Hochosterwitz

Jeden z nejpůsobivějších a největších středověkých hradů v Rakousku leží jen nějakých 20 kilometrů od dovolenkové tranzitní dálnice A2 z Vídně k Jadranu. Tyčí se na 160 metrů vysoké skále z dolomitského vápence nedaleko severokorutanské obce Sankt Georgen am Längsee a za jasného počasí je viditelný až na vzdálenost 30 kilometrů.

*

Název hradu Hochosterwitz je odvozen od slovanského „astarviza“ a první zmínka o něm pochází z roku 860, kdy král Ludvík Němec převedl část zdejších královských majetků na salcburskou diecézi.

V 11. století získal hrad od arcibiskupa Gebharda do držení šlechtický rod Spanheimů za podporu ve sporech o investituru mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. Krátce na to, v roce 1209 pak hrabata ze Spenheimu získali i dědičnou funkci šenka.

V následujícím období se hrad Hosterwitz (původně jen Osterwitz) stává významnou oporou spanehimských zájmů a z oněch časů ochází i populární lidové legenda, přisuzovaná v různých obměnách i některým českým hradům.

*

Podle této pověsti, zachycené středověkým kronikářem Jakobem Unrestem a později zpracované Jakubem Grimmem, byl hrad někdy v polovině 14. století obležen vojsky tyrolské hraběnky Margarety Maultaschové (známější pod přezdívkou jako Markéta Pyskatá). Ve chvíli, kdy obráncům docházely zásoby, rozhodli se porazit posledního vola, naplnit ho zrním a shodit z hradeb na obléhatele předstíraje, že mají ještě tolik zásob, že je mohou požívat i k vrhání na nepřítele…

*

V 15. století byl poslední šenk Georg z Osterwitzu chycen Turky při jednom z osmanských nájezdů a v roce 1476 zemřel v zajetí bez potomků. A protože panství bylo zatíženo značnými dluhy, vrátilo se v roce 1478 držení hradu po třech stoletích opět do rukou císaře.

Během následujících třiceti let byl hrad těžce poškozen útoky Turků, kteří se tehdy nezadržitelně valili do střední Evropy proti proudu Dunaje jako tsunami.

Císařská pokladna však na opravy a údržbu hradu neměla finance a tak v říjnu 1509 předal císař Maxmilián I. hrad do správy Matthause Langa, biskupa z Gurku, který se významnou měrou zasadil o opravu těžce poškozené citadely.

*

K další změně držitele hradu došlo v roce 1541, kdy císař Ferdinand I. svěřil pevnost do rukou korutanského místodržícího Christofa Khevenhüllera, představitele jednoho z významných šlechtických rodů na území Korutan a vůbec Rakouska.

*

První písemné doklady o rodu Khevenhüllerů a jejich rodovém síle – hradu Landskron – pocházejí z roku 1396. V roce 1566 byli Khevenhüllerové povýšení do panského stavu a během 16. století se postupně rozvětvili do dvou rodových linií. Jednou se stal rod Khevenhülleru – Frankenburg (od roku 1593 povýšený na říšská hrabata) a druhou rod Khevenhüller – Hochosterwitz (v roce 1725 povýšená do hraběcího a od roku 1763 knížecího stavu).

Vzestup rodu nastal  v roce 1525 jmenováním Christofa Khevenhüllera ortenburským hejtmanem a poté sňatkem s Elisabeth Mansdorferovou, kterým vyženil četné majetky v Horních Korutanech a dále hrady Sommeregg, Aichelberg a nebo železnorudné doly Eisentratten u Gmündu). V té době také Christof Khevenhüller konvertoval k protestantské víře, což mělo rodu později notně zkomplikovat život.

Mezitím však děti Christofa Khevenhüllera rodové statky dál úspěšně rozvíjely a zmnožovaly. Hans Khevenhüller udělal například významnou kariéru u dvora a na dlouhých 26 let byl pověřen diplomatickou misí ve Španělsku a za své služby byl jmenován Rytířem zlatého rouna.

*

V roce 1571 přešel hrad Hochosterwitz definitivně do držení rodu Khevenhüllerů a byla zahájena jeho rozsáhlá přestavba a opevňování, neboť zaujímal strategickou polohu na hranicích s rozpínající se osmanskou říší. Součástí těchto prací byla i stavba čtrnácti dodnes dochovaných bran, navzájem se kryjících důmyslnými obrannými prvky. Poté už hrad nebyl údajně nikdy dobyt a odolal všem útokům.

*

Za třicetileté války byla protestantská větev Khevenhüllerů nucena opustit své korutanské statky a vystěhovat se do Německa. Paul Khevenhüller se dal dokonce do služeb švédského krále, kterému poskytl půjčku na válečné výdaje ve válce proti Habsburkům ve výši 70 tisíc říšských tolarů! Po smrti Gustava Adolfa však švédský stát nebyl s to půjčku splatit, a proto byly nároky Paula Khevenhüllera uspokojeny statky s Södermanlandu, které jeho potomci obývaly až do 19. století.

*

Dějiny se – jak známo –  zhusta ubírají velmi spletitými zákrutami. V případě Khevenhüllerů o tom svědčí skutečnost, že zatímco za Ferdinanda II. se tento rod stal doslova císařovou noční můrou, o století později to byl polní maršál Ludwig Andreas von Khevenhüller, hrabě z Aichelbergu-Frankenburgu, který zachraňoval rakouský trůn pro Marii Terezii.

Nejslavnější z rodu Khevenhüllerů se narodil 30. listopadu 1683 v Linci a pod princem Evženem Savojským bojoval ve válkách o dědictví španělské a účastnil se slavných bitev s Turky u Peterwardeinu (Pétervárad; 1716) a Bělehradu (1717). V roce 1723 byl povýšen na generála jezdectva a když v červnu 1734 padl v bitvě u Parmy ve válce s Bourbony polní maršál Mercy, Khevenhüller převzal velení nad rakouskou armádou v Itálii do doby, než se dostavil Mercyho nástupce – polní maršál Konigsegg. O dva roky později pak byl Khevenhüller na doporučení prince Evžena jmenován polním maršálem a v září 1737 se proslavil v další bitvě s tureckými silami u Radojevace.

Největší chvíle maršála Ludwiga Andrease Khevenhüllera však nadešla během války o rakouské nástupnictví. Na sklonku roku 1741 se rakouská armáda jen stěží bránila proti francouzským a bavorským vojskům, bavorský kurfiřt Karel Albert se právě nechával v Praze korunovat za českého krále a mladičká Marie Terezie adresovala v prosinci 1741 polnímu maršálovi srdceryvný dopis spolu s portrétem svého syna – arcivévody Josefa – údajně tohoto znění:

„Zde máš před očima celým světem opuštěnou královnu. Co myslíš, že bude z tohoto dítěte? Podívej, Tvá milostivá paní Ti důvěřuje jako věrnému sluhovi. Jednej, hrdino, jako můj věrný vazal, s vědomím odpovědnosti před Bohem a světem. Vezmi spravedlnost pod ochranu a dělej, co myslíš, že je správné. Buď nemilosrdný vůči nepřátelům…“

*

Nakolik hraběte Khevenhüllera ovlivnily prosby jeho královny není známo, číši vojenské cti a slávy však naplnil opět mírou vrchovatou. Už 24. ledna 1742 dobyl svůj rodný Linec, o den později Pasov a 13. února vtáhlo pod jeho velenm rakouské vojsko do Mnichova! Během jara se sice musel kvůli útoku pruské armády stáhnout, ale během následujícího polního tažení pod vrchním velením prince Karla Alexandra Lotrinského se podařilo Bavorsko znovu obsadit a přimět Kara Alberta (nyní už císaře Karla VII.) k podpisu tzv. nieder-schönfeldské smlouvy.

Po návratu do Vídně Marie Terezie propůjčila svému úspěšnému polnímu maršálovi Řád zlatého rouna, ale ten se z něho dlouho netěšil, neboť 26. ledna 1744 ve Vídni nečekaně zemřel. Dodnes je považován za jednoho z největších vojevůdců tereziánské éry (podobně jako Daun nebo Laudon).

V roce 1888 byl Khevenhüllerovým jménem pokřtěn c. a k. pěší pluk č.7 a dnes jeho jméno nesou kasárna v Klagenfurtu, kde je umístěn 25. prapor horských myslivců, odvolávající se na tradice výše zmíněného pluku.

*

Na dvoře Marie Terezie později působil ještě další člen rodu – Johann Joseph kníže Khevenhüller-Metsch, a to jako vrchní komoří a také kronikář. A jiný z potomků se zúčastnil nešťastného angažmá Maxmiliána Habsburského v předminulém století v Mexiku.

*

Hochosterwitz je stále v držení rodu Khevenhüllerů, jehož současnou hlavou je Max Alfred Bartolomäus Friedrich Anton Franz Eduard Joachim Anna Maria Schnee Oswald Hubertus – 9. kníže Khevenhülller-Metsch.

Přání, aby hrad zůstal v majetků Khevenhüllerů, vyslovil už během jeho velkolepé přestavby v 70. letech 16. století baron Georg Khevenhüller, a dodnes ho připomíná mramorová deska při hradním nádvoří.

V současnosti je hrad s částí interiérů se sbírkami historického mobiliáře a zbraní součástí projektu VIA IMPERIALIS a veřejnosti je přístupný od Velikonoc do konce října. Návštěvníci si přitom pro cestu až na hradní nádvoří mohou zvolit mezi více než půlkilometrovou „túrou“ všemi čtrnácti branami a nebo zvolit jednodušší cestu prostřednictvím lanovky, která od parkoviště až na vrchol překoná během 2 minut převýšení 150 metrů.

GALLERY:

123►

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

**) Tento rating není určen pro expediční lokality jako Amazonie, Antarktida, Sahara apod.

 © -CC-