Arco - orlí hnízdo | ceskycestovatel.cz

Hrad Arco na skalním útesu nad řekou Sarco

Jeden z nejpodivuhodnější hradů s více než tisíciletou historií, jenž zdobí dokonce obraz Albrechta Dürera, vystavený v pařížském Louvru. Arco – symbol a ikona stejnojmenného města při úpatí strmého skalního útesu, na jehož vrcholu se rozkládají dnes už jen ruiny kdysi mocné pevnosti – leží severně od jezera Garda v údolí řeky Sarco a zdejší oblast patří ke kulturním i přírodním klenotům severní Itálie.

Zdejší kraj je proslulý svým specifickým mikroklimatem na pomezí Středomoří a ledovcového masívu Adamello-Presanella. Omezené srážky, slunce, vítr, hory a termoregulační vliv Gardského jezera dávají zdejšímu kraji onen zvláštní ráz, díky němuž se zde daří olivovníkům, mandloním, mimózám a vůbec teplomilné květeně včetně všudypřítomné vůni květů chimomanthes. V zimě zde počet mrazivých dní s teplotou -5^o činí pohybuje kolem čísla 17, ale s jižní brízou a dalšími větry od jezera už koncem března začíná teplota rychle stoupat a přes den se pohybuje mezi 15^o-25^o. A když v létě začne během dne (přesněji od rána do pozdního odpoledne) vanout proslulý „Ora del Garda“, připravte se na teploty v rozmezí 28^o-30^o, od nichž vás mírně ochladí teprve večerní vítr s hor.

Historie prvního osídlení údolí řeky Sarco sahá až do doby neolitu, na kterou upomíná nález antropomorfních stél na místě zvaném „moletta-patone“. Později se zde začali usazovat Keltové a po nich sem začali pronikat Římané.

Už tehdy však zdejší kraj neskýtal obživu jen zemědělcům a řemeslníkům, ale také nejrůznějším lapkům. Proti jejichž řádění bylo proto už za časů císaře Tiberia rozhodnuto opevnit oblast Tridentska sítí pevností na ochranu před tlupami banditů, což se týkalo i relativně uzavřeného údolí řeky Sarco. Další zmínka o „strážních věžích na vysokém útesu s výhledem na údolí Sarca“ pochází z roku 512 z časů krále Theodoricha, zatímco na další rozvoj v červáncích středověku odkazují hlavně archeologické vykopávky. Na jejich základě se dá dovodit, že území bylo osídleno kmenem Fabia Brescia, a listinné dokumenty dosvědčují v roce 771 přítomnost Langobardů.

Palácová věž hradu Arco a sklepení s klenutým stropem, které sloužilo jako cisterna

Středověká éra pevnosti (jméno Arco je odvozeno od latinského výrazu „arx“, které znamená pevnost) má své počátky kolem roku 1000 a na rozdíl od jiných tehdejších hradů nebyl dílem feudálního pána, ale vznikl z podnětu společenství místních osídlenců (dnes bychom řekli „brigádnicky“, ti dříve narození „v akci Z“) na ochranu jejich majetků.

Skutečný rozkvět hradu a podhradí nastává po roce 1124, kdy se zdejší vlády ujímá hraběcí rod d’Arco. V roce 1196 se stává na základě dědičného práva hlavou rodu Federico d’Arco, syn Alberta d’Arco. Ten už může povolat do zbraně lid na obranu hradu, ale současně musí dbát na jejich ochranu a výkon spravedlnosti. Přesto podle všeho Federico nebyl majitelem hradu, nebo alespoň ne všech jeho objektů.

V polovině 13. století prožil hrad vzrušující časy, když Riprando d’Arco postoupil část majetku významnému benátskému šlechtici Ezzelinovi III da Romana, který je v roce 1253 přenechal svému příteli, jímž byl tehdejší tridentský podesta Sodigerio di Tito. Celý obchod vzal nečekaný vývoj po Ezzelinově smrti, kdy se Riprando rozhodl získat nazpět někdejší podíl. Byl však svými odpůrci zajat a uvězněn společně se svou dcerou Cubitosou. Následovalo tak dlouhé a usilovné přesvědčování o „svém pochybení“, že toho chudák nepřežil. Cubitose se podařilo z hradu uprchnout a v Tridentu (Trentu) uplatňovat svá dědická práva. Spory a potyčky mezi rody d’Arco a da Romana skončily po bezmála dvaceti letech teprve v roce 1272, kdy byl hrad Arco předán do správy hraběte Meinharda II. Tyrolského.

Věž Renghera na vrcholu skalního útesu, do skály vytesaná místnost a socha kondotiera Cangrandeho

O nic méně klidné nebyly ani následující časy. V roce 1349 se hrad dostal do péče tridentského biskupa z mocného rodu Scaligerů, ale už brzy poté musel čelit klidovému povstání, v jehož průběhu bránila jeho hradby posádka veroneských žoldáků. Poté, co se situaci podařilo uklidnit, byl ustanoven pánem nad hradem Arco a přilehlých obcí Giudicare a Cavedine proslulý veronský kondotiér Cangrande della Scala, který se největší měrou zasloužil o zklidnění situace. Nepochybně hlavně silou svého meče…

A jako by toho nebylo dost, další útoky na Arco podnikly vojska pánů ze Seiana a benátské republiky.

Na sklonku 15. století, v roce 1495, zachytil hrad Arco svým mistrovským štětcem Albrecht Dürer, který jej mimo jiné opatřil poněkud zavádějícím nápisem „Fenedier Klawsen“. Tím ovšem neměl na mysli, že by Arco patřilo Benátčanům, jen tím chtěl naznačit, že z něho bylo možné snadno dohlédnout území obsazené Serenissimou (jiné označení pro Benátskou republiku).

Na přelomu 15. a 16. století přestal hrad Arco vyhovovat nárokům na pohodlné bydlení a jeho movití držitelé si začali stavět nové paláce kolem náměstí dole ve městě. A jakoby to nestačilo, v roce 1542 zasáhl hrad zničující požár. Za jeho původce byl považován Nicoló d’Arco, básník a spisovatel, který se musel kvůli očištění z ošklivého podezření vypravit až do Prahy, kde tehdy přebýval císařský dvůr.

Pohled z hradu Arco na stejnojmenné město

V druhé polovině 16. století se Gardské jezero a Arco jako příhraniční území stalo cílem množství uprchlíků bez jasné státní příslušnosti, ale také existencí nanejvýš pochybné pověsti, pro něž se poničený hrad na nedostupném ostrohu stal vítaným útočištěm. Zdánlivému bezpečí se však netěšili dlouho, neboť v roce 1579 ovládl území tyrolský arcivévoda Ferdinand II.

Následovala zevrubná (a dlouhé) inventarizace majetku a hradu byly opětovně udělena práva výkonu spravedlnosti. Během třicetileté války, v roce 1635, poskytla arcivévodkyně Claudia prostředky na opravu hradu a městských hradeb a na další obnově se podílí v letech 1665-1675 maestro Stefano Voltolino. V roce 1680 pak císař Leopold II. převádí hrad pod přímou císařskou správu.

Začátek 18. století zastihuje Arco v nezáviděníhodné situaci. Evropa se ocitá na prahu války o španělské nástupnictví (1701-1714) a jejím dějištěm se stává i severní Itálie. V létě 1703 vpochodují do údolí Sarco francouzští vojáci generála Vandôma a krátce nato se rozhoří na svazích kolem hradu několikatýdenní krvavá řež…

Generál Louis Joseph de Bourbon, vévoda de Vandôme (*1654-^†1712), se narodil v Paříži a jako pravnuk Jindřicha IV. a jeho milenky Gabrielly d’Estrees měl v žilách i nějakou tu deci královské krve. Jeho matkou byla Laura Mancini, starší sestra Olympie Mancini, matky prince Evžena Savojského, pozdějšího Vandômova válečného protivníka.

Generál Louis Joseph de Bourbon, vévoda de Vandôme (vlevo), a kyrysník francouzské armády Ludvíka XIV. (vpravo)

Pokud pátráte v paměti, kde jste už o sestrách Manciniových slyšeli, pak to bylo nejspíše v souvislosti s televizním filmem Kardinál a královna. Obě dívky byly totiž neteřemi kardinála Mazarina a Olympie nějaký čas házela očkem po Ludvíku XIV.

Když Louis Joseph v patnácti letech osiřel, zdědil obrovské majetky, které mu s pomocí tety Marie Anny Mancini (první velké Ludvíkovy lásky), vévodkyně de Bouillon, otevřely cestu k závratné vojenské kariéře.

Louis Joseph vstoupil do armády jako osmnáctiletý a záhy si získal respekt pro svou ráznou povahu a osobní statečnost, kterou projevil zejména během tzv. holandské války (1672-1678). V roce 1688 byl jmenován do hodnosti generálplukovníka a následně se zúčastnil války Francie s Augšpurskou ligou (1688-1697). Stal se hrdinou bitev u Steinkeerke a Marsaglie a roku 1695 mu byla svěřena armáda, operující v Katalánsku, s kterou o dva roky později ovládl Barcelonu.

Za dosažené úspěchy byl Vendôme jmenován maršálem a když vypukla válka o španělské dědictví, byl v roce 1702 pověřen velením spojených francouzsko-španělských sil v Itálii. Během tří sezón se ukázal více než zdatným soupeřem prince Evžena Savojského, kterého dokázal porazit v roce 1705 v bitvě u Cassana. V následujícím roce podtrhl svou převahu dalším vítězstvím u Calcinata, ale když Francouzi utrpěli výprask u Ramillies, byl Vendôme rychle převelen, aby zachránil francouzskou frontu ve Flandrech. A Evžen Savojský se bez rovnocenného protivníka stal opět rychle pánem Itálie.

Kvůli sporům s královským vnukem, vévodou Burgundským, nedokázal Vandôme zabránit další porážce francouzských zbraní ve Flandrech a znechucen se uchýlil na své statky. Nicméně jeho trucování trvalo jen do chvíle, než ho požádal o pomoc jeho bratranec z královské krve – Filip V. Bourbonský, usilující o španělský trůn. Vandôme Filipovi opravdu pomohl a vybojoval pro něj důležitá vítězství hned ve dvou bitvách po sobě u Brihuegy a Villaviciosy. V červnu 1712 však nečekaně umírá na následky potíží s trávicím ústrojím. To už je však boj o španělské následnictví víceméně rozhodnut ve prospěch Filipa, který se „svému“ maršálovi odvděčí umístěním jeho ostatků na místě nejčestnějším – v samotném El Escorialu.

Mapka obléhání hradu a města Arco francouzskými jednotkami generála Vandôma v létě 1703

Obléhání města a hradu Arco a jeho ostřelování francouzskými bateriemi trvá až do 15. srpna 1703, kdy hradní posádka kapituluje. Podle pověsti měli Francouzi Arco a ostatní dobyté hrady v Tridentsku vypálit, ale podle inventárního soupisu z roku 1727 měly většiny věží a budov na hradě střechy a podlahy byly pokryty dlažbou. Přesto v následujících letech hrad pomalu, ale jistě pustne a stává se ze všeho nejvíce útočištěm tuláků a chudáků.

Hraběcí rod d’Arco se také stačil mezitím rozptýlit do nejrůznějších koutů Itálie a Evropy, takže není divu, když v prosinci 1862 rozhodla rakouská vláda o převzetí někdejšího feudálního majetku do své správy. Jenže ani ta neměla síly ani prostředky k nějakému zásadnímu zvelebování chátrající památky.

Pomoc přišla teprve v roce 1879 se zeměměřičem a prospektorem Josephem Capronim, otcem pozdějšího italského leteckého průkopníka Gianni Caproniho, který se rozhodl provést základní zpevňovací práce a zpřístupnění hradu pro návštěvníky gardských lázní a letovisek. Tou dobou se totiž Evropa začínala učit moderní turistice a jezero Garda se stalo jedním z vyhlášených letovisek.

Jen pro upřesnění: v době o níž je řeč, patřila jižní část jezera Itálii, zatímco sever s proslulým letoviskem Riva de Garda, kam vedla dokonce železnice, byl pod rakouskou správou.

Po 1. světové válce získala hrad do svého vlastnictví hraběnka Giovanne d’Arco, markýza di Bagno, a v jejím držení zůstane až do roku 1982, kdy ho opět odkoupí obec Arco. Následně se začíná připravovat obnova objektu, která započne v roce 1986. Díky pečlivé práci restaurátorů se přitom podaří odkrýt několik středověkých fresek a také způsob zavodňování, krejčovskou dílnu, chlebovou pec a zbytky staré kuchyně.

Hrad je pro návštěvníky otevřen po celý rok a v létě se zde pořádají nejrůznější kulturní akce včetně hudebních a divadelních představení.

GALLERY: