Itálie: Grotta Gigante

Je to jedna z neúchvatnějších jeskyní, které dominují rozsáhlé krasové oblasti na pomezí Slovinska a severovýchodní Itálie. Celkem je oblast protkána asi šesti tisíci známých jeskyní, přičemž 2500 se nachází na italském území. Liší se od sebe jak morfologií, tak velikostí a hloubkou, přičemž jak už napovídá název Obří jeskyně (Grotta Gigante), v jejím případě se jedná o vskutku mimořádný přírodní útvar.

Grotta Gigante se nachází u stejnojmenné obce pouhých 15 km od centra Terstu a je snadno přístupná jak po dálnici (sjezd Prosseco), tak hromadnou dopravou. Patří mezi největší veřejně přístupné jeskyně Evropy, které lze navštívit bez speleologického vybavení a výcviku. Její šířka činí 65 m, délka 167,6 m a podzemní dóm se klene do impozantní výšky 98,5 m (někdy se nicméně uvádí poněkud odlišné hodnoty: výška 107 m, šířka 76,3, délka 280 m) a celkový objem činí 365 tisíc metrů krychlových. Nicméně to jsou údaje, vztahující se k prohlídkovému okruhu, ve skutečnosti jsou parametry jeskyně mnohonásobně větší (viz mapka). Bez ohledu na rozdíly ve výšce je zřejmé, že by se do podzemního dómu pohodlně vměstnala Svatopetrská katedrála z Vatikánu!

Moderní výzkum jeskyně sahá do roku 1840. Geolog  Antonio Federico Lindner tehdy zkoumal uhelné zásoby v okolí Terstu a hledal podzemní tok řeky Timavo. Přitom objevil tyto úžasné prostory. Lindner mimochodem působil svého času také na Slovensku v Banské Štiavnici.

Když se v roce 1890 podařilo objevit druhý vchod do jeskyně, začal její intenzivní speleologický a archelogický průzkum, který v roce 1897 vedl tehdeší významný jeskyňář Giovanni Andrea Perko, který se stal později ředitelem jeskynního komplexu Postojna. Dnes je část archeologických nálezů k vidění ve vstupním areálu, včetně impozantní kostry jeskynního medvěda.

Tehdy také Terstský klub turistů (Club Touristi Triestini) začal pracovat na zpřístupnění Grotta Gigante. Do roku 1908 byla jeskyně opatřena systémem chodníků a osvětlením v podobě tisíce svíček a otevřena pro veřejnost. V 50. letech minulého století byla vybavena elektrickým osvětlením a během 70. byly vybudovány bezpečnější chodníky.

Jeskyní se prochází v určených hodinách s průvodcem a jak je v podobných případech zvykem, neobejde se to bez nějaké té bundy nebo mikiny, neboť teplota uvnitř jeskyně se pohybuje kolem 11^o C. Poměrně vysoká je pak uvnitř i vlhkost (90-96 %).

Jeskyně se vyznačuje bohatstvím stalaktitů a stalagmitů a koncentrací kalcitu, pokrývajícího stěny. Asi nejpopulárnějším symbolem jeskyně je stalagmit Colonna Ruggero, tyčící se do výšky 12 m. Krása jeskyně je navíc umocněna přírodním zbarvením stěn, od rudé přes bílou až po šedou podle přítomnosti rozličných minerálů. Uvnitř jeskyně je pak mimo jiné instalováno citlivé vědecké přístrojové vybavení pro geofyzikální výzkum a studium pohybu zemských hornin, skládající se ze seismografu a geodetického kyvadla, neboť jeskyně vytváří prostředí jako jedinečná laboratoř.

Specifickým rysem jeskyně je přístup do ní, který vede z rovinaté náhorní plošiny do hlubokého podzemí. Podobně je tomu například u istrijské jeskyně Baredine. Tomu odpovídá množství schodů a upozornění, že tento výšlap v délce 850 m, převýšením cca 101 m a v trvání jedné hodiny je opravdu jen pro fyzicky zdatné návštěvníky (autor těchto řádků jako astmatik to může potvrdit, beze „svých“ dýchátek by to i pro něho byl slušný problém).

Jeskyně je otevřena celoročně s výjimkou 1. ledna, 25. prosince a všech pondělků kromě července a srpna. V během roku pak bývá jeskyně využívána pro efektní show světel a zvuků (např. „Tříkrálová slavnost“ nebo 15. srpna – k těmto akcím slouží ony dva bílé plastové rukávy, spuštěné ze speciální plošiny u vrcholu dómu) a čas od času se zde konají sborové koncerty. Její výhodou je navíc i dosavadní „nepřelidněnost“, takže návštěvu můžete podniknout i bez předchozí rezervace po internetu (tu si musí zabukovat jen skupiny), jak je dnes už zvykem u řady přírodních i historických pamětihodností.

 Text a foto © -FK-

12►