Generál Štefánik a jeho letoun

(Slovensko 2015) Cesty na Slovensko vedou zpravidla za malebnými přírodními krásami Malé Fatry, Vysokých Tater nebo Slovenského ráje, případně neméně malebnými historickými památkami v podobě městských center (Banská Štiavnica, Levoča), hradů (Trenčín, Spišský hrad) a zámků (Bojnice). Nicméně za pozornost stojí i další zajímavosti jako například Vojenské historické muzeum v Piešťanech. Většina lidí si toto město spojuje především s jeho lázeňstvím, které má na Slovensku asi podobný zvuk, jako v Česku Karlovy Vary. Piešťany však nabízejí mnohem víc. Nejen úlevu od neduhů pohybového aparátu, ale také třeba objevování  kořenů česko-slovenské vzájemnosti…

*

M.R.Štefánik v generálské uniformě

V letošním roce uplyne 135 let od narození jednoho z čelných představitelů boje za vznik nezávislého Československa. Milan Rastislav Štefánik pomáhal v letech 1914-1918 organizovat československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku a Itálii a v roce 1918 se významně zasloužil o udržení bojeschopnosti československých legií po bolševickém puči v Rusku a jejich ovládnutí transsibiřské magistrály a významně přispěl ke vzniku Československé národní rady. Jeho památku připomíná celá řada pomníků, od hrobky a mohyly na Bradle přes leteckou sochu na pražské Petříně před tamní hvězdárnou, nesoucí jeho jméno, až po nejnovější příspěvek v podobě repliky letounu Caproni, s nímž se krátce po skončení války vracel do nově vzniklého Československa…

*

Štefánik však nebyl pouze voják. Vojákem se vlastně stal až shodou okolností, které nastolila 1. světové válka. Pocházel z obce Košariská, kde se narodil 21. července 1880 v rodině evangelického faráře, a po studiích na lyceích v Prešpurku (Bratislava), Šoproni a Sarvaši zamířil na pražskou techniku, kde se přihlásil na obor stavebného inženýrství. V Praze se sblížil s členy řady národních spolků a T. G. Masarykem. V roce 1900 se dal zapsat ke studiu astronomie na Filosofické fakultě a o čtyři roky později promoval jako doktor filosofie.

M.R.Štefánik se za svého pobytu v Tichomíří věnoval nejen astronomii, ale také fotografování a zjevně si zde dokázal i užívat života

Po roce 1904 zamířil za další kariérou do Paříže, odkud vyrážel za badatelskými cestami do Asie, Afriky a Tichomoří. A tehdy si začal vytvářet renomé a známosti, které měly později významně napomáhat věci budoucí samostatnosti Čechů a Slováků. Štefánik si ještě před válkou a poté i v jejím průběhu dokázal získat mimořádně silnou pozici ve vysokých společenských kruzích románských mocností Dohody (T. G. Masaryk měl naopak své významné příznivce v anglofonních zemích). Dílem k tomu přispěla i jeho kariéra talentovaného vojenského letce (Francouzi mu v této souvislosti nabízeli dokonce post šéfa letecké meteorologické služby) a dílem jeho přirozený šarm, kterým si získával přízeň vlivných italských a francouzských dam jako madam Claire de Jouvenel a nebo Louisy Weissové.

Vznik samostatného Československa si tak v podstatě bez přispění Štefánika, který získal za své zásluhy hodnost francouzského generála, nelze představit. Právě jeho přičiněním si podařilo pro myšlenku jeho vzniku podařilo získat Paříž i Řím, jejichž slovo mělo v danou chvíli stejnou váhu, jak hlas Londýna či Washingtonu.

