Jizerky v zimě

Mekka českých běžkařů. To jsou Jizerské hory v zimní sezóně. Kilometry klikatících se, stoupajících a tu a tam i ostře klesajících tratí, kde navíc nebývá vzácností „italské azuro“ – blankytné nebe s pohádkovými odlesky sněhových vloček.

Třpytivá zima na skalnatých vrcholcích Jizerek

*

Když se počasí vydaří, máte v Jizerkách na celý den postaráno o skvělý program. Z Hrabětic přes Královku na Šámalovu chatu, kde si můžete dopřát krátký oraz nad horkým grogem před stoupáním na Hřebínek. A pak po severní hraně Jizerek a kolem Jizery až na Smědavu s dalším občerstvením  ve zdejší chatě. A nakonec po jižních svazích Jizery do Kristiánova a kolem Josefodolské přehrady zpátky do Hrabětic…

Na protažení a seznámení s Jizerkami ideální okruh se strojově upravenou stopou, který lze samozřejmě různě kombinovat a nastavovat dle chuti a kondice. Místo Hrabětic můžete za výchozí místo zvolit Bedřichov, Smědavu nebo Jizerku, problémem dnes není ani běžkování na polské straně Jizerek.

Populární „posilovna“ jizerskohorských běžkařů Šámalova chata (vlevo) a další „poutní místo“ v podobě chaty Pyramida na Jizerce (vpravo)

*

Přestože jsou Jizerky spíše z těch menších hor, a to i v českém měřítku, je zajímavé, že se sněhem to tady nebývá špatné. Dodnes vzpomínám, jak jsme kdysi v podvečer dojeli do chaty v Janově nad Nisou, vyložili zimní bagáž a se skepsí v očích obhlíželi okolní holé svahy, připomínající spíše září než prosinec. Ráno jsme se však nestačili divit a můj zrak marně pátral po naší červené škodovce. Jen jakási bílá vyvýšenina v místech, kde jsem vůz večer zaparkoval, dávala tušit, kde by se mělo asi začít hrabat…

Jizerskohorský běžkařský ráj

*

Jizerky samozřejmě nejsou jen o běžkách, ale když už balíte, neměli byste zapomenout ani na sjezdovky. Chcete-li naučit lyžování ratolesti, neznám lepší kopec než je Severák. Ať už pro nenáročný terén nebo hustou síť vleků i pro caparty, co se sotva udrží na nohou.  A když pak na konci „základního výcviku“ (týden by na to měl hravě stačit) zvládnete zdejší „Přibližovák“, můžete si zajet na Tanvaldský Špičák a nebo začít hledat další hory…

Právě tady jsem po dvacetileté pauze opět obul sjezdovky. Nejprve jsme v půjčovně u Arniky vybírali výzbroj pro juniory. Majitel půjčovny a fotbalový fanda, který tehdy jezdil s libereckým Slovanem po zápasech UEFA, mě přitom během fotbalového klábosení přesvědčil, abych taky nějaký prkna vyzkoušel. Po nějakém váhání jsem si nechal poradit a jal se „zkoušet“. Dneska si už zimu bez sjezdovek neumím představit…

Rozhledna Slovanka a lyžařský areál na Severáku

*

Jizerky navíc lákají do svého lůna i pro svou poměrně snadnou dostupnost – tedy alespoň z Prahy po rychlostní silnici R10 až do Liberce nebo Jablonce nad Nisou to zvládnete raz dva. Dál – do cílových horských partií – už to je však o poznání složitější. Z toho samozřejmě plyne i další nevýhoda – obtížné přemísťování mezi jednotlivými středisky. Udržování místních silnic zjevně nepatří mezi oblíbenou činnost zdejší technické správy komunikací a „díky tomu“ mám se zimními Jizerkami vesměs velmi pikantní zážitky…

Když to začne foukat, přijde i v Jizerkách k dobru teplá větrovka

*

Svého času jsme jezdívali do jednoho penziónu v Karlově. Během doby jsem vyzkoušel několik tras – z Janova přes Bedřichov nebo přes Velký Semerink a Severák, z Lučan přes Horní Maxov a nebo přes Josefův Důl. A právě v tamních serpentinách, kde byli místní zpravidla odkázání na protahování silnice traktorem jednoho ze starousedlíků, jsme jednou uvízli na ledové plotně, která odmítala udržet našeho renaultíka na svém povrchu. Jen co se kola na ledu trochu protočila, autíčko začalo nezadržitelně klouzat ke krajnici, za níž následoval strmý svah. Zadržet bezmála tunovou čtyřkolku vlastními plecemi bylo nemožné. Už jsem viděl tu hromadu plechu vklíněnou mezi smrky kdesi dvacet třicet metrů pod silnicí, když se autíčko přece jen zastavilo.

Od té doby mi bylo jasné, že do zasněžených Jizerek (na rozdíl od Alp nebo Dolomit) zimní obutí nestačí a příště do českých hor jedině s řetězy!

V Jizerkách potkáte i psí spřežení (vlevo) a občas se z Jizerek musíte doslova vyhrabat (vpravo)

*

Přesto jsem ještě jednou pokoušel štěstí. To když jsme si udělali jednodenní kondiční lyžo-výlet na Severák. Ještě pod Velkým Semerinkem jsme dojeli místní autobusovou linku. Jindy bych z „plazení se“ za funícím autobusem v horách nebyl zrovna dvakrát nadšený, tentokrát jsem si řekl, že na udusané sněhové pokrývce vozovky bude cesta za autobusem výhodou. A tak jsme zvolna, ale klidně stoupali serpentinami pod Severákem jednu autobusovou zastávku za druhou. A to až do chvíle, než to u třetí zastávky začalo nebezpečně prokluzovat. Důvodem studeného potu za krkem však tentokrát nebylo klouzání našeho autíčka, ale karosy před námi! Nechtěl jsem věřit vlastním očím, ale autobus se navzdory zjevné snaze pohnout kupředu začal pomalu ale jistě sunout zpět – přímo na nás!

Naštěstí se to i tentokrát obešlo bez kolize a poté, co autobus přidrželi pohotoví cestující a nám se podařilo cuknout kousek zpátky, dojeli jsme my i autobus šťastně až k Arnice pod Severákem…

*

Díky „Jizerkám“ jsem tak časem získal obstojnou zručnost v nasazování řetězů, ale pozdější cesty za lyžováním do Dolomit mě o ni zase připravily. Přestože Alpy a Dolomity jsou na sníh podstatně bohatší než české hory, přestože jsme si během let vyzkoušeli i co obnáší namrzající ledová kalamita na dálničním úseku Mnichov-Kufstein, na jih od Rozvadova mám pokaždé pocit, že tam si se sněhem umí poradit přece jen líp.

12►

© CESKYCESTOVATEL.CZ