sečtělejší si pak možná vzpomenou, že odtud odstartoval jistý doktor Fergusson (neplést si se současným koučem fotbalového týmu Manchester United!) s balónem Victoria k pětinedělnímu letu napříč černým kontinentem…

Na každý pád, Zanzibar je především korálový ostrov v Indickém oceánu, který se rozkládá na ploše 1658 km² (severně od něj leží ještě o něco menší ostrov Pemba) a v současnosti je autonomním regionem státu Tanzanie (jeho název vznikl složením názvů kontinentální části Tanganjika a ostrovní části Zanzibar).

*

Za první návštěvníky ostrova jsou považování arabští obchodníci, kteří zde měli přistát někdy v 8. století a dali mu základy dnešního názvu složeninou slov bar (arabsky „ostrov“) a zandj (arabsky „pobřeží černého muže“). S nimi přišlo na ostrov i dodnes převažující islámské náboženství. Jako následek komunikačních obtíží se mezi obchídníky a domorodým obyvatelstvem postupem času vytvořil i nový jazyk „swahili“ (od arabského výrazu sahil, česky „pobřeží“), směsice arabštiny a místních jazyků, která dnes přibírá do slovní zásoby i spoustu přejatých výrazů z angličtiny.

Během 10. století už byli Arabové ve zdejší oblasti pevně usazeni a když u břehů Zanzibaru (ve svahilštině Unguja) přistál v lednu 1499 Vasco da Gama, našel zde vzkvétající a bohatá města, vedoucí čilý obchod s Indií.

O čtyři roky později se zde objevil další portugalský mořeplavec Ruy Laurenço Ravasco a založil zde první evropskou obchodní stanici. V následujících letech získali Portugalci kontrolu nad obchodem v celé indickooceánské oblasti. Koncem 17. století však veškeré državy na sever od Mozambiku ztratili a v roce 1698 postoupili Zanzibar sultánům z Ománu. Pod jejich nadvládou se ostrovní stát rozpadl na několik menších a v krátké době se stal nejvýznamnějším centrem obchodu s „černou“ a bílou slonovinou v Indickém oceánu.

Obchod s otroky kvetl na Zanzibaru po několik století až do roku 1897

 Teprve od roku 1829 se datuje i další a méně temný původ bohatství ostrova – koření jménem hřebíček! Dnes si s ním ponejvíce vylepšujeme vánoční svařák, ale za našich předků šlo o zlatonosnou komoditu.

Poté, co získali kontrolu nad ostrovem, nechali zde ománští sultánové vybodovat kamennou pevnost, jejíž posádka dohlížela nad ničím nerušeným obchodem s otroky (v otrokářské hantýrce „černá slonovina“). Kdo četl Patnáctiletého kapitána a nebo román Black Ivory od Normana Collinse, nechť je ubezpečen, že pánové Verne i Collins ani v nejmenším nepřeháněli.

Na počátku 19. století se na zanzibarské otrokářském trhu prodalo až 10 tisíc otroků ročně a otroci představovali tři čtvrtiny místní populace. Kromě obchodu s otroky kvetl na Zanzibaru i obchod se zbraněmi, za které byli otroci zhusta směňováni. Poptávka „ebenové slonovině“ poháněla lovce otroků dál do hloubi černého kontinentu a zanzibarská administrativa se postupem času redukovala na lovce a obchodníky s otroky. Někdejší města upadala a v roce 1842 stálo v hlavním městě Zanzibaru kromě pevnosti a jen cosi dřevěných chatrčí.

Jedním z důvodů celkového úpadku byly i spory mezi ománským sultánem a zanzibarským místodržícím. Už v roce 1832 se však tehdejší ománský sultán rozhodl přemístit na Zanzibar celý dvůr a toto rozhodnutí bylo stvrzeno v roce 1840. Pod vlivem tohoto rozhodnutí se tehdy na Zanzibar přestěhovalo mnoho vlivných a zámožných rodin a s jejich příchodem nastal nový rozkvět ostrova, který přilákal pozornost i evropských a amerických obchodníků.

*

Jako první „západní“ objekt na Zanzibaru byl postaven konzulát Spojených států. Stalo se tak v roce 1837. O čtyři roky později následoval britský a v roce 1844 francouzský konzulát. Tím se zdejší sultanát dočkal i mezinárodního uznání.

V roce 1883 za vlády sultána Barghashe ibn Saida byl vedle hlavního a harémového paláce postaven ještě tzv. Beit al-Ajaib – ceremoniální palác (vybavený jako jeden z prvních v Africe elektřinou) a také maják. Všechny tři paláce přitom byly mezi sebou propojeny zvláštními krytými můstky nad úrovní ulic, aby jimi mohl sultán nerušeně procházet. A zatímco v roce 1830 měl Zanzibar Town sotva 17 tisíc obyvatel, v roce 1888 čítalo město už na 3 tisíce domů a 80 tisíc obyvatel, a vedle otrokářství se plně rozvinul obchod s hřebíčkem.

*

 Mapa Zanzibaru a Německé východní Afriky (vlevo) a snímek ceremoniálního paláce v Zanzibar Town

 Mezitím však vypuká spor o nadvládu ve východní Africe. V koloniální éře nechvalně proslulé „politiky dělových člunů“ se Zanzibar ocitá v hledáčku tehdejšího britského impéria, které už v roce 1873 přinutí místního sultána Barghashe ibn Saida ukončit obchod s otroky. Pro zdejší muslimy to však znamená obtížně stravitelné sousto, které jim přináší jen těžko nahraditelné ekonomické ztráty. Otrokáři proto pod nejrůznějšími záminkami (nejčastěji boje s kolonizátory) iniciují řadu povstání, a sultán se pod vlivem svých islámských soukmenovců rozhodne volit řešení na způsob „nažraného vlka a zachovalé kozy“.

Vláda sultanátu se obchodu s „černou slonovinou“ sice zřekne, ale „co v tomto ohledu podniká soukromý sektor, po tom jí nic není…“ (Nepřipomíná vám tenhle přístup něco hodně, ale hodně současného…?). Jen tak na okraj – otrokářství na Zanzibaru tímto způsobem kvetlo (a sultanát z toho měl samozřejmě odpovídající dividendy) až do roku 1897, to znamená ještě celé čtvrtstoletí…

Mezitím Imperiální britská východoafrická společnost (Imperial British East Africa Company – IBEAC) získala od zanzibarského sultána obchodní koncese v oblasti dnešní Keni a pomohla dosadit do čela zanzibarských ozbrojených sil „svého muže“ Lloyda Mathewse, který to doma dotáhl toliko na poručíka Royal Navy (Královského námořnictva), ale na Zanzibaru byl jmenován rovnou generálem a velitelem zanzibarské armády.

Situace se zkomplikovala ve chvíli, když se na území tehdejší Tanganjiky v přibližně téže době uchytila Německá východoafrická společnost (Deutsch-Ostafrikanischen Gesellschaft) a obchod s otroky se tak ocitl uprostřed střetu koloniálních zájmů: pevninské vnitrozemí (loviště otroků) se ocitl pod vlivem jiné mocnosti než ostrov Zanzibar (místo zobchodování otroků).

Situace se tak stávala notně nepřehlednou (obzvlášť, když si zanzibarští sultánové činili nároky nad vládu i nad africkým pobřežím) a mnohdy docházelo i k velmi kuriózním situacím. Jako v případě oblasti Tanga, kde Němci odmítli vztyčit vlajku zanzibarského sultána. Když během následujících nepokojů bylo zabito asi 20 Arabů, vyslal sultán na pevninu vojáky pod velením Mathewse „obnovit pořádek“. Vedle toho ale Britové a Němci poměrně úzce spolupracovali při námořní blokádě afrického pobřeží za účelem potírání otrokářství.

Uklidnit napětí měla tzv. africká konference v Berlíně v roce 1884, na jejímž základě byla o dva roky později vytyčena německo-britskou komisí zájmová hranice podél východoafrického pobřeží. V této souvislosti není od věci zmínit, že britským zástupcem této komise byl Horatio Herbert Kitchener, pozdější britský maršálek, vítěz nad povstáním súdánského náboženského vůdce Mahdího a člen Horní sněmovny britského parlamentu, který zahynul ve vodách Atlantiku v roce 1916 poté, co se pod jeho nohama rozlomil křižník HMS Hampshire, když najel na německou minu.

K definitivnímu přesunu Zanzibaru do britské zájmové sféry došlo v roce 1890. Němci se tehdy dohodli s lordem Salisburym o postoupení ostrova Helgoland, z něhož bylo možné kontrolovat strategické námořní přístupy k německým přístavům Brémy a Hamburk v Severním moři, výměnou za rozsáhlé ústupky v Africe, mimo jiné i za uznání britského protektorátu nad Zanzibarem (proto se tato dohoda někdy označuje jako „Zanzibarská smlouva“).

Tímto aktem (samozřejmě, že Zanzibařanů se tehdy na názor nikdo neptal…) současně de facto skončila i nezávislost ostrova. Navenek byl sice na Zanzibaru zachován statut sultanátu, ale každý nový sultán mohl napříště usednout na trůn jen se souhlasem Angličanů.

*

 Zanzibarští sultánové: zleva Hamid ibn Thuwaini, Khalid ibn Bargash a Hammud ibn Muhammad (matou-li vás podivně poskládané letopočty, vězte, že arabština se čte zprava doleva)

 Nové komplikace vyvstaly v roce 1896. Když 25. srpna ráno náhle zemřel s britskou správou spolupracující sultán Hamid ibn Thuwaini ibn Said (údajně na následky otravy), chopil se moci palácovým převratem sultánův devětadvacetiletý synovec Khalid ibn Bargash. Nejen, že tak učinil bez konzultací s Brity, ale ti měli krom toho připraveného docela jiného následníka trůnu, kterým byl Khalidův bratranec Hammud ibn Muhammad ibn Said.

Britský konzul Basil Cave a s ním i generál Mathews neprodleně Khalida vyrozuměli, že jedná v ostrém rozporu s uzavřenými smlouvami a dohodami. Podobný postup se osvědčil už o tři roky dříve při nástupu sultána Hamida, kdy v Zanzibaru působil konzul Rennell Rodd. Tentokrát však britská výzva narazila na hluché uši. Khalid se rozhodl britské varování ignorovat a na jeho pokyn se na palácovém náměstí shromáždila palácová stráž pod velením kapitána Saleha. Do večera pak bylo zmobilizováno celkem na 2800 mužů, vyzbrojených puškami a starými předovkami. Většinou se jednalo o civilisty a sultánovy sloužící a skutečně vycvičenou sílu představovalo především 700 zanzibarských askariů, kteří se přidali na Khalidovu stranu. K dispozici měli několik kulometů typu Maxim, rotační Gatling, jedno bronzové dělo ze 17. století a dále dva polní 12-liberní kanóny, dar německého císaře Viléma II. Khalidovi zůstalo věrné také jeho „námořnictvo“, čítající toliko obstarožní sultánovu jachtu HHS Glasgow, postavenou v roce 1878 podle vzoru britské paroplachetní fregaty téhož jména.

 Situace v zanzibarském přístavu 27. srpna 1896

 Ani britský konzul Cave a generál Mathews však nezaháleli. Pod velením poručíka (na Zanzibaru brigádního generála) Arthura Edwarda Haringtona Raikese od wiltshirského regimentu bylo uvedeno do pohotovosti 900 askariů a v přístavu se vylodilo 150 námořníků z křižníku HMS Philomel a dělového člunu HMS Thrush. Námořní kontingent pod velením kapitána O’Callaghana měl zabránit nepokojům mezi civilním obyvatelstvem, zatímco menší oddíl poručíka Watsona z lodi Thrush měl střežit britský konzulát, pod jehož ochranu se houfně uchýlili občané Spojeného království. Současně se v přístavní rejdě objevil další dělový člun HMS Sparrow a zakotvil přímo proti sultánovu paláci vedle lodi HMS Thrush.

Napětí stoupalo s každou hodinou, ale Britové zachovávali svůj příslovečný klid a pokud snad někdo z diplomatů zapochyboval o spolehlivosti Raikesových askariů, ti se měli projevit jako skutečně profesionální vojáci, zocelení tvrdým vojenským výcvikem a několika expedicemi do nitra černého kontinentu. Později se stali jedinou pozemní jednotkou, ostřelovanou dvěma kulomety a devítiliberním dělem v potyčce u celnice.

Khalid se mezitím pokusil přimět konzula Spojených států Richarda Dorseye Mohuna uznat jeho jmenování sultánem. Americký ambasador se však rozhodl zachovat přísnou neutralitu a sultánovu poslu předal vzkaz, že „pokud jeho uvedení do funkce nebylo ověřeno vládou Jejího Veličenstva, nemůže nic podniknout“.

Konzul Cave mezitím znovu vyzval Khalida, aby stáhl vojenské jednotky, opustil palác a vrátil se domů. Ten však odpověděl, že se nechá v 15 hodin místního času prohlásit sultánem. Cave odpověděl, že by takový krok musel považovat za akt vzpoury a že Khalidův sultanát rozhodně nebude britskou vládou uznán.

Ve 14.30 byl někdejší sultán Hamid pohřben a přesně o třicet minut později zazněly čestné salvy, ohlašující Khalidovo nástupnictví.

Konzul Cave nemohl vyhlásit válečný stav bez souhlasu vlády, a proto okamžitě telegrafoval na ministerstvo zahraničí tehdejší vlády lorda Salisburyho: „Je přípustné v případě, že všechny pokus o pokojné řešení by se ukázaly jako marné, vydat vojákům povel k palbě na palác?“

Současně konzul požádal všechna zahraniční diplomatická zastupitelství, aby nechala na počest zesnulého sultána Hamida svěsit vlajky na půl žerdi (jediná vlajka, u které se tak nestalo, vlála nad sultánovým palácem) a aby odmítla uznat Khalidův sultanát.

*

 Ostrov Zanzibar a trosky sultánova paláce po ostřelování 27. srpna 1896

 Nazítří v 10:00 místního času připlul do zanzibarského přístavu křižník HMS Racoon a zakotvil vedle již přítomných dělových člunů Thrush a Sparrow. Ve 14.00 pak dorazil i křižník HMS St. George, vlajková loď Kapské a Východoafrické eskadry s kontraadmirálem Harry Rawsonem a další britskou pěchotou a námořníky na palubě.

Přibližně v téže době přišla odpověď od lorda Salisburyho, poskytující konzulovi Cavemu a kontraadmirálu Rawsonovi „volnou ruku“ v použití prostředků, které by odstavily Khalida od vlády: „Jste oprávněni přijmout jakákoliv opatření, která považujete za nezbytná, a to s podporou vlády Jejího Veličenstva. Nicméně nepodnikejte žádnou akci, u níž si nejste jisti úspěchem.“

Úspěch britských zbraní však nemohlo v danou chvíli nic ohrozit. Přesto se Cave ještě jednou pokusil s Khalidem vyjednávat. Když neuspěl, poslal kontraadmirál Rawson do paláce ultimátum, požadující stáhnout vlajku a opustit palác do 09:00 následujícího dne (tj. 27. srpna 1896), jinak zahájí palbu.

Během odpoledne 26. srpna vyklidily všechny obchodní lodi zanzibarskou přístavní rejdu a britské ženy a děti byly přemístěny do bezpečí na palubu křižníku HMS St. George a na loď Britsko-indické paroplavební společnosti (British India Steam Navigation Company).

Téže noci si pak americký konzul Mohun poznamenal do deníku: „Ticho, které panovalo nad Zanzibarem, bylo přímo děsivé. Dosud obvyklé zvuky bubnů a křik dětí umlkly a v ulicích nebylo slyšet jediné šustnutí.“

*

Ráno 27. srpna 1896 v 08:00 dorazil za britským konzulem posel od Khalida s žádostí o vyjednávání. Cave však odpověděl, že klid zbraní zaručí pouze přijetí podmínek ultimáta. V 08:30 přinesl Khalidův posel další vzkaz: „Nemáme nejmenší chuť stahovat naši vlajku a také nevěříme, že byste byli schopni na nás střílet.“

Konzul odpověděl: „Nechceme na vás střílet, ale pokud neuposlechnete naší výzvy, budeme tak muset učinit.“

Když v 08:55 nepřišla z paláce žádná další odezva, nechal kontraadmirál Rawson na palubě křižníku St. George vyvěsit signál „připravit k akci“. Přesně v 09:00 nařídil generál Lloyd Mathews zahájit palbu a o dvě minuty později zahřměla takřka současně děla z lodí Racoon, Thrush a Sparrow…

Zatímco první granáty takřka okamžitě zničí jedno z dvanáctiliberních děl, další dopadají na sultánův palác. Na tři tisíce obránců včetně služebnictva a otroků se v něm zabarikáduje, ale dřevěná stavba jim neskýtá ani nejmenší ochranu před zničujícím účinkem explodujících granátů.

Podle prvních neověřených zpráv byl samozvaný sultán zajat, ale zakrátko přítomný dopisovatel agentury Reuters hlásí, že „uprchl hned po prvních salvách s dalšími vysokými arabskými hodnostáři z paláce, kde zanechal svou tělesnou stráž a otroky, aby pokračovali v boji.“

Mezitím došlo i ke krátkému námořnímu střetu v přístavu, kde v 09:05 posádka jachty Glasgow zahájila střelbu z palubních zbraní na křižník St. George a dělový člun Thrush. Britové palbu opětovali a po několika zásazích pod čarou ponoru klesla jachta na dno přístavu. Vzhledem k nevelké hloubce zůstal komín i stěžně nad hladinou. Ještě předtím však posádka lodi vyvěsila britskou vlajku na znamení kapitulace, za což byla britskými námořníky vylovena.

Také na pevnině se střílelo, ale v 09:40 byla dělostřelecká palba z britských lodí zastavena. Boje v okolí sultánova paláce totiž skončily tím a v podstatě i celá válka. Do oběda Britové ovládli celé město a ještě téhož dne odpoledne byl Hamid ibn Muhammed jmenován novým sultánem, ovšem s notně redukovanou pravomocí.

*

 Trosky objektů na Palácovém náměstí Zanzibaru (vlevo) a britští námořníci u polního děla

 V Anglii byla tato válka svého času terčem mnoha vtipů, skutečností však zůstává, že je příkladnou ukázkou tragického průběhu (pro Afričany, samozřejmě…) tehdejších koloniálních válek.

Britové použili během půlhodinové války k ostřelování protivníka celkem 500 dělostřeleckých granátů a 4100 kulometných a 1000 puškových nábojů. Jejich ztráty pak byly prakticky nulové, pouze jeden námořník z lodi Thrush byl zraněn.

Zanzibarci na tom podstatně hůř. Asi 500 mužů a žen bylo zabito nebo zraněno během ostřelování, další dvě desítky osob zahynuly během rabování, k němuž došlo po skončení bojů v indické čtvrti. Pro obnovu pořádku muselo být z Mombasy povoláno 150 sikhských vojáků. Posádky z lodí St. George a Philomel zatím vyměnili námořnické řemeslo za hasičské a snažili se dostat pod kontrolu hořící trosky paláce a harému a zabránit jejich rozšíření zejména na celní sklady, obsahující mimo jiné i množství výbušnin.

Khalid s kapitánem Salehem a asi čtyřiceti souvěrci našel tou dobou útočiště na půdě německého konzulátu, kde zůstal střežen desítkou ozbrojených příslušníků německého námořnictva. Generál Mathews se pokusil uprchlíky zatknout, ale německý konzul jim přiznal status politických utečenců a odmítl je vydat. Aby předešel diplomatické roztržce, přislíbil německý konzul dopravit Khalida do Německé východní Afriky a zajistit, aby více nevstoupil na zanzibarskou půdu.

O měsíc později, přesněji 2. října, dorazila do zanzibarského přístavu německá válečná loď SMS Seeadler. Z lodi byl spuštěn člun a zakrátko přirazil ke břehu na pozemcích německého konzulátu, takže Khalid se mohl bez rizika možného zatčení britskými vojáky nalodit. Seeadler poté dopravil bývalého sultána do Dar es Salaamu. V roce 1916, během válečných operací ve východní Africe za 1. světové války, se Britům přece jen podařilo Khalida chytit a deportovat na Seychely a odtud na Svatou Helenu. Teprve krátce před smrtí v roce 1927 mu bylo dovoleno vrátit se do východní Afriky.

Khalidovi stoupenci byli potrestáni vysokou pokutou jako odškodněním za vystřílenou britskou munici (sic !) a za škody, způsobené pozdějším rabováním, které byly vyčísleny ve výši 300 tisíc rupií.

*

Sultán Hamid se stal v podstatě jen formálním vládcem pod fakticky britskou správou (protektorátem). Několik měsíců po válce zrušil na popud Britů otroctví ve všech jeho formách a na svobodu se tak dostalo asi 17 tisíc otroků.

Palácový komplex byl válkou těžce poškozen a sultánův palác, harém a maják musely být pro narušenou statiku strženy. Na místě původního paláce vznikl park a nový sultánův palác vznikl na místě někdejšího harému. Ceremoniální palác utrpěl válkou nejméně a stal se úřadovnou britských protektorátních úředníků. Během rekonstrukce k němu byla přistavěna věž s hodinami, která současně nahradila i funkci zrušeného majáku.

*

 Admirál Harry Rawson (vlevo), komandérské insignie Lázeňského řádu (uprostřed) a generál Lloyd Mathews (vpravo)

Na hlavní britské aktéry anglo-zanzibarské války se v Londýně pohlíželo s vysokým respektem a dočkali se vysokých odměn a vyznamenání. Basil Cave byl jmenován rytířem Lázeňského řádu (jedno z nejvyšších britských vyznamenání) a generálním konzulem. Generál Raikes obdržel zanzibarský Řád briliantové hvězdy a Řád Hamondieh a byl povýšen na velitele zanzibarské armády. Generál Mathews se stal ministrem financí a předsedou zanzibarské vlády. Z těchto funkcí a z nich vyplývajících požitků se však netěšil dlouho, neboť v říjnu 1901 zemřel v jedenapadesáti letech na malárii. Harry Rawson byl jmenován komandérem Lázeňského řádu, povýšen do hodnosti admirála a v roce 1906 se stal guvernérem Nového Jižního Walesu v Austrálii. A také on zemřel ještě uprostřed sil – v listopadu 1910 na pooperační komplikace z dnešního pohledu banální operace slepého střeva…

*

Po celé následující půlstoletí žil Zanzibar víceméně poklidným životem. Teprve během rozpadu britské koloniální říše získal 10. prosince 1963 nezávislost a tím jakoby se opět ocitl v neklidných vodách nestability. V lednu 1964 proběhl na Zanzibaru puč, v jehož čele stál někdejší zednický přidavač a posléze zanzibarský maršál John Okello. Stačila mu k tomu přitom odvaha, 600 povstalců a – výcvik v tehdejším socialistickém Československu!

Od nás dostal Okello i potřebné zbraně, které v nemalé míře přispěly k pozdější genocidě arabského a indického obyvatelstva. Po přechodném období byla na Zanzibaru vyhlášena lidová republika, která se v dubnu 1964 spojila s tehdy rovněž nově vzniklou republikou Tanganjika. Tím vznikl nový africký stát Tanzanie.

*

Vítězové a poražení anglo-zanzibarské války:

 Britský křižník HMS ST. GEORGE (vlevo) a sultánova jachta HHS GLASGOW (vpravo)

 HHS Glasgow

Paroplachetní jachta HHS Glasgow (His Highness‘ Ship) byla postavena pro zanzibarského sultána jako náhrada za loď, zničenou hurikánem v roce 1872. Inspirací pro stavbu lodi byla fregata HMS Glasgow, která byla v roce 1873 na návštěvě Zanzibaru. Během pobytu na ostrově doslova ohromila sultána Bargashe a ten projevil zájem o získání podobného plavidla.

Majitel rejdařství British-India Steam Navigation sir William Mackinnon tehdy sultánovi doporučil loděnice  William Denny and Brothers, které přislíbily dodat sultánovi „loď pro každé počasí a nejrůznější úkoly“. Stavba byla zahájena v květnu 1877.

Loď o délce 64 m a výtlaku 1416 t měla smíšenou konstrukci – kýl byl zhotoven z thomasova jilmu, žebroví ze železa a trup z teakového dřeva, přičemž pod čarou ponoru byl pokryt měděnými pláty. Glasgow byl opatřen třemi stěžni a parním strojem, pohánějícím lodní šroub, který umožnil jachtě dosáhnout rychlosti 12 uzlů. Na vodu byla loď spuštěna v březnu 1878 a byla vybavena dvěma luxusně zařízenými salónky, ložnicí, jídelnou a koupelnou se splachovací toaletou (pouze pro sultána). Kromě toho měla pro svou obranu sedm pušek, jedno devítiliberní dělo a devítihlavňový revolverový Gatling, „pozornost“ královny Viktorie.

Kompletně vystrojená jachta přišla sultána na 32 735 liber a v dubnu 1878 vyplula pod velením kapitána Handa od Royal Navy z Portsmouthu směrem na Zanzibar. Když dorazila do Zanzibar Town, sultán se neprodleně vypravil na její palubu, ale jachta jeho očekávání údajně zklamala, neboť prý působila méně velkolepým dojmem než její jmenovkyně fregata. A tak nakonec zůstala zakotvená v přístavu, kde už jako „důchodkyně“ dožila událostí roku 1896.

Během krátkého ostřelování z těžkých děl křižníku HMS St. George klesla jachta na dno zanzibarské přístavní rejdy, kde zůstala až do roku 1912. Tehdy byla za 2500 liber prodána společnosti, která během šesti měsíců vylovila zpeněžitelné trosky. Zbytek vraku je dnes příležitostně navštěvován potápěči.

 HMS St. George

První z  tzv. chráněných křižníků třídy Edgar byl spuštěn na vodu v červnu 1892 v loděnicích C&W Earle v Hullu. Jednalo se o loď dlouhou 118 m o výtlaku 7350 t a vyzbrojenou dvěma kanóny ráže 234 mm a deseti kanóny ráže 152 mm. V srpnu 1896 se zúčastnila anglo-zanzibarské války, ale už v roce 1909 byla vyřazena a překlasifikována na skladištní loď. V roce 1920 byla prodána do šrotu.

 Britský křižník HMS PHILOMEL (vlevo) a dělový člun HMS RACOON (vpravo)

 HMS Philomel

Křižník třídy Pearl. Byl postaven v loděnicích Jejího Veličenstva Naval Dockyard v Plymouthu a při délce 85 m měl výtlak 2575 t. Posádku tvořilo 220 mužů a výzbroj se skládala z osmi kanónů ráže 120 mm, dvou torpédometů ráže 356 mm a několika menších zbraní.

Křižník byl zařazen do služby v roce 1890 a o šest let později se zúčastnil anglo-zanzibarské války. V roce 1913 britská admiralita odsouhlasila zapůjčení lodi nově se formujícímu novozélandskému loďstvu, které se mělo stát tichomořskou divizí Royal Navy. V červenci 1914 se HMS Philomel stal první válečnou lodí Nového Zélandu a už o měsíc později doprovázel novozélandské expediční síly, které měly za úkol obsadit Němci ovládané ostrovy Samoa (podrobněji viz u Válka o Samou).

Po návratu pomáhal Philomel eskortovat novozélandské síly na bojiště Blízkého východu. V roce 1915 operoval ve Středomoří a v únoru se zúčastnil neúspěšné speciální operace na jižním pobřeží Turecka, která si vyžádala životy tří námořníků. Poté křižník operoval v Rudém moři a Perském zálivu.

V roce 1917 se Philomel vrátil na Nový Zéland. Vzhledem ke svému stáří a celkové opotřebovanosti bylo rozhodnuto rezignovat na jeho další opravy. Proto byla výzbroj demontována a loď byla nadále udržována v provozu jako plovoucí základna a školní plavidlo. Později byla loď reaktivována k podpůrným minolovným operacím a v meziválečném období sloužila střídavě jako skladiště a výcviková základna. Ze služby byla definitivně vyřazena v roce 1947.

 HMS Racoon

Torpédový křižník třídy Archer byl zařazen do služby v březnu 1888. Vznikl v loděnicích Davenport a přišel na 91 tisíc liber. Byl dlouhý 43 m a měl výtlak 1770 t. Při rychlosti 10 uzlů činil jeho dosah 7 tisíc námořních mil a jeho výzbroj tvořilo 6 kanónů ráže 152 mm, čtyři torpédomety a několik nízkokaliberních zbraní. V srpnu 1896 se podílel na ostřelování sultánova paláce během anglo-zanzibarské války. V lednu 1905 byl vyřazen a prodán do šrotu.

 Britské dělové čluny HMS SPARROW (vlevo) a HMS THRUSH (vpravo)

 HMS Sparrow

Dělový člun třídy Redbreast, navržené sirem Williamem Henrym Whitem. Vznikl v loděnicích Scott Shipbuilding and Engineering v Greenocku  a při délce 50 m měl výtlak 805 t. Měl smíšenou konstrukci (železný kýl, žebra, příď a zadní vaz a dřevěné bednění) a nesl barkentinové oplachtění.

Po svém dokončení v září 1889 byl zařazen v Východoindické eskadře, kde sloužil střídavě v Perském zálivu a při jihoafrickém pobřeží, kde se podílel na potlačování obchodu s otroky. V letech 1891-92 se podílel na prosazení výsledků anglo-francouzské hraniční komise a v odvetu za útoky proti obyvatelům pod britskou ochranou zničil výsadek z lodi Sparrow pevnosti Tambi a Toniatuba. V srpnu 1896 měl dělový člun svůj podíl v anglo-zanzibarské válce a po opravě byl převelen k australské eskadře se základnou v Sydney. V červnu 1901 doprovázel v novozélandských vodách královskou jachtu s vévodou a vévodkyní z Yorku (pozdější král Jiří V. a jeho manželka).

V únoru 1905 byl Sparrow předán novozélandské vládě, která se ho rozhodla využívat jako školní loď. V roce 1906 za něj zaplatila 800 liber a v říjnu jej oficiálně začlenila do novozélandské floty jako NZS Amokura. Na svou první plavbu se šedesáti kadety (ve věku mezi 12 a 14 lety) se vypravil v březnu 1907 a zamířil do subantarktických vod. V roce 1919 byl pro celkově špatný technický stav vyřazen a v roce 1922 prodán uhelné společnosti jako nákladní hulk. V této roli skončil v roce 1955 jako vrak na pláži zátoky St. Omer v Kenepuru Sound.

HMS Thrush

Dělový člun třídy Redbreast, spuštěný na vodu v červnu 1889 v loděnicích v Greenocku. Loď o výtlaku 805 t poháněl trojčinný parní stroj, pohánějící jeden lodní šroub a umožňující lodi dosáhnout rychlosti 13 uzlů. Královské námořnictvo za něj zaplatilo 39 tisíc liber a po zařazení do služby je začlenilo k severoamerické a západoindické eskadře se základnou v Halifaxu. V roce 1891 byl jejím velitelem princ z Walesu (pozdější král Jiří V.). V roce 1896 se Thrush spolu se sesterskou lodí Sparrow zúčastnil anglo-zanzibarské války a v letech 1899-1902 anglo-búrské války. V roce 1906 sloužil u pobřežní hlídky a v roce 1915 byl přestavěn na kabelovou loď. Následně sloužil jako záchranné plavidlo a v dubnu 1917 ztroskotal na útesech u pobřeží severního Irska.

 SMS Seeadler

Malý nechráněný křižník německého císařského námořnictva třídy Bussard. Při délce 82,6 m měl výtlak 1887 t a mohl dosáhnout rychlosti 17 uzlů. Výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 105 mm, dva torpédomety a několik revolverových kanónů menší ráže. Lodě této třídy byly konstruovány speciálně pro službu v německých koloniích se zvětšenými zásobníky uhlí a úspornějšími parními stroji. Seeadler byl dokončen v gdaňských loděnicích v roce 1892 a v březnu 1893 zamířil společně s velkým křižníkem SMS Kaiserin Augusta do Halifaxu a New Yorku, ale pro závady na parním stroji ho musel vzít druhý křižník do vleku. Koncem roku 1893 byl křižník Seeadler odeslán do východoafrických vod. Zde sloužil do léta 1898, kdy se vrátil zpět do Německa. V roce 1899 byl po opravách vyslán na Dálný východ a do Tichomoří, kde operoval až do roku 1905. Poté se vrátil znovu do Afriky, kde setrval až do konečného vystřídání v lednu 1914. Po návratu do Německa byl přeřazen mezi minonosky. V dubnu 1917 se potopil po nevyjasněné explozi.

 Německý koloniální křižník SMS SEEADLER (vlevo) a současný vzhled ceremoniálního paláce (vpravo)

Jak se vypravit po stopách „nejkratší války“?

1. JAKO NEOHROŽENÝ INDIANA JONES… ZAŘIĎTE SI VŠE SAMI!

Zanzibar leží od Česka dost daleko a i když to v dnešní době letecké přepravy není nepřekonatelná vzdálenost, je vhodné se na cestu připravit o něco důkladněji než třeba na pobyt u Jadranu, neřkuli v Krkonoších. Proto lze doporučit alespoň základní obeznámení s danou lokací a se specifiky, respektive možnými riziky, spojenými se zdejším pobytem.

*

Jak? Samozřejmě letecky. A nejlépe s renomovaným dopravcem do Dar es Salaamu. Nebo do keňského Nairobi a odtud regionální leteckou linkou.

S biblí nebo koránem? Old Shatterhand – pardon – Kara ben Nemsí znal obojí, našinec bude mít přece jen asi určité mezery. Skladba obyvatelstva Tanzanie (a s ní i Zanzibaru) je rozdělena cca půl na půl mezi křesťany a muslimy, ale jejich soužití dosud mělo víceméně klidný průběh (s výjimkou výše zmíněného Okellova puče). Přesto nebude od věci se před odjezdem poinformovat o aktuální politické situaci, neboť o zážitky „vzor Rwanda“ jistě nikdo nestojí (jisté secesionistické tendence se na Zanzibaru čas od času projevují).

Jazyk? Mluví se zde svahilsky, ale domluvíte se samozřejmě i anglicky.

Čím platit? Tanzanským šilinkem – TSh (1.228 TSh = 1 USD). Užívání jiných měn dle serveru MZV (ministerstvo zahraničních věcí ČR) není běžné. A pozor: banky zde fungují toliko  od 9:00 do 14:30!

Zdravotní péče? Ošetření ve státních zdravotnických zařízeních se nedoporučuje (viz MZV). V Dar es Salaamu je však údajně na dobré úrovni soukromá nemocnice Aga Khan. Na cestu do Tanzanie (a tedy i na Zanzibar) se doporučuje očkování proti žloutence A, žluté zimnici, břišnímu tyfu a rovněž stojí za to vzít si na cestu antimalarika!

Víza? Víza jsou nezbytností a lze je získat na velvyslanectví Tanzanie v Německu (Eschenalle 11, Berlín, tel. +4930 30308000) a nebo v keňském Nairobi (pokud jste už v Africe a chcete se ještě zdržet…). Kromě toho však tanzanské úřady vystavují vstupní víza na všech legitimních hraničních přechodech za poplatek USD 50 (viz MZV).

České diplomatické zastoupení? Na pomoc českých ambasadorů se nelze dvakrát spoléhat (nechť mi ti slušní a snaživí prominou). Nemáte americký pas, tak se držte při zdi! Možná tak oznámit zastupitelskému úřadu vlastní smrt, ale i potom budou vaši pozůstalí stejně čekat nějaký ten pátek, než se dozvědí, že jste přišel o život kulkou nějakého šilhavého afrického pytláka. Pro všechny případy však můžete zkusit následující kontakt:

Embassy of the Czech Republic, Jumuia Place, Lenana Road, P.O. Box 48785-00100, Nairobi, Kenya, tel.: (+254 20) 273 1010, -11, -12; e-mail: nairobi@embassy.mzv.cz (mobil po pracovní době/konzul: +254/722 517161)

SOS? Telefon na místní záchranku, dopravní policii, hasiče atd.: 112 („stodvanáctka“ platí – jak vidno – stejně tak na Václaváku jako pod Kilimandžárem)!

* Přednosti:

Víte, na co a na koho se můžete spolehnout, máte vše plně pod kontrolou, jste připraveni na všechny eventuality!

* Nedostatky:

Je to trochu zdlouhavé, náročné na čas a pevné nervy a vzhledem ke vzdálenosti při dnešních možnostech možná i poněkud krkolomné.

2. JAKO OBEZŘETNÝ HERCULE POIROT… VOLTE CESTOVKU!

Jste-li ve věku nebo v rozpoložení, kdy dáváte přednost klidu před shonem, uměřenosti před živelností a jistotě komfortu před nejistotou nepohodlí, svěřte se do rukou odborníků. Vzpomeňte si na slavného belgického detektiva a vězte, že lékem na příliš horké klima je klimatizovaný pokoj, místo studené a nebo ohřívané stravy v ešusu si budete moci dopřát menu s obsluhou a neznalost místní řeči vám vynahradí vševědoucí průvodce.

*

Pokud jste fyzicky stále ještě jakž takž fit (což cesta do takových končin jako Zanzibar jaksi předpokládá), můžete využít služeb nejen evropských, ale dnes už stále častěji i místních cestovních kanceláří. Na posledních pražském veletrhu Holiday World se cestami do Tanzanie (do světově proslulých parků jako Serengeti nebo Ngorongoro, na safari, ale také na Zanzibar) prezentovali například společnosti Bobby Tours (jinak specialista na tanzanské safari) a nebo Masai Giraffe Safari Ltd., jehož specialitou je trek na nejvyšší africkou horu Kilimandžáro (5995 m n. m.).

* Přednosti:

Nemusíte se o nic (tedy skoro o nic) starat. Jen o zabalení zavazadel, očkování, pojištění (tenhle úkon radši vykonejte sami) a dopravu na letiště. Pak už můžete jen sledovat cvrkot a podle nátury kritizovat vše, co vám během cesty nebude po chuti. A po návratu žalovat cestovku o náhrady za nesplněný program, pohodlí, jídlo, zimu, horko, komáry a… Co to plácám. Nejsme přece v Americe, že? Ne, žalovat nikoho nebudeme, protože v Česku bychom se stejně nejspíš soudili až do soudného dne. Prostě jen posoudíme, zda jsme skutečně relaxovali a zda cestovku doporučíme vlastním dětem – a nebo vlastní tchyni…

* Nedostatky:

Přestože vám cestovka naslibuje hory doly, jistota to žádná není. Koneckonců i na veletrhu Holiday World měla největší stánek cestovka, která utrpěla u pojišťoven „největší“ nedůvěru. A pokud se ukážete jako „potížista“, věřte, že nasadí všechny páky, aby dokázala, že jste si všechny nesnáze způsobil sám.

3. JAKO CHLADNĚ KALKULUJÍCÍ 007… KOMBINUJTE VYMOŽENOSTI MODERNÍHO VĚKU!

Měřeno selským rozumem, nejideálnějšímu způsobu cestování by nás mohl naučit James Bond. Kde  to nejde jinak, obstarat si věci sám, kde se to nabízí, nechat se obsloužit profesionálním servisem. Přes den aktivně relaxovat na vodních lyžích, lezením po skalách a nebo prostřednictvím paraglidingu, večer ochutnat vzorně připravenou místní kuchyni a na klimatizovaném pokoji si před horkou lázní si zasurfovat po internetu. Víza, letenku nebo hotel si zajistíme prostřednictvím solidní cestovní kanceláře, zbytek je pak na nás.

* Přednosti:

Jako James Bond můžete cestovat i bez platinové platební karty! Stačí zlatá (kdo se trochu zajímá o své finance, tak ví, že ta už není bůhvíjak nedostupná). Tím nemám na mysli, že se máte chtít koupat každou noc v šampaňském, ale disponujete pravidelným příjmem, který vám alespoň na dovolené umožňuje vyhodit si trochu z kopýtka.

* Nedostatky:

Jde o povahu. Ne každý se rodíme jako James Bond. Zkušenosti cestování s konzervami pod sedadly škodovky máme pevně zakódované v genech a dvacet let to ještě zdaleka nevymazalo. A ne každý si troufne půjčit si například auto kdesi v Acapulku, když ví, že neumí španělsky. Přitom jde o prkotinu – věřte, že kvůli vám se zaměstnanec půjčovny během pěti minut naučí třeba mongolsky!

 © -CC-