Návrat Štefánika, zastávajícího tehdy funkci  do jeho domoviny měl však tragický průběh. K cestě si vybral prostředek jemu nejbližší – letoun. V tomto případě se jednalo o třímotorový typ Caproni Ca. 3 (Ca. 450 hp; Ca.33) č. 11 495 s posádkou tvořenou poručíkem Giottem Mancinellim Scottim, seržantem Umbertem Merlinem a mechanikem-radiotelegrafiostou Gabrielem Aggiustem. Letoun opustil 4. května 1919 letiště Campoformido nedaleko Udine a jeho cílem bylo letiště Vajnory u Bratislavy. Místo přistání se však z dodnes ne zcela nevyjasněných příčin (oficiální verzí je špatné počasí nad Bratislavou) zřítilo poblíž Ivanky u Dunaje v katastru obce Most u Bratislavy. Celá posádka včetně M. R. Štefánika zahynula.

*

M.R.Štefánik v kokpitu francouzského letounu Farman

Po letech se vynořily nejrůznější konspirativní teorie (E. K. Kautský, J. Forman a spol.), naznačující, že za Štefánikovou smrtí byl atentát (letoun měl být údajně sestřelen). Podle některých informací Štefánik letěl do Bratislavy mimo jiné s delikátním pověřením pomoci urovnat spor mezi francouzskou a italskou vojenskou misí a generál nemusel být považován za nestranného. Je rovněž známý konflikt mezi Štefánikem a Edvardem Benešem ohledně Benešem podepsané tajné smlouvy s Francouzi na úkor Italů (Štefánik si během války vytvořil k Itálii silné vazby včetně milostného vztahu s markýzou Giulianou Benzioni, s níž údajně plánoval společnou budoucnost) a zpronevěry darů slovenských exulantů na chod československých legií. Odpovědí na otázky a tím spíše relevantní důkazy kdo, čím a odkud měl střílet, však jaksi chybí. A i kdyby se ze slovenského území na letoun opravdu střílelo (údajná svědecká výpověď pplk. Rudolfa Fabiána; nicméně pozdější vyšetřování prokázalo, že výstřel padl z pušky jednoho vojáka a v takovém případě poměr šance na fatální zásah letounu se rovná jednu ku několika miliónům), je třeba si uvědomit, že tou dobou už naplno zuřila válka mezi Československem a Rumunskem na jedné straně s Maďarskem (tzv. Maďarská republika rad) na straně druhé, že maďarské jednotky 20. května zahájily mohutný nástup na jižním Slovensku a že maďarské letectvo bylo v tomto konfliktu mimořádně aktivní. A mimochodem – maďarské národní barvy  se shodují s těmi italskými…

Nicméně v tomto případě vám každý kriminalista řekne, že pokud není zcela jasně prokázáno, že oběť přišla o život následkem střelby a spolu s tím není nalezena munice a určen druh střelné zbraně, není co vyšetřovat!

Zároveň se však nechce ani věřit, že by se Italové, kteří přišli o letoun, tříčlennou posádku a de facto i svého významného přítele, spokojili s nějakým nevěrohodným vyšetřováním celé havárie. Spíše je zajímavé, že se v této souvislosti nikdo nepozastavil například nad Štefánikovým nedobrým zdravotní stavem. Už před válkou se musel podrobit operaci žaludku ve švýcarské sanatoriu. Ta však podstatu problémů zjevně neodstranila, protože kruté žaludeční potíže ho několikrát postihly a na čas „vyřadily z provozu“ i v pozdějších letech. Pokud měl potřebu přistát na domácí půdě s letounem osobně a dostavily se zdravotní problémy, pak…?

*

Tady si autor neodpustí malou odbočku. Podle jeho soudu je dnes zcela irelevantní a zbytečné hledat za smrtí generála Štefánika tajemné pikle. Jeho smrt se totiž stala pro mladý stát nade vší pochybnost naprosto nenahraditelnou ztrátou. Do nové vzniklého Československa mířil jako jedna ze tří nejvýznamnějších osobností, stojících u jeho vzniku – Masaryk jako rozvážná hlava státu, Beneš jako ministr zahraničí a on sám ve funkci ministra války (tenhle triumvirát tvořil pevnou základnu o třech nohách; pokud by však kterákoli odpadla, hrozila nestabilita, která se nakonec v plné nahotě projevila na podzim 1938). Vzhledem k této pozici se dalo očekávat, že vahou své osobnosti významně přispěje k posílení obranyschopnosti mladého státu, jehož národy ztratily oporu v někdejší velmocenské habsburské monarchii a její mnohatisícové armádě. Štefánik byl mladý, inteligentní, diplomatický, ale také dostatečně energický, aby měl takříkajíc „tah na branku“. A pokud by mu vydrželo zdraví (což je ovšem otázkou), kdoví, nakolik bychom o dvě dekády později zůstali vydáni napospas nacistickému Německu. Se svým rozhledem mohl mnohem lépe než strejcové z politických partají dohlédnout potřeb ozbrojených sil a iniciovat jejich včasnou modernizaci. A ze své pozice mohl nepochybně citlivěji než třeba Šrobár, Hodža nebo Hlinka ošetřit vzájemné česko-slovenské vztahy a na mezinárodní scéně zaskočit tam, kde přehnaně sebevědomý Beneš a po něm nevýrazný Krofta hrubě selhávali.. Nemluvě o tom, pokud by nastala situace, že by Masaryka ve funkci hlavy státu namísto Beneše nahradil právě on…

*

Tak či onak osobnost M. R. Štefánika zůstává nesmazatelně zapsána do historie českého i slovenského národa a kdo se blíže zajímá o jeho osudy, neměl by si nechat uniknout příležitost spatřit i repliku letounu, s nímž jsou spjaty poslední hodiny jeho života.

Tenhle skvostný eroplán, patřící do sbírkového fondu Vojenského historického ústavu Bratislava – Vojenského historického muzea Piešťany, má pro Slováky asi podobný význam, jako pro české našince slavná Avia B.534 nebo Spitfire Mk.IX z leteckého muzea ve Kbelích. Význam symbolu, úzce spjatého s národními dějinami.

Myšlenky na stavbu letounu sahají až do roku 1986 do Leteckých opraven v Trenčíně, kde měli s podobnými projekty už bohaté zkušenosti. Nicméně k zahájení vlastní stavby došlo až v září 1994. V čele realizačního týmu se během let vystřídalo několik leteckých nadšenců  od Rastislava Ferlici přes někdejšího slavného leteckého akrobata Pavola Čiči až po Jána Opatovského. Ještě nedokončená replika se poprvé představila veřejnosti v květnu 2003, zkompletovaná pak byla v roce 2004. Celkové náklady na stavbu dosáhly 896 235 euro a letoun byl v červnu 2005 nejprve vystaven v areálu Bratislavského hradu a poté umístěn do piešťanské expozice.

*

Vojenské historické muzeum v Piešťanech

V současnosti se ve světě nacházejí pouze dva letouny Caproni Ca. 3. Jedno, vyrobené v Itálii po 1. světové válce  s imatrikulačním číslem 23 174, se nachází v Historickém vojenském leteckém muzeu Vigna di Valle severně od Říma, druhé, vyrobené v roce 1925 ve Spojených státech s číslem 2581, lze spatřit v Muzeu USAF v Daytonu ve státě Ohio.

*

Letadlo Caproni Ca. 3 představuje těžký dvouplošný bombardér s trojicí motorů Issotta Fraschini V4B po 150 k. Má celodřevěnou plátnem potaženou konstrukci, tvořenou jedním středním a dvojicí bočních trupů, nesoucích svislé a vodorovné ocasní plochy. Zatímco boční trupy mají motory umístěny v tažném uspořádání, třetí pohonná jednotka je umístěna ve střední trupové gondole v tlačném uspořádání.

Podvozek letounu je příďového typu se zdvojenými koly, doplněný o dvě pomocné ocasní ostruhy. Posádka letounu ke čtyřčlenná – v přední části středové gondoly je sedačka pro střelce-navigátora, za ním dvě sedačky pilotů a vzadu za palivovými nádržemi je stanoviště mechanika-zadního střelce. Výzbroj tvořily dva 6,5 mm nebo 7,7 mm kulomety FIAT Revelli a bomby do hmotnosti 200 kg. Letoun dosahoval rychlosti 138 km/h avystoupal do výšky 4500 m.

 Text © -CC-

Foto © Ing. Miroslav Mihálik (VHM Piešťany)

 FOTOGALÉRIE: