Besarábie 1940-1941

Osvoboditelé nebo sprostí vrazi?

 V době, kdy se jistý vysoký představitel jisté středoevropské země mermomocí hodlá čepýřit svá brka na Rudém náměstí v Moskvě ve společnosti nanejvýš pochybných osob, které snad ani nelze nazvat státníky, aby údajně oslavil kulaté výročí osvobození naší země z pod nacistické okupace v roce 1945, v jiné evropské zemi si připomínají docela jiné výročí. Výročí, kdy naopak v roce 1940 stejná „osvoboditelská“ Rudá armáda zahájila okupaci cizího území a terorizování jeho civilního obyvatelstva.

*

Takhle rozesmátí si tito hoši parcelovali v srpnu 1939 Evropu (vlevo Ribbentrop, v bílé kazajce Stalin, vpravo Molotov)

 Většina dějin trochu znalých lidí si zpravidla spojuje ruskou (stalinskou, sovětskou) agresi se společným přepadením Polska v roce 1939 v úzké součinnosti s německým wehrmachtem a následně přepadením neutrálního Finska. Násilné odtržení severního území Rumunska v červnu 1940, známého jako Besarábie a severní Bukovina, však v našich končinách už podle všeho zavál prach zapomnění. Nikoli však v zemi, která  podobně jako Poláci, Finové, Litevci, Lotyši nebo Estonci zakoušela, co obnáší dupot okovaných bot stalinského impéria.

K násilnému záboru území došlo podobně jako u ostatních okupačních kroků stalinského Ruska na základě smlouvy Ribbentrop-Molotov, jejímž prostřednictvím si dva nejhrůznější režimy 20. století rozhodly rozparcelovat Evropu. Ten německý se přitom teprve rozkoukával, takříkajíc rozjížděl. Ten bolševický v tom naopak už uměl chodit.

*

Stalinské pařáty nedrásaly jen Rumunsko, ale celou východní Evropu

 Území, které Rumunsko muselo Stalinovi pod tím nejhrubším nátlakem odstoupit, čítalo v době sovětské okupace na 3 milióny duší. Duší, které obývaly relativně úrodný kraj a i když žily skromně, dokázaly se o sebe a své blízké postarat v časech dobrých i zlých. Tedy zlých, vyvolaných krutou zimou nebo neúrodou. Na stalinské zlo však bylo tehdy celé Rumunsko krátké.

*

Mapka pro rozšíření obzorů prokremelských „soukmenovců“ – plán vojenského obsazení Besarábie; pokud náhodou „soukmenovci“ neovládají azbuku: mapka znázorňuje soustředění ruských vojsk 28. června 1940; útokem na území neutrálního Rumunska byl pověřen tzv. Jižní front, čítající 5., 9. a 12. armádu a 201., 204. a 214. výsadkovou brigádu, podporovaný z moře silami Černomořské flotily…

 Stalinská okupace Besarábie a severní Bukoviny měla zajímavé konotace, nikoli nepodobné těm z podzimu 1938, kdy Československo čelilo nátlaku hitlerovského Německa. Také Rumunsko totiž spoléhalo na mezinárodní úmluvy, jmenovitě tzv. moskevský protokol z 9. února 1929, kterým se tehdejší stalinské Rusko připojilo k Briand-Kelloggově paktu o zřeknutí se války pro řešení mezinárodních sporů, a úmluvy o definici agresora (tuto definici Moskva sama navrhla!), postihující nejen zahájení války pravidelnou armádou, vyhlášením blokády apod., ale i tolerování a podporu ozbrojených bojůvek, útočících na území sousedního státu nebo odmítnutí likvidovat a znemožnit jejich akce! Že pro nacistický nebo stalinský režim byly podobné úmluvy jen cárem papíru ví dnes (kromě onoho prezidenta jisté nejmenované středoevropské země) i dítě z obecné školy.

*

Ruské pancéřové jednotky na území Besarábie v červnu 1940

 S čím však Bukurešť nepočítala ani v tom nejhorším snu byla lekce, kterou už v září 1938 zakusila Praha. Rumunsku se totiž dostalo v dubnu 1939 garancí ze strany Velké Británie a Francie stran jeho nezávislosti a nedotknutelnosti hranic. Bezmála do roka a do dne však zůstaly Rumunům ze slibů jen oči pro pláč.

Rumunská vláda sice deklarovala, že se Rumunsko stalo obětí sovětské agrese a že Moskva porušila všechny závazky stran rumunské neutrality a práv na sebeurčení, ale to bylo tak vše, čeho byla v dané situaci schopna. Britové ani Francouzi nedokázali podniknout na podporu Rumunska a svých závazků ani to nejmenší a když Moskva předložila 26. června 1940 Bukurešti své ultimátum, po jehož nesplnění by následoval brutální útok, vláda Jeho Veličenstva si prostě zacpala uši a zavřela oči. A když v téže chvíli Kreml kontaktoval Berlín, dostalo se mu stručné, leč výmluvné odpovědi: „Souhlasíme!“

*

Stalinův ministr zahraničí Molotov byl ostatně v rumunské záležitosti s nacisty v kontaktu už mnohem dříve a 23. června informoval německého velvyslance Schulenburga, že pokud nedojde k dobrovolnému postoupení Besarábie a Bukoviny, nepřipustí Moskva žádné zpoždění a obsadí tato území silou. Dnešní rumunská generace prožívá tehdejší trauma neméně silně jako generace jejích rodičů a prarodičů a dokonce se kloní k názoru, že Rumunsko se tehdy nezachovalo zrovna statečně, když už mělo před sebou vzor v podobě Finů, kteří se mnohonásobně silnějšímu stalinskému agresorovi neváhali postavit se zbraní v ruce a pořádně mu pustit žilou. Podobně se koneckonců zachovali i Gruzínci v roce 2008.

*

Příslušník ruských okupačních sil šacuje rumunské vojáky – „časy“ by se hodily (v ruské mluvě „časy“ znamenají hodinky)

 Po bouřlivém jednání rumunské vlády a královské rady nakonec Rumunsko sklonilo hlavu a 28. června 1940 vydalo Besarábii a severní Bukovinu napospas okupačním jednotkám Rudé armády a bezpečnostním složkám NKVD. Okamžitě byl zahájen proces odnárodňování rumunského obyvatelstva, ale nenasytnost ruského medvěda neznala mezí a ještě na podzim 1940 zabral několik ostrovů v dunajské deltě a na hranici s Rumunskem vytvářel neustálé napětí, mimo jiné ve snaze dostat pod kontrolu námořní plavbu po Dunaji. Běžnou praxí se staly přelety ruských vojenských letadel nad rumunským územím a Molotovovy výhrůžky na téma ochrany ruských zájmů a občanů i na dalším rumunském území.

*

Pokud by podobné ruská rétorika někomu něco nápadně připomínala, jde nepochybně o podobnost čistě náhodnou. Každopádně v roce 1940 bylo na rumunském území mnohem méně Rusů než dnes v karlovarském kraji jisté nejmenované středoevropské země.

*

Zatímco pro někoho dodnes představuje Rudá armáda „osvoboditele“, některým sousedům Ruska z ní dodnes naskakuje husí kůže; na snímku oběti masakru u Fântâna Albă

 Chování ruské soldatesky na obsazeném území si nijak nezadalo s chováním nacistů. Je spíše otázkou, kolik se toho nacisté před 22. červnem 1941 stihli naučit od svých do té doby sovětských spojenců. Na každý pád, každý národ, který se ocitl v pařátech stalinského impéria, si musel projít peklem. To rumunské nese tragikomicky nevinný název Bílá Fontána – Fântâna Albă, rozkládající se blízko stejnojmenného klášterního komplexu.

Už krátce po obsazení severorumunského území NKVD a s ním úzce spjaté správní orgány vysledovaly rodiny, které měly příbuzné v Rumunsku, a jako „zrádce“ je deportovaly na nucené práce na Sibiř a do Kazachstánu. Podle zprávy ze 7. prosince 1940 bylo takto naloženo s 1294 lidmi, podle zprávy č.97 z 1. ledna 1941 čekal tento osud dalších 1085 lidí. K zatčení a deportaci navíc stačilo podezření (rozuměj udání) z úmyslu uprchnout do Rumunska. A právě pochybnosti o loajalitě Rumunů k nové sovětské okupační moci přivedly její orgány k přímo ďábelsky perverznímu plánu.

Už 15. listopadu 1940 se stalinským hlídkám podařilo odhalit přechod, kudy směřovaly desítky rumunských rodin do Rumunska. Toho dne se u Fântâna Albă pokusilo dostat ke svobodě asi 40 rodin. Tři Rumuni byli tehdy zabiti a dva zajati. Ostatním se podařilo dostat do bezpečí, nicméně 105 jejich příbuzných na území severní Bukoviny bylo deportováno.

Rusové se proto na jaře 1941 rozhodli využít přechod u Fântâna Albă k akci, s jakou se v různých obměnách setkávali občané zemí v ruském područí i po roce 1945.

NKVD nechalo rozšířit mezi rumunským obyvatelstvem zprávu, že nechá přejít do Rumunska větší počet osob z vesnic při řece Siret. Že když chtějí, tak ať si jdou. Nikdo je přece nedrží.

Své ranečky a uzlíčky s bílými vlajkami a náboženskými symboly si nakonec sbalilo na tři tisíce lidí.

Bylo 1. dubna, když se dlouhé procesí starců a stařenek, otců a matek  stejně jako malých dětí blátem a nečasem aprílové plískanice vypravilo k hranici s nadějí v očích na nový, lepší život.

K nové rumunské hranici jim zbývaly už jen asi tři kilometry, když se zpoza okolního lesního porostu rozpoutala divoká palba z pušek, samopalů a kulometů. Stalinští pohraničníci měli zjevně munice dost a pokud přece jen někdo smrtonosnou palbu přežil, byl doražen důstojnickou šavlí. A pokud i poté ještě dýchal, byl spolu s i s těmi, co už nedýchali, odtažen s pomocí koní k hromadnému hrobu a tam zasypán. Staří, ženy, děti… Nikomu se nedostalo milosti. Všichni skončili v hromadných hrobech a podle místních lidí se prý dva dny ozývalo z mizerně zasypaných jam srdceryvné sténání…

*

Oběti řádění sovětských rudoarmějců v dubnu 1941 u Fântâna Albă, věk a pohlaví nechť si ctěný čtenář doplní sám…

 Ještě v červnu 1941 bylo 13 tisíc rumunských rodin deportováno v dobytčácích na Sibiř a do Kazachstánu, většinou s cejchem „provokatérů, fašistů a agentů rumunských tajných služeb“. Že naprostá většina těchto prostých venkovanů neměla ani tušení, co tyto pojmy znamenají, nebylo podstatné. Podstatné bylo etnicky vyčistit nově obsazené území od „nežádoucích živlů“…

*

Současný památník u Fântâna Albă (snímek z roku 2011), o který se společnými silami starají ukrajinské a rumunské organizace a kde se pravidelně setkávají potomci rumunských a ukrajinských obětí „sovětských osvoboditelů“…

 Celkové „skóre“ rusko-sovětské „péče“ o Besarábii a severní Bukovinu je ovšem mnohem tragičtější. Podle historika Veaceslava Stăvily totiž nejúčinnější sovětskou metodou „eliminace nepohodlných“ byl hladomor. A na ten stačilo během sovětské okupace přijít o život více než 173 tisíc lidí…

S koncem 2. světové války bohužel tragický úděl zdejších obyvatel neskončil a pod kremelskou kuratelou nově dosazený komunistický režim se zasloužil o další šílené oběti. O tom ale zase někdy příště.

 © -CC-