Litschau

Při staré dolnorakouské obchodní stezce z Gmündu do Nové Bystřice při řece Raissbach (na české straně hranice známé jako Dračice) leží malebné městečko Litschau, které kdysi lákalo kupce na sklářské a textilní výrobky a dnes si buduje pověst klimatických lázní. Návštěvníka přitom nepochybně na první pohled upoutá mocný hrad s 25-metrovou válcovou věží, tyčící se na skalní vyvýšenině nad levým břehem Raissbachu.

Hrad Litschau a erb rodu Seilern-Aspang

Počátky města a hradu Litschau sahají do období vrcholného středověku, kdy zdejší části Dolnorakouska vládl hraběcí rod Raabsů. Poté, co rod v roce 1192 vymřel po meči, došlo prostřednictvím sňatků k rozdělení hrabství, přičemž jedna z dcer se provdala za Gebharda z rodiny Hirschbergů. Ti se pustili do rozsáhlé kolonizace zdejšího pohraničního území a první dochovaná zmínka o vsi Litschau pochází z roku 1215. Hrad, plnící strážní funkci, vznikl nepochybně rovněž kolem roku 1200, byť první dochované listinné svědectví je datováno až rokem 1260.

*

Hrad Litschau měl zajistit bezpečnost obchodní stezky do Čech a plnit zároveň roli správního střediska. Současní majitelé však s jistou dávkou úkornosti nezapomínají připomenout, že hrad plnil i ochrannou funkci před „českými nájezdníky“, kteří už za časů Přemyslovců dávali svým rakouským sousedům pocítit sílu českých mečů.

V roce 1282 přenechali Hirschbergové Litschau jako léno Luitoldovi a Heinrichovi von Kuenring, ale později vykoupili panství zpět a v roce 1297 je postoupili rakouskému vévodovi Albrechtovi I. Pro něho jako zemského správce se stal hrad předmětem mocenských pletich a úplatků, když je jako léno nebo zástavu za finanční podporu poskytoval spřízněným šlechtickým rodům.

Zdánlivě klidnější časy nadešly litschauskému panství v roce 1348 s příchodem pánů von Puchheim, kteří zde vydrželi více než sto let až do roku 1470. V roce 1398 se hrad stal dokonce místem velkolepých oslav u příležitosti udělení investitury rakouským vévodům Vilémovi I. a Albrechtovi IV. z rukou říšského krále Václava IV.

*

Hrad a osada Litschau na měděrytině Georga Matthause Vischera ze 17. století

 Jen tak na okraj: o čtyři roky později se v následujícím sporu lucemburských sourozenců Václava a Zikmunda „odvděčil“ Albrecht říšskému a českému králi podporou jeho ryšavého bratra a vládce Uher, což omlouval údajnou obranou Dolnorakouska před „moravskými desperáty“ (mährischen freibeuter).

*

Když vypukly husitské války, bylo vždycky jen otázkou času, kdy kališníci zatočí s dalším panským sídlem, lhostejno zda doma nebo u sousedů. Hrad Litschau neměl proti zkušeným válečníkům nejmenší šanci a v roce 1431 byl spolu s městem totálně vypleněn. Teprve v roce 1463 se Sigmundovi von Puchheim podařilo zpustošený hrad obnovit a současně i velkoryse rozšířit o jižní předhradí.

Už o sedm let později má však Litschau nového pána v osobě zasloužilého císařského žoldnéře Ulricha von Grafenegg. Oč lépe se tento chasník uměl ohánět mečem, o to hůře na tom byl s politickou prozíravostí. A tak když se v roce 1472 přidal na stranu uherského krále Matyáše Korvína, přišel po zpacifikování jeho mocenských ambicí milý Grafenegg nejen o panovnickou přízeň, ale i o majetky včetně toho litschauského.

V roce 1542 prodal císař Ferdinand I. panství Litschau svobodným pánům z Kraigu a roku 1587 se stal pánem v Litschau další válečník Wenzel Morakschi (tenhle Venca je někdy uváděný také jako Moratschky nebo Mrakes) von Noskau, freiherr zu Litschau. Morakschi byl podle všeho pěkně drsný řízek, který působil jako člen dvorní válečné rady císaře Rudolfa II. a v letech 1596-1600 zastával funkci generálobrsta. A právě z titulu této funkce byl pověřen potlačením rozsáhlého rolnického povstání v Horním a Dolním Rakousku na přelomu let 1596-1597.

*

Hrad Litschau s velkou válcovou věží a půdorysem

Ačkoliv se psal „temný“ středověk, dokázali si tehdejší rolníci v jeho průběhu vybudovat poměrně zajištěné právní postavení. Také jejich ekonomická situace byla od 15. století relativně stabilní a vrchnost je nesměla svévolně zatěžovat zvyšováním dávek nebo služeb. Jenže když se po potlačení reformace v polovině 16. století podařilo Habsburkům upevnit v říšských zemích svou moc, uvolnili katolické církvi i šlechtě ruce na jimi spravovaných panstvích, a to se začalo projevovat hned několikerým a ne vždy příjemným způsobem.

Na jedné straně to mělo nepochybně progresivní dopad na hospodářský rozvoj v podobě zakládání pivovarů, pil, mlýnů, kováren, hostinců a rozšiřování chovu ovcí a ryb, ale na druhé straně to stejně rychle vytvářelo problémy. Podnikání šlechty a duchovenstva totiž vytvářelo tvrdou konkurenci řemeslníkům a trhovcům ve městech, kterým začaly klesat zisky, a navíc si žádalo investice a pracovní sílu. A tady už přestávala veškerá legrace.

Vrchnost přestávala ctít stará pravidla a začala je – samozřejmě nikoli najednou a okatě, ale pomalu a o to rafinovaněji – obcházet. Nejprve začala zabírat obecní pozemky za účelem chovu ovcí a jakoby mimochodem přitom „ohradila“ i vodní zdroje s rybami a z lesů učinila střežené honitby. Podobně se chovala při rozšiřování pracovní služby v podobě roboty, která postupně narostla z původních dvanácti dnů ročně na plných třicet!

*

Jen tak mimochodem: kolik dní že to dneska pracujeme na erár?

*

Nechyběly ani případy vysloveně podvodného jednání, když obilí, které rolníci uskladňovali do obilních sýpek bylo přeměřováno podstatně většími truhlami než to, které se jim později zase vydávalo.

K nejnemravnějšímu opatření však vrchnost sáhla v případě požadované pracovní síly, když prosadila pracovní povinnost pro nezletilé sirotky a děti rolníků. Přitom si tuto povinnost neváhala vynucovat těmi nejodpornějšími prostředky. Nejen, že se s dětmi špatně zacházelo, ale když některý z těchto mladistvých otroků zkusil uprchnout, byl na účet rodiny přiveden pohodným (rasem) nazpět.

A jakoby to nestačilo, zatížilo rolníky i nemalé břemeno nákladů na války s Turky. Už tak nemalé daně se zvýšily po pádu pevnosti Raab v roce 1593. Kromě toho se zvýšily i někdejší odvody mužů do zbraně z někdejšího každého třicátého na každého desátého a od září 1596 dokonce na každého pátého. V praxi to znamenalo, že každý třicátý, desátý respektive pátý statek či usedlost musely do boje vypravit jednoho muže a zaopatřit ho ještě výzbrojí, stravou a platem.

*

Předehrou k povstání se stal v říjnu 1596 incident ve Štýrsku, kde se dva mladí učedníci vzepřeli odvodním rekrutům. V listopadu už následoval první plamen povstání v hornorakouském Traunviertelu a následně dolnorakouském Waldviertelu (německé označení pro rakouskou stranu Novohradska).

Protože však rolníci mají vždycky blíž k pluhům než mečům, rozhodli se nedat průchod prchlivosti, ale pokusit se vyjednat s císařem nějaký rozumný kompromis. Začali proto sbírat všechny stížnosti a dokladovat všechny projevy nespravedlivého útisku, které by Rudolfovi předložili.

Nicméně císař zjevně nepochopil (nebo odmítal pochopit) vážnost situace a mluvčí povstalců varoval před pokračováním rebelie. To ovšem sedláky z Waldviertelu a okolí nemohlo samozřejmě uspokojit, a tak začali organizovat vlastní armádu, do níž verbovali dokonce každého „druhého muže“. Také on musel být celkově zaopatřen a navíc odvést do povstalecké kasy poplatek v podobě tzv. přísežního krejcaru.

Zatímco politickou odpovědnost za „klid na práci“ v rakouských zemích měli Rudolfovi mladší bratři – arcivévodové Maxmilián a Matyáš, tu vojenskou měl – jak už padla zmínka – generalobrst Wenzel Morakschi, muž bez skrupulí a podle všeho i beze cti.

A tak se v prvních únorových dnech Léta Páně 1597 pod jeho velením shromáždilo u Stockerau žoldnéřské vojsko o třech tisících mužích, složené povětšinou z německých lancknechtů, kteří neměli žádný nevhodný citový vztah ke kraji, který měli „srovnat do latě“. Nejobávanější složku jeho sboru přitom tvořili tzv. černí jezdci, pověstní svou brutalitou. Dalších sedm set jezdců pod velením plukovníka Kollonitsche mělo za úkol posílit uherskou hranici.

Když však arcivévoda Matyáš zjistil, že sedláci před branami Vídně mají desetinásobnou přesilu, rozhodl se zapomenout na šlechtické a dvorské způsoby (ostatně s těmi se chodí jen mezi sobě rovné, že…), použít lsti a zkusit s povstalci vyjednávat. A protože uměl dokonce i na rozdíl od některých současných politiků počítat více než do pěti, uvědomil si, že pro vyjednávání bude namísto provařeného císařského pověřence nepochybně mnohem důvěryhodnější představitel měšťanského (rozuměj občanského) stavu.

Jednání probíhalo až do 22. února. Výsledkem dohody nakonec bylo, že se povstalci vrátí domů, zatímco císařští se stáhnou a vůdci vzbouřenců obdrží průvodní list k volnému průchodu.

Jenže jak se u nás pod Řípem říká, sliby chyby. Morakschiho „pekelní rejtaři“ rozhodně neměli v úmyslu sedláky jen tak pustit z očí, a tak bylo jen otázkou času, kdy se něco semele. A „to něco“ se semlelo 27. února , kdy rebelové padli na menší jezdecký oddíl, rabující v obci Strass. Došlo k bitce, v níž bylo zabito údajně „několik“ jezdců (ve skutečnosti se dá předpokládat, že životem vyvázlo asi jen pár jedinců) a ukořistěno několik koní. Co ale čert nechtěl, jen nedaleko od místa se pohybovala podstatně větší jezdecká jednotka, která se rozhodla své druhy náležitě pomstít.

V prvních březnových dnech roku 1597 se tak v okolí Kirchbergu, Grossriedenthalu, Langenlois a Gfohlu severně od Kremsu rozpoutalo hotové peklo. Vojáci rozprášili ustupující sedláky a s obyvateli vesnic neměli nejmenší slitování. Morakschi nechal svými lancknechty pro výstrahu vypálit tři nebo čtyři vesnice, pobýt muže a pozatýkat ženy a děti. Zajatcům byly dokonce utínány prsty nebo celé ruce stejně jako uši, nosy a další tělesné údy a orgány…

Zajaté předáky povstání v čele s ideovým vůdcem, 75-letým Andreasem Schremserem, nechal arcivévoda Matyáš dopravit eskortou Morakschiho rejtarů do Vídně a 5. dubna mohl vyhlásit, že zadusil i poslední hnízdo povstaleckého odporu ve Waldviertelu. A aby si zachoval tvář, pokáral přitom Morakschiho za výstřelky, jichž se při potlačování rebelie jeho žoldáci „zřejmě tu a tam dopustili…“

*

Krvavé zúčtování s rebely z povstání z let 1596-1597 na ilustraci z dobové kroniky

 S osobností Wenzela Morakschiho se mimochodem pojí i dodnes tradovaná pověst, že o půlnoci za úplňku je možné spatřit na kamenném ochozu válcové věže hradu Litschau postavu tohoto muže s uťatou hlavou pod paží jako trestem za kruté potlačení někdejšího selského povstání…

*

Nebyl však všem dramatickým dnům konec. Když v Čechách vypuklo stavovské povstání a odstartovalo třicetiletou válku, boje se zpočátku přenesly na rakouskou půdu. Cestou na Vídeň to v roce 1619 část stavovských vojsk vzala přes Litschau a zmocnila se zdejšího hradu. Rakouští badatelé v tomto ohledu viní ze zrady správce hradu Wiesinga von Lichtenegg, který se údajně nechal Čechy uplatit. Nicméně už příští rok byl hrad dobyt císařskými nazpět. Tehdejší majitel hradu Andreas von Morakschi však na navrácení statků mohl klidně zapomenout. Za podíl na stavovském povstání  byl totiž podobně jako sedmadvacet českých pánů zkrácen o hlavu a jeho majetky byly zkonfiskovány.

V následujícím období se na Litschau vystřídalo několik šlechtických rodů (Losenstein, Poiger, Kuefstein) a ještě v roce 1645 hrad oblehli Švédové. Zřejmě ale postrádali český talent pro korupci, protože tentokrát hrad všem snahám o dobytí odolal.

*

Další hradní pověst se pojí rovněž s velkou hradní věží (tzv. bergfritem) a se švédským obléháním. Podle ní se na obraně hradu podílely i ženy a dívky a jedna z nich s lukem a šípem v ruce ustřelila v poklidu obědvajícímu švédskému generálovi lžíci z ruky…

*

Do nových časů zamířil hrad v druhé polovině 18. století, když v roce 1763 získal litschauské panství Christian August říšský hrabě von Seilern.

Historie rodiny Seilernů, respektive Seilern-Aspang, má kořeny ve švýcarském St. Gallen. V roce 1430 se tento vážený patricijský rod, vyznávající katolickou víru, přestěhoval do Falce, aby se nakonec usadil v Rakousku. V roce 1684 získala hlava rodu titul říšského rytíře a v roce 1693 barona. Nejstarší známou hlavou rodu byl Johann Jakob Seilern, který přišel na svět v roce 1600 a dožil se na tehdejší časy úctyhodného věku sedmašedesáti let.

Roku 1705 dosáhl rod Seilernů i na funkci dvorního kancléře a v roce 1713 byl za své služby rakouské koruně povýšen do hraběcího stavu. Za Jana Fridricha II. postupně získal rozsáhlé majetky v Korutanech a ke jménu Seilern připojil ještě přídomek Aspang. Největší majetky však nabyl rod na Moravě, mimo jiné panství Lukov a Kralice na Hané, milotické panství a zámek Lešná u Zlína. Vedle hradu Litschau vznikl sice ještě během 18. století přestavbou hospodářského objektu barokní zámeček, ale hrad i zámek v Litschau se mezitím ocitly na vedlejší koleji a pro Seilerny se postupně staly mnohem zajímavější jejich výnosnější a výstavnější moravské akvizice. Teprve v roce 1888 byla zahájena obnova zanedbaného hradního objektu, označovaného také jako „starý zámek“. Došlo i na přístavbu nových budov a v roce 1910 získal hrad Litschau svůj dnešní vzhled.

*

Hrad Litschau očima malíře Manfreda Frenzla (*1952) a Terezie Lažanská s manželem Josefem von Seilern-Aspang. Josef byl mimořádně vzdělaný a zcestovalý muž, který o svých zážitcích vydal v Brně v roce 1911 dokonce publikaci Z výletu na daleký východ…

 O tom, jaký život vedli někteří Seilernové v první polovině 20. století, svědčí mimo jiné příběh hraběte Antoina (Edwarda) Seilern-Aspang, který se narodil v roce 1901 v rodině Carla Seilern-Aspang  v britském Farnhamu v hrabství Surrey. Jeho matkou byla Antoinette Woerishofferová, původem Američanka, která zemřela krátce po jeho narození. Mladý Antoine se tak dostal na výchovu k babičce a získal krom rakouského i americké občanství. Na konci 1. světové války se toho rakouského dokonce vzdal, ale po válce se vrátil do Vídně a po studiích na reálném gymnáziu a obchodní akademii získal titul inženýra na vídeňské technice.

Začátkem 30. let se na popud svého přítele hraběte Karla Lanckoronskiho začal zajímat o umění a díky ohromnému dědictví, které mu zanechala babička, se mohl začít věnovat sběratelské činnosti, při níž mu radili uznávaní znalci jako Ludwig Burchard a Johannes Wilde. Přihlásil se na vídeňskou univerzitu, kterou dokončil v roce 1939 disertační prací o vlivu benátského umění na Rubensovy nástropní malby. Mezitím však Rakousko obsadil Hitler a Antoine respektive tehdy už na základě pouze britského pasu Edward Seilern se musel rychle pakovat. Podařilo se mu přitom odvézt jak svou sbírku, zahrnující vzácné malby a kresby od Rubense a Tiepola, tak knihovnu. V Anglii pak poskytl finanční pomoc dalším rakouským uprchlíkům před nacisty a napomohl do exilu rodině svého přítele Wildea, jehož manželka byla židovského původu.

Po vypuknutí války nastoupil do armády a jako dobrovolník se přihlásil do expedičního sboru, který měl v úmyslu pomoci Finům v tzv. zimní válce s Ruskem 1939-1940. Než ale sbor stačil zasáhnout, Finsko mnohonásobně silnějšímu protivníkovi podlehlo a sbor se později zúčastnil bojů u Narviku. Zbytek války dokončil Seilern jako německý tlumočník.

Po válce Edward Seilern pobýval střídavě v domě v Kensingtonu a na farmě v Cheshamu a kompletoval svoji sbírku, zahrnující díla od Belliniho, Brueghela, Dürera, van der Goese, Michelangela, Rembrandta, Watteaua, Degase, Picassa či Cezanna. Jeho přítel Wilde, pracující jako náměstek Courtaldova institutu ho tehdy přesvědčil, aby převážnou část sbírky přenechal muzejním fondům, takže dnes lze mnohé z těchto skvostů spatřit jak v Courtlandově institutu, tak v britské Národní galérii nebo v Britském muzeu. Velký milovník umění nakonec zemřel na selhání srdce jako šestapadesátiletý v roce 1971.

*

Letecký záběr hradu a zámku Litschau (vlevo) a Franz-Joseph von Seilern-Aspang (*1914-^†2004)

A jaký život vedou Seilernové dnes? Po roce 1945 jim zlomilo v Československu vaz, že se ještě za okupace přihlásili k Říši. Tehdejší hlava rodu Ladislau von Seilern-Aspang se sice po rozpadu rakousko-uherského mocnářství do politiky nepletl a zaujímal k nové republice loajální postoj. Leč to mu vydrželo jen do roku 1941, kdy na popud své manželky zažádal o říšsko-německé občanství. Na základě Benešových dekretů musela rodina opustit své moravské statky a zamířit do Litschau.

Během studené války se členové početného rodu i nadále rozptylovali postupně po celé Evropě a stávali se více či méně úspěšnými byznysmeny a finančníky. Většina přitom udržuje zvyky a tradice šlechty a jen výjimečně míchá svou modrou krev s jinou a jejich rodovým sídlem nadále zůstává Litschau, kde dodnes sídlí i primogeniturní hlava rodu.

V současnosti stojí v čele rodiny hrabě Johannes von Seilern-Aspang *1945), muž který se věnuje hospodaření na rozsáhlých pozemcích (cca 3900 hektarů), a který převzal pomyslné rodinné žezlo po Franzi Josephovi (*1914-^†2004). Jeho manželkou je Elisabeth hraběnka von Goëss (*1957), s kterou se seznámil na lovu.

„Byla tehdy sice o dvanáct let mladší, ale současně o hlavu větší než já, takže mě vůbec nenapadlo, že by z toho mohlo něco být,“ usmívá se trochu potutelně hrabě Johannes. Nakonec „z toho“ ale bylo a oba spolu mají čtyři děti. Ve volném čase se hrabě věnuje sepisování historie rodu a hradu Litschau, ale vzhledem k vytíženosti v hospodářství dává otevřeně najevo pochybnosti o zdaru svého kronikářského snažení. Důvody pro tuto práci jsou přitom prozaické. Z hradního archívu se toho totiž moc nedochovalo a dnešní hrabě musí spoustu informací získávat z ústního podání. Knihovna a cenné dokumentace jeho otce zůstala po roce 1945 v Československu a když přijeli do Litschau, neměli před sebou velkolepý hrad, ale velkolepou ruinu. Za války se na ní nejprve podepsal pobyt jednotek SS a v pětačtyřicátém Rusové. Ti jaksi vůbec nevedli v patrnosti, že obývají nějakou památku a ve volném čase stříleli do kdejaké sochy nebo kachlových kamen a vším, co hořelo včetně parket a knih, si přitápěli. Těžko se divit, že takové vzpomínky nejsou ani pro současného hraběte dvakrát příjemné a stále v něm živí odpor k někdejšímu rozhodnutí z roku 1919: „Nemám potřebu říkat každému na potkání, že jsem hrabě, ale myslím si, že tehdejší zrušení celého jednoho stavu nebylo správné…“

*

V současnosti je část kapacity zámku Litschau využívána jako stylový hotel, kde vás noc přijde na 150 euro

 V poslední době se však erb Seilernů nevyhřívá jen na slunci, ale musí čelit také ekonomické krizi a v neposlední řadě i šrámům na pověsti, po nimiž se podepsal Johannesův devětatřicetiletý synovec téhož jména.

Coby dnes už bývalý jednatel salcburské slévárenské firmy Salzburger Leichtmetallgießerei GmbH, dodávající komponenty automobilovému průmyslu (zejména značkám Audi a Seat), čelí Johannes Seilern-Aspang od loňského prosince trestnímu stíhání. Nejen, že dotyčnou firmu přivedl k bankrotu, ale podle státního zástupce je podezřelý z podvodu, zpronevěry a poškozování věřitelů.

Podle obžalovacího spisu poukázal někdejší šéf SLG značnou částku z firemních prostředků kterémusi svému příbuznému, dále použil z firemního úvěru prostřednictvím firemní platební karty několik desítek tisíc euro pro soukromé účely, při prvním konkurzním řízení v roce 2005 zapřel pohledávku ve výši bezmála 100 tisíc euro atd. Celkově vyčíslená škoda v kauze SLG pak činí cca 300 tisíc euro.

Insolventní se firma SLG stala podle všeho už na podzim 2008 a od té doby se její dluh vyšplhal na 8,8 miliónu euro (sama firma uznává pouze 6 miliónů, ale ani to není žádný pakatel). V lednu 2011 už nebylo co zachraňovat a na podnik byl vyhlášen konkurz. Snaha o jakés takés narovnání ze strany Seilern-Aspanga se minula účinkem a v létě padlo definitivní rozhodnutí o likvidaci firmy a propuštění bezmála sedmi desítek jejích zaměstnanců. Inu, být z modré krve ještě neznamená, že na rodovém štítě čas od času neulpí i nějaká ta kaňka…

*

Kostel sv. Michala v Litschau, neobvyklá kasička na příspěvky k obnově kostela („Kdo si neváží mála, nemůže ocenit velké. Bůh oplatí každému i jen jediný šilink, věnovaný této kapli…“) a busta císaře Františka Josefa I.

 Přestože hrad Litschau tvoří neodmyslitelnou dominantu města, jeho volení představitelé kupodivu lákají návštěvníky na zcela jiné atrakce. Jednou z nich je farní kostel Svatého Michala na náměstí, kde stojí mimo jiné i kamenný pranýř z roku 1688. Na původně románských základech z 12. století byla v letech 1400-1478 vybudována gotická stavba s hranolovou zvonicí, opatřenou v roce 1686 barokní helmicí. Vysoká gotická okna jsou opatřena barevnými vitrážemi, přičemž na jedné z nich je zachycen říšský král Václav IV. při investituře rakouských vévodů Wilhelma I. a Albrechta IV. (foto viz GALÉRIE).

Další atrakce je adresována milovníkům železniční romantiky stejně jako rodinám s ratolestmi a jedná se o waldviertalskou úzkokolejku s hlavním nádražím v Gmündu. Její severní větev směřuje právě do Litschau (za Alt-Nagelbergem míří ještě jedna odbočka do Heidenreichsteinu) a můžete se na ní svézt nejen „dieselovkou“, ale v určitých dnech v sezóně i klasickou „párovkou“. Nedejte v této souvislosti na „zápisky z cest“ jistého pražského novináře, který s povrchností cestovatelského ňoumy tvrdí, že ve Waldviertelu nic podobného jako novobystřická úzkokolejka neexistuje. Mezi Gmündem a Litschau se o prázdninách jezdí ve středu a v neděli čtyřikrát denně (v 08:00, 10:00, 14:20 a 17:00 do Litschau a v 09:35, 12:35, 16:00 a 18:35 zpět –  cesta jedním směrem trvá cca 85 minut). Jednosměrná jízdenka „dieselovkou“ vás přitom přijde na 9,60 euro (zpáteční 13,60), zatímco za „párovku“ si dvě eura připlatíte.

Třetím lákadlem pro turisty jsou pak hudební slavnosti na počest někdejšího rodáka z Litschau – slavného kapelníka a skladatele Kaspara Schrammela (*1811-^†1895) – tzv. Schrammel-Klang-Festival. Kaspar se narodil v rodině tkalce, ale už od mládí hrál na klarinet na nejrůznějších venkovských slavnostech. V dvaadvaceti letech se oženil s Josefou Irrschikovou s kterou měl syna Konráda, ale po čtyřech letech ovdověl.

 Úzkokolejka Gmünd-Litschau (vlevo) a plakát k hudebnímu festivalu na počest slavného litschauského rodáka Kaspara Schrammela

 V roce 1846 se spolu se synem vypravil do Vídně, kde založil malou kapelu, s kterou objížděl okolní hostince. Schrammelův „orchestr“ se skládal povětšinou ze dvou houslistů, kytaristy a klarinetisty, občas ještě doprovázených harmonikářem a basistou, a postupem času se hudebním souborům tohoto typu dostalo populární lidové přezdívky „šraml“. Část repertoáru skládal Schrammel sám, ale většinou se věnoval novému aranžmá klasických lidovek.

Přestože časem nabyl výraz „šraml“ poněkud pejorativní nádech, ve své době byl nesmírně populární. Asi jako mnohé novodobé popové hvězdy, počínaje takovou Helenou Vondráčkovou a konče Justinem Bieberem, které také dělaly nebo dělají kariéru na základě přezpívávání cizích hitů.

Dobový snímek pravého nefalšovaného „šramlu“

V roce 1853 se Kaspar podruhé oženil, když si vzal zpěvačku Aloisii Ernstovou, která rozšířila jejich repertoár i o sólový zpěv. Zemřel v požehnaném věku v obci Langenzersdorf, kde byla na jeho památku vybudována 12 km dlouhá naučná stezka a ve vlastivědném muzeu je mu věnováno celé oddělení.

*

GALLERY:

© 2011 -CC